KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Transgrese je vědomé překročení hranice přijatelného s cílem vyvolat reakci. Dlažební kostka vhozená do výlohy veřejné debaty. Střídmě užívaná může být účinným prostředkem, jak přitáhnout pozornost k tématu, které by jinak zmizelo v pěně dní, a nasvítit ho prudkým, byť nelichotivým světlem. Jinak je tomu u populistů. V jejich podání není transgrese nástrojem, nýbrž cílem: na tématu nezáleží, podstatná je slast z provokace a především z reakce na ni. Jak tedy naložit s lidmi, jako je Petr Macinka?
Transgrese jako politická technika staví na jednoduché poučce: říkej to, po čem všichni vyskočí ze židle. Překroč hranici, kterou ostatní považují za nevkusnou, nevhodnou nebo nepřijatelnou – a všichni už se budou zabývat jen tebou. Provokatér nahazuje udičku s očekáváním velkých tučných ryb veřejného rozhořčení a vědomím, že zaberou. Vždy.
Velmistrem transgrese na české politické scéně byl Miloš Zeman. Emeritní profesor řízeného pohoršení totiž dávno před érou sociálních sítí a virálů pochopil, že nejkratší cesta k dominanci veřejného prostoru nevede přes přesné a poctivé hledání řešení, nýbrž přes sérii detonací.
Když se po dvanácti letech rozjímání na Vysočině s panákem slivovice v jedné a cigaretou v druhé ruce vrátil do politiky jako úspěšný prezidentský kandidát, věnoval se prakticky už jen této sportovní disciplíně. Na rozdíl od svého vzoru, někdejšího německého kancléře Helmuta Schmidta, se kterým měl ve skutečnosti společné jen dvě věci: sociální demokracii a cigára, nevnášel do veřejné debaty rozvážnou moudrost, zdůrazněnou jemným, nenuceným humorem, ale ožralé hospodské kecy prodávané jako bonmoty sofistikovaného intelektuála, který se svou jadrností „laskavě“ sklání ke svému lidu.
Schmidt pod vlivem nikotinu artikuloval myšlenky, které mohly jít bez editace rovnou do tiskárny. Zeman s dýmem vydechuje povětšinou jen obehrané floskule, kterých by si nikdo nevšiml, pokud by neobsahovaly alespoň jednu návnadu. A ty dodnes váže Zeman vskutku mistrně. Jako zkušený pytlák dokonale zná český rybník i všechny ryby, které v něm žijí.
Když před deseti lety v Tišnově na dotaz z publika, jak se zbavit vlády, (pravdivě) odpověděl, že existují pouze dva způsoby – volby a kalašnikov –, věděl přesně, co dělá. Nešlo o žádnou přisprostlou improvizaci znaveného státníka a už vůbec ne o doporučení, aby se nespokojení občané Tišnova odhodlali k ozbrojenému státnímu převratu, jak tento výrok o několik hodin později interpretovala média včetně některých tiskových agentur.
Šlo o transgresi par excellence. Zeman vlastně neřekl nic, co by nebyla pravda. Ale díky provokaci s poukázáním na coup d’état si bez námahy na mnoho dní usurpoval veřejnou debatu na stránkách médií i na sociálních sítích.
Čí je ten synek?
Petr Macinka, z nouze český ministr zahraničí, je často vykreslován jako politické robátko Václava Klause. Je to nasnadě: Macinka by byl rád viděn jako autentický pravicový politik. Je zastáncem volného trhu a kapitalismu, odpůrcem regulací a wokismu a dlouhá léta byl mluvčím exprezidentova institutu. Jenže způsob, jakým se prezentuje, je Klausovi na hony vzdálen.
Klausův komunikační styl je postaven na polemice a ideologickém rámci. Přestože jeho výroky dodnes mnohé iritují svým obsahem, nikdy nebyly samoúčelnými pukavci hozenými do davu. Klaus vždy usiloval o uchopení problému ze svých ideologických pozic a argumentační vítězství. Ne že by občas nevyužil transgrese, ale bažení po laciné slávě, kterou přináší, mu bylo vždy cizí.
Naproti tomu Zeman byl od svých začátků v české politice krátce po Sametu mužem záměrné provokace, msty, zákeřného pošťuchování a vědomého porušování etikety. A přesně tudy vede linie Macinkovy politické genealogie. Mstivé útoky na prezidenta, potřeba provokovat za každou cenu a rochnit se v následné vlně pohoršení, spratkovité chování. Jinými slovy: pan ministr zahraničí z nouze není dítkem pana profesora, ale synkem českého Jabby Hutta, který „tatovi“ z oka vypadl.
Když mlčeti je víc než zlato
Pozornost je vždy formou odměny. Lidé, jejichž komunikační styl staví na neustálé provokaci, trpí silnou potřebou být středem dění, určovat rámec debaty a skrze reakci získávat potvrzení vlastní důležitosti. Do konfliktů nevstupují proto, aby se v nich dobrali k řešení, ale proto, že si jimi stvrzují svou existenci.
