Českému čtenáři, který politické dění u západních sousedů sleduje jen okrajově, jméno Jens Spahn nic neříká. Přitom je dnes šestačtyřicetiletý politik již dlouhá léta jednou z nejznámějších osobností Křesťansko-demokratické unie (CDU). Přední představitel konzervativního křídla Unie byl za pandemie ministrem zdravotnictví ve vládě Angely Merkelové a po posledních volbách do Spolkového sněmu se stal šéfem poslaneckého klubu CDU/CSU – druhým nejsilnějším mužem strany po kancléři Merzovi.
Dlouho se zdálo, že jeho politický vzestup nic nezastaví. Spahn se těší pověsti inteligentního a mimořádně dobře propojeného politika, který mechanismům moci rozumí jako málokterý z jeho současníků. Má skvělý politický instinkt, díky němuž vždy dokázal včas rozpoznat změnu politické nálady. Přesně ví, kdy a která spojenectví je třeba posílit a kdy se naopak určitého postoje či lidí vzdát ve prospěch zachování vlastního vlivu i v dlouhodobém horizontu.
Osudným se mu stalo přílišné spoléhání na tyto vlastnosti a pocit nenahraditelnosti hraničící s arogancí. Analýza jedné hvězdné politické kariéry a jejího neslavného konce je proto relevantní i pro čtenáře, kterému může být Jens Spahn právem lhostejný. Popisuje totiž příběh muže, jehož politickou krasojízdu, na jejímž konci mohlo být kancléřské křeslo nebo pozice šéfa Evropské komise, nejprve umožnily a nakonec paradoxně zničily schopnosti obvykle považované za životně důležitou výbavu úspěšného politika na špičce moci: pragmatismus, taktizování, hbité přizpůsobení se okolnostem a maximalizace osobních zisků z každé situace.
Talent rozpoznat otevírající se okno příležitosti
Jens Spahn se politickému řemeslu začal učit v patnácti letech, kdy vstoupil do mládežnické organizace CDU. Když se v roce 2002 ve věku 22 let stal členem Spolkového sněmu, byl nejmladším poslancem Unie a po Anně Lührmannové druhým nejmladším poslancem v historii Spolkové republiky. Již tehdy byl považován za výjimečný politický talent – ambiciózní a mediálně zdatný a vždy schopný zaujmout pozici tam, kde se koncentruje moc a většinový názor.
Nikdy nebyl nositelem silného ideologického náboje, ačkoli se po celou dobu své politické kariéry snažil profilovat jako konzervativní politik. Díky schopnosti zaujmout byl proto jedním z nejviditelnějších představitelů konzervativního křídla CDU, přestože někteří berlínští političtí komentátoři ho spíš než ideologem nazývají politickým podnikatelem. To proto, že místo ideologické linie sledoval vždy linii moci. Během jeho kariéry se tato priorita projevila mnohokrát.
V roce 2018 kandidoval na místo předsedy strany. Neuspěl – se šestnáctiprocentní podporou vypadl již v prvním kole. V minutě, kdy byla do čela CDU zvolena (Merkelovou protežovaná) Annegret Krampová-Karrenbauerová, se Spahn ze soupeře změnil na loajálního kolegu. Navzdory tomu, že patřil do tábora Friedricha Merze, poraženého kandidáta z druhého kola. I díky této strategii byl Spahn o několik hodin později zvolen do předsednictva CDU s největším počtem hlasů. Jeho kandidaturu přitom podpořili jak AKK, tak Merz. Stranické žezlo sice nezískal, svou pozici na špičce strany však výrazně posílil.
Veskrze loajální byl Spahn i vůči Angele Merkelové. Čas od času se kriticky vyjádřil o kancléřčině rozhodnutích – například o její migrační politice –, vždy se však střežil otevřeného rozkolu. Místo konfliktu zůstával nedílnou součástí jejího systému. To mu sice zajistilo místo ve vládě, ale u některých zároveň vyvolávalo pochybnosti o jeho politickém kompasu.
