KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Zapomeňte na kytary u ohně a tiché splouvání ranní mlhou. České řeky se proměnily v plovoucí lunapark, kde tradici a pokoru nahradil agresivní alkoholový turismus. Proč jsme dopustili, aby se z národního fenoménu stal nebezpečný večírek, který za sebou nechává jen tuny odpadků, vulgaritu a v horším případě i tragické zprávy v černé kronice?
Moje žena se „ráda“ plaví po sázavském „voleji“ na paddleboardu, jen tak pár kilometrů proti proudu a zpátky, od mostu až k peřejím v Poříčku. I když je teď vedro, řeka je plná lodí z půjčoven, takže od každé druhé posádky si vyslechne milé výzvy jako například „Ukaž kozy!“, „Uděláme se spolu?“, případně výhružnější „Umíš plavat, prcino?“ Vzdor roky vybudované hroší pokožce ji to moc nebaví – tím spíš, že převážně mužské podroušené posádky plavidel bývají na kreativitu v lidové slovesnosti dosti chudé. Samozřejmě s nimi sedávají na lodi i malé děti.
Český fenomén
Spolu s rybáři, zahrádkáři či pejskaři patří vodáci k nejtradičnějším zájmovým entitám zastoupeným v českém národě. Mezi zmíněnými „kohortami“ jim ale patří jedno privilegium - jsou zdaleka nejvíc slyšet. Je vlastně s podivem, že vedle Motoristů nevznikla politická strana Vodáci sobě.
„Jet na vodu“ je u nás podobně samozřejmé jako chodit na pivo. Kdo tak nečiní nebo ne s dostatečným nadšením, je krajně podezřelým individuem. Ano, jistá stádnost je většině Čechů vlastní a ve větších skupinách, jakkoliv někdy duševně zcela vyprázdněných, se odjakživa cítí dobře. Fenomén vodáctví se u nás táhne napříč celým 20. a 21. stoletím. Svou trvanlivostí a masovostí historicky překonal i taková dobová hobby jako veksláctví, leštění auta v garáži nebo radioamatérství. Podobně srdnatě se drží už asi jen udavačství.
Kolektivní pádlování po řekách má sice jen málo společného se sportem, zato ale nabídne ten správný „relax“ podle českého gusta – nezřízené pití, chlapáckou mluvu, pozdní vstávání, smažák, zvracení, kálení na veřejných místech a spoustu dalšího. Je chvályhodné, že jsou tímto hobby od útlého mládí infikovány i děti - kontinuita dějin musí být zajištěna.
Když přijdu v létě na pivo do mého oblíbeného bufetu u řeky, není jednoduché se v rachotu přípitků rumem nalitým v plastovém „panáku“ dostat ke slovu. V davově skandovaném „Pařííímeee!“ se obyčejný „místňák“ prosazuje těžko. Někdejší kytary nahradily u večerních ohňů přenosné Bluetooth „repráky“, takže o dostatečnou zvukovou kulisu je postaráno i v přilehlém lesním hvozdu, jindy plném lesní zvěře.
Ne, nejsem žádný puritán, který by se nikdy nenapil, jak zákon káže. Systémová pozitivita a pospolitost vodáků ve stylu „kdo nechlastá s námi, chlastá proti nám“, je mi ale z principu protivná.
Mokré tričko ulepené trapností
Na rozdíl od trampů, pěších turistů a jiných milovníků přírody, kteří se vyznačují neforemnými outdoorovými kalhotami s kostičkovanými záplatami na kolenou, je typická „uniforma“ vodáků mnohem barevnější. Vědí to i specializovaní výrobci laciných textilií a dalších nevkusných nesmyslů, kteří svým početným klientům vychází všemožně vstříc.
Když si vygooglíte spojení „vodácké tričko“, vykoukne na vás nekonečná hromada aušusu. Do zlatého fondu bezesporu patří nápisy jako „Jsem vodák, soulodění já tuze rád“, „Sjedu každou“, „Konečně se udělám, kolikrát chci“, případně „Nejsem opilý, to se houpe loď“ nebo „Jedu vodu, piju rum.“
Skromnější, ale neméně vkusná, je i nabídka klasicky pruhovaných námořnických i komiksově vyvedených triček pestrých barev pro ženy s texty jako „Hledám vodáka, loďku mám pěknou“, „Hledám vodáka, co se se mnou udělá“ nebo více příhodné „Nechci být sexy“.
Také přičinliví domorodci z okolí řek vychází klientele, která k nim přiteče po řece, vstříc. Některé úseky Vltavy, Sázavy či Lužnice v tomto směru připomínají dálnici D1, kde od jedné čerpací stanice prakticky vidíte ke druhé. U na černo fungujících občerstveních nabízejících kromě piva a rumu smažené „best of“,se samozřejmě platí výhradně v hotovosti.
Nejen řekou je však vodák živ. Svou veselou přítomnost rád šíří i do obcí a železničních vagonů přiléhajících k řece. Již před zhruba třiceti lety jsem byl – coby čerstvě náctiletý jinoch – svědkem toho, že železničnímu zaměstnanci, který opatroval vagon pro úschovu zavazadel, lidově zvaný „hytlák“, už prostě ruply nervy z debaty s ožralými vodáky licitujícími o slevě a za jízdy začal kanoe vyhazovat do hlubokého kaňonu vedle trati se slovy: „Tak plujte, holky plastový!“
V naší přisázavské obci se zase kohorta veselých řekoplavců v letním parnu občas vysápe i nahoru na náměstí. Pokud se nepozvrací ještě cestou, muži za shovívavého úsměvu žen alespoň omočí všechna nároží a v hospodě pak poroučí fanfarónsky tak, že všichni místní raději odejdou do té druhé putyky, kde mají zarostlé pivní trubky.
Za masovost!
Skoro nikdy nepotkáte osamocenou kánoi, obvykle „soulodí“ minimálně dvě, tři lodě z jedné rozjuchané free party, často ale násobně víc. Hlučné veselí, povinné chlastání a kamarádství přitom večer za stanem nejednou končí rvačkou dvou „nejlepších“ kámošů, v horším případě doprovázenou dokonce utonutím některého z nich.
Loni v Česku utonulo 194 lidí. Podle vodních záchranářů se jedná o nadprůměrný počet, předloni to bylo „jen“ 170. Statistikám dlouhodobě dominují muži. Hlavní příčinou je nadměrná konzumace alkoholu a následné přecenění vlastních sil.
Jakákoliv regulace či pouhý dozor nad vodáckým „sportem“ ať už ze strany policie, místních samospráv či správ vodních toků u nás ale dlouhodobě selhává. Jsme vlastně všichni tak trochu vodáci, tak se přece nebudeme „střílet do nohy“, že...
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a budete se s námi mravně pohoršovat. Díky moc.
