Říční lázně jak z Rozmarného léta. Dvacet minut od Prahy přežil kus starých Čech

Vůbec nemám rád klišé „prvorepubliková idylka“, protože pro mnohé tehdy o žádnou idylku nešlo. Řekněme tedy, že tomu, co spatříte v zářezu údolí potoka Mnichovky v místě, kde se vlévá do trampského veletoku Sázavy, budeme říkat spíš „předválečná idylka“. Cesta do zdejších říčních lázní je (ne)překvapivě nejobtížnější pro automobilistu. A protože jsem tentokrát odkázán na auto, kodrcám se proti proudu řeky až na konec rozbité slepé cesty od Čtyřkol. Strkám vůz do kopřiv a přes lávku pobaveně hledím k bílo-modrému pruhovanému domečku za potokem. To bude ono.

Plovárnu Senohraby mám v hlavě zafixovanou z dětství, kdy jsem tudy jako náctiletý projížděl na kole. Pamatuji si, že na začátku devadesátých let to nebyl zrovna utěšený pohled. Zaneřáděný areál bez jasné správy rychle podléhal vandalství a lhostejnosti, což se mimo jiné podepsalo na tom, že počet koupacích kabinek klesl přinejlepším na polovinu.

Pak se mi jednou dostala do rukou knížka vršovického spolurodáka, fotografa všedního dne Františka Dostála, Letní lidé, která vznikala právě v Senohrabech, přesněji řečeno hluboko pod nimi. Od té chvíle jsem věděl, že se sem musím vrátit a přesvědčit se, v jaké podobě toto zapomenuté zákoutí sevřené mezi řeku, dva hrady a dvě železniční tratě přečkalo do dnešních dnů.

A ejhle, je to úplná kýčovitá nádhera. Vojta Kryštof, místopředseda Spolku pro senohrabskou plovárnu a přívoz, který dlouhodobě zajišťuje provoz areálu, je zdejší dobrou duší, převozníkem, archeologem, lázeňským, instalatérem i zahradníkem v jedné osobě.

„Líbí se mi tu, kdysi jsme sem jezdili na vandry. Bývalý převozník už zestárl, a tak jsem to vzal. Chtěli jsme s Alicí přiložit ruku k dílu, bylo nám líto, aby to přestalo fungovat jen kvůli naší lenosti,“ vzpomíná Vojta na začátky obnoveného provozu v roce 1997.

Je příznačné, že v pětičlenném výboru spolku je jediným mužem.

Časy tu ale nebyly vždycky tak idylické, jak se zdají dnes. Ze stínu lavičky pod vzrostlým listnáčem můžete na dohled od starým dřevem vonících kabin pozorovat plovárenský cvrkot na břehu řeky. Pištící děti stavějí hráze z kamení, halekající vodáci zjišťují z vody nabídku občerstvení v neméně legendární Baštírně hned vedle a dvojice i celé party se vyhřívají na koupacím molu.

Místo na soutoku Sázavy s potokem Mnichovka sloužilo už od středověku k očistě i hospodářskému provozu obyvatel dvou hradů, které se tyčí přímo nad plovárnou. Na konci 19. století zde vznikly říční lázně s nezaměnitelným koloritem a půvabem.

Výstavbou železnice a letních i trvalejších sídel pražské honorace v okolí Senohrab vzrostl význam tehdy ještě čistě agrární vesnice. Ve stejné době sílil zájem o turistiku, rekreaci a sport a koupadla na břehu Sázavy splňovala všechny tehdejší představy o ideálním místě k odpočinku.

Lázně se od svého založení staly jedním z hlavních center kulturního a společenského života Senohrab, kde se potkávali obyvatelé letních bytů a zdejších vilových kolonií. Krasoplavci v charakteristických koupacích úborech a dámy v dlouhých splývavých sukních a kloboucích se noblesně nořili do sázavských vod. Vedly se dlouhé hovory, sportovalo se a hrály společenské hry.

Jen málokteré koupaliště se může pochlubit takovou návštěvnickou knihou. Objevovali se tu spisovatelé Max Brod, Franz Kafka a Franz Werfel, herci Vlasta Burian, Hugo Haas či Jiřina Šejbalová nebo významný chemik Emil Votoček, autor českého chemického názvosloví.

Mimořádnou atmosférou svobody dýchala senohrabská plovárna i v době totality. Do špatně přístupného údolí schovaného v lesích utíkali lidé před plíživou normalizací a šedivostí všedních dnů. Na plovárně a v přilehlé hospodě panovala téměř spiklenecká atmosféra, kterou na svých černobílých fotografiích geniálně zachytil František Dostál.

Do zdejších lesů prchala pestrá směs trampů, bohémů, chalupářů i těch, kteří se prostě nechtěli smířit s uniformitou reálného socialismu. A svou roli hrály i praktické okolnosti. Areál byl pro příslušníky Veřejné bezpečnosti z Říčan obtížně dostupný a místní restaurace navíc čepovala výborné velkopopovické pivo, zatímco okolní obce za Mnichovkou a Sázavou, které už spadaly do benešovského okresu, byly odkázány na pivo z jiných zdrojů.

Paradoxně až uvolnění poměrů po listopadu 1989 znamenalo pro zdejší plovárnu téměř smrtelnou ránu. Břehy Sázavy našincům nahradily pláže Bibione a další zahraniční destinace. Baštírna zavřela, areál postupně zarostl náletovými dřevinami a kopřivami. A aby toho nebylo málo, místo si po amnestii Václava Havla v roce 1990 oblíbili propuštění vězni, kteří zdejší zařízení postupně ničili a pálili.

Když se i tato kapitola uzavřela, nastal čas vrátit lázním život. Tím se obloukem dostáváme k dnešní bohulibé činnosti „dámského“ spolku a jeho jediného muže, Vojty Kašpara. Spolu s desítkami dobrovolníků zachránili poslední pozůstatky plovárny a dali jim nový smysl.

Dříve zpoplatněný vstup do areálu lázní je od roku 2016 volný. Kdo chce, může na provoz, údržbu a obnovu přispět dobrovolným darem nebo koupí drobných upomínkových předmětů. A podle provozovatelů lidé přispívají rádi a štědře. Kromě kasičky na místě lze poslat peníze i přímo na účet spolku.

Tady to totiž opravdu stojí za to. Sedět ve stínu s pivem a cigaretou, poslouchat dětský křik od vody, halekání vodáků a pozorovat letní hemžení kolem sebe je tak prostě a okamžitě krásné, až se tomu nechce věřit.

Vojta se sice právě pinoží se stále problematickým sociálním zařízením, jinak by ale neměnil. Starosti mu dělá spíš hrozba, že do historického údolí potoka Mnichovky jednou dorazí asfaltová cyklostezka a přivede sem další davy lovců instantních zážitků. Heslo „za masovost“ senohrabské plovárně nikdy příliš neslušelo.

Když si člověk přisedne na převoznickou lavičku, má najednou pocit, že mu patří všechen čas světa.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a společně si vychutnáme cigárko ve stínu. Díky.