Jako ministr zdravotnictví posloužil Merkelové hned dvakrát. Jako kompetentní šéf resortu, znalý problematiky zdravotnictví i legislativních procesů, i jako zástupce konzervativního křídla CDU, jehož prostřednictvím dávala středově orientovaná kancléřka najevo, že tuto část stranické základny bere vážně, i když její výtky a námitky dál více či méně ignoruje v zájmu vlastní, bezalternativní a všeobjímající politiky.
Pak přišla Duryňská aféra kolem volby zemského ministerského předsedy Kemmericha (FDP), pro kterého navzdory Merkelové výslovnému přání hlasovali křesťanští demokraté spolu se svobodnými a AFD. Nedostatek autority v provinciích a chybějící zabijácký instinkt stály Krampovou-Karrenbauerovou post předsedkyně strany a parlamentní frakce. Žena, která svojí tichou nekonfliktní silou dokázala propojit dvě soupeřící křídla merkeliánů a konzervativců, musela odejít, protože nedokázala důsledně prosadit kancléřčinu vůli.
Spahn nepatřil k těm, kdo by ztráceli čas veřejným napadáním AKK kvůli tomuto selhání. Místo toho pozoroval hemžení uvnitř strany a vyčkával, kam se přesune těžiště moci. A tak se v roce 2021 nestal „parťákem“ konzervativního kandidáta Merze, považovaného funkcionáři strany (a delegáty sjezdu, kteří volili nového šéfa Unie) za poněkud konfliktního, ale objevil se jako pravá ruka Armina Lascheta – všeobecně oblíbeného ministerského předsedy Severního Porýní-Vestfálska z tábora Angely Merkelové, který měl největší šanci na výhru.
Další šikovný krok stranou
Laschetův dlouholetý sen o kanceláři na Willy-Brandt-Strasse 1 v Berlíně zničilo jediné video z července 2021, na kterém se Laschet od srdce směje, zatímco prezident Steinmeier promlouvá k obětem katastrofálních povodní, při nichž zahynulo 185 lidí. Laschetův nepatřičný smích vyvolal veřejné pohoršení a stál CDU volební vítězství.
V lednu 2022 se novým předsedou CDU stal Friedrich Merz a Spahnovi se znovu podařilo šikovně se instalovat na výsluní. Přes pochopitelnou nedůvěru některých blízkých spolupracovníků z okruhu budoucího kancléře se zdařile profiloval jako nepostradatelná tvář staronové, konzervativní CDU, která odklon od merkeliánství prezentuje v nejsledovanějších televizních diskuzích i na stránkách ostatních médií.
Pro některé skeptiky uvnitř strany však byl tento Spahnův obrat jen dalším z mnoha důkazů, že taktika a vlastní prospěch pro něj mají vyšší prioritu než principy. Kdo se neustále a jako úhoř přizpůsobuje novým politickým realitám, je dříve nebo později nucen vysvětlit, co vlastně tvoří jeho étos, neboli soubor pevně ukotvených zásad, které se nemění s počasím.
Nejde ani tak o to, že by politici neměli měnit své názory. Naopak. Demokracie stojí a padají na kompromisech a hledání řešení, která jsou v dané chvíli optimální pro nejširší vrstvy společnosti. Názorová ztuhlost je pro demokratické procesy kontraproduktivní. Přesto by si politik měl zachovávat důvěryhodnost založenou na určité konzistenci. Tu nezíská tak, že vždy a za všech okolností spolehlivě vyčmuchá vhodnou příležitost, ale tím, že vymezí hranice, které není ochoten překročit ani ve svém nejkooperativnějším (nebo nejambicioznějším) módu.
A právě pochybnost o existenci takovýchto hranic u Jense Spahna byla s jeho rostoucím významem uvnitř Unie i na politické scéně Spolkové republiky stále naléhavější.
Druhý nejdůležitější muž Unie
Spahnovo taktizování v zájmu koncentrace vlastní moci pokračovalo i po posledních volbách. Ve straně naladěné na radikální odklon od merkeliánského středového kurzu se opět profiloval jako výrazná postava konzervativního proudu a jakýsi garant toho, že ve vyjednáváních s potenciálním koaličním partnerem Unie udrží své politické pozice. Jako jeden z nejhlasitějších uvnitř CDU varoval před příliš velkými ústupky vůči sociálním demokratům. V roli konzervativní protiváhy SPD dal mnoha poslancům Unie pocit, že jejich výhrady a námitky byly vyslyšeny. A tak se na vše špatné projednou znovu zapomnělo.