Tato strategie však má jednu slabinu. Potřebuje protivníka. Někoho, kdo se rozhořčí. Někoho, kdo se rozzlobí. Kdo začne pobouřeně vysvětlovat, jak strašně se mýlí, odsuzovat, křičet.
Bez reakce není tato strategie ničím. Když se na udici provokatéra nechytí žádná ryba a provokace jsou ignorovány, když se velký skandál nekoná, strategie k udržování se v centru dění splaskne. Čára, kterou měl heroicky překročit, zůstane jen čmáranicí naškrábanou křídou na chodníku. Místo záře reflektorů čeká na transgresora trýznivě trapné ticho. Superzbraň s devastační sílou atomovky, na kterou se ve střetech s politickými provokatéry zcela nepochopitelně a ke ztrátě všech zapomíná.
Majestát se bojí humoru jako čert kříže
Druhým účinným prostředkem, jak transgresorům vzít vítr z plachet, je humor. Zatímco ticho je připraví o kyslík, humor zlikviduje jejich majestát. A mocní, sebestřední lidé považující se za pupek světa snášejí ztrátu majestátu úplně nejhůř.
Když americkými městy pochodují tisíce lidí demonstrující proti pistolníkům z ICE, když se ekonomičtí analytici rozčilují nad likvidací hospodářství nesmyslnými cly, když opoziční kongresmani protestují proti proruským výrokům Donalda Trumpa, americký prezident se nafukuje jako krocan. Rozhořčení posiluje jeho imidž nebezpečného „badmana“, neohroženého vládce planety, gorilího samce, který si sedne, kam chce, protože může.
Úplně jinak vychází americký prezident ze střetu se satirou. Když si Saturday Night Live udělalo z karikování Trumpa nedílnou součást programu, nereagoval vtipně, nezmohl se ani na blahosklonný (protože předstíraný) nadhled, ale zuřivě dupal nožičkou jako nejistý chlapec, kterého se hluboce dotklo, že na jeho oslavný portrét v nadživotní velikosti kdosi namaloval nehezký knír.
Největšími protivníky Velkého Donalda nejsou Si Ťin-pching, Putin, ajatolláh ani Alexandra Ocasio-Cortez, nýbrž vandalové jeho prezidentského majestátu: Alec Baldwin, John Oliver, Stephen Colbert, Seth Meyers nebo Jimmy Kimmel.
Jejich skeče totiž světu soustavně připomínají, že v Bílém domě ve skutečnosti sedí lehce dementní bambula s omezenou slovní zásobou a přebujelým egem, který ze všeho nejčastěji bojuje se svým včerejším názorem. Na rozdíl od demonstrace, která může být nepříjemná, ale stále je připomínkou toho, že jsou ti dole (demonstrující) a ti nahoře (proti jejichž moci je demonstrováno), je komik pro majestát učiněnou katastrofou.
Ten (nešťastný) incident ve Strážnici
Odpor velké části společnosti proti Jeho Spratkovitosti ministru zahraničí z nouze je svým způsobem sympatický. Navzdory tomu, že se ho Motoristé snaží prezentovat jako odpor ideologický, jde především o odmítnutí vzorců chování, které každý, komu se dostalo kinderstube, považuje za neslušné.
Zemanovská, nyní Macinkova či Turkova komunikační strategie však s hlasitým projevem tohoto odporu počítá a umně jej využívá k posilování vlastní důležitosti. Když dav bučením reagoval na Otu Klempíře, spěchal Macinka do Strážnice, protože věděl, že tato nepatrná časová investice se mu bohatě vyplatí.
A strážnické publikum, oprávněně rozhořčené již pohledem na Jeho Spratkovitost, nezklamalo. Bohužel. Po desetiletí se Zemanovým prezidentstvím jsme se jako společnost stále nenaučili reagovat na sprostoty jako anglická královna: mlčením.
Kdyby publikum na pět minut ztichlo a v tichu se vytratilo ke stánku s pivem nebo na záchod, splaskla by Macinkova spekulace jako bublina ze žvýkačky a nalepila se mu na nos. Kdyby začalo zpívat Jožina z Bažin či frenetickým potleskem a skandováním Volant! Volant! Volant! nepustilo pana ministra ke slovu, odešel by nakonec z pódia s prázdnou. Protože provokatér bez publika, které reaguje podle plánu, je jen řečník, kterému vypli mikrofon.
Místo mučedníka svobody slova, který dnes svoji strážnickou sklizeň prezentuje jako vrchol hrdinství a chlapáctví, by ze Strážnice odjela komická figurka, co si přijela pro velký konflikt a odvezla si... Však vy víte co.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a pochopíte Zemana, Trumpa i Macinku. Díky moc.