Tato strategie jej katapultovala do funkce předsedy parlamentní frakce. Přesvědčil i Friedricha Merze, který měl řadu důvodů Spahnovi nedůvěřovat: podařilo se mu zkonsolidovat konzervativní křídlo a zajistit kancléři jeho podporu. Opět byl nepostradatelný.
Velice rychle po zahájení koaličních jednání zaujal druhou, neméně důležitou roli: stal se hlavním komunikačním mostem ke koaličnímu partnerovi. Konzervativní „brzda“ se přes noc proměnila ve zprostředkovatele koaliční spolupráce. Spahnův nadstandardně dobrý vztah se šéfem parlamentní frakce SPD Matthiasem Mierschem pomohl urovnat nejeden konflikt uvnitř nesourodého slepence, ještě než stihl nabobtnat do celorepublikového skandálu a ohrozit existenci koalice. Jeden telefonát mezi předsedy poslaneckých klubů a týdny přestřelek mezi ministerstvy řízenými různými koaličními partnery skončily dohodou – třeba při prvních obtížných rozpočtových jednáních nové vlády.
Nejtalentovanější politik Spolkové republiky
Zredukovat Spahna na taktika se sklony k oportunismu by bylo příliš zjednodušující. Pokud by se jeho úspěch zakládal jen na této charakteristice, zapadl by do davu mnoha dalších ambiciózních mužů a žen, kteří se právě s touto výbavou derou nahoru.
Spahnův vzácný politický talent je daleko komplexnější: dokáže rozpoznat, kam se přesouvá moc, a propojit různé zájmy. Jeho odbornou kompetenci a důkladnou znalost politického řemesla doplňuje instinkt pro politické situace.
Díky tomu dokáže budovat sítě propojující zdánlivě nepropojitelné, vyhodnocovat a řešit konflikty nebo ve správný okamžik uzavírat nová spojenectví. Jako nejjemnější seismograf vycítit neklid v konzervativních řadách a umně jej využít, aniž by způsobil trhlinu uvnitř strany. Budovat mosty, jejichž vzniku dříve sám bránil. Vycítit, jaké kompromisy jsou možné, a tyto pak úspěšně prosadit. Komunikovat s různými stranickými křídly a koaličními partnery, mnohdy s diametrálně odlišnými názory.
Právě tato politická hbitost a cit pro situaci z něj učinily nepostradatelného člena CDU – navzdory četným kontroverzím či odůvodněným pocitům zrady. Když máte ve straně výjimečného politického génia, nezbavíte se ho jen proto, že vám občas leze na nervy.
Občas docela hodně, řekl by o svém chráněnci Wolfgang Schäuble, šedá eminence CDU. Schäuble rozpoznal Spahnův talent a pomohl mu do nejvyšších pater německé politiky. Věděl totiž, že koalice – ať už vládní nebo uvnitř politických stran – nefungují díky smlouvám, které lze kdykoli vypovědět či porušit. Fungují především díky lidem, kteří spolu dokáží mluvit navzdory nekompromisním veřejným stanoviskům. Spahnova „elasticita“ však i Schäubleho nakonec přiměla k tomu, aby na sklonku svého života jako budoucího kancléře a nositele konzervativních hodnot podpořil Friedricha Merze.
Tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu...
To, co Spahnovi nakonec zlomilo vaz, nebyla homosexualita ani existence děťátka jménem Georg, ale arogance, s níž k celé záležitosti přistoupil. Celá kauza se přitom vyvíjela vskutku pozoruhodně. Zpočátku byla zpráva o Spahnově rodičovském štěstí vnímána v politice i médiích především jako soukromá záležitost. Kancléř šéfovi poslaneckého klubu pogratuloval k rodinnému štěstí.
Velice rychle se však debata zásadně posunula. V centru pozornosti již nebyla touha homosexuálního páru po dítěti, ale otázka, jak si mohl předseda frakce zvolit tu cestu k rodičovství, kterou jeho strana z etických důvodů setrvale odmítá a kterou nepřipouští ani německé právo. A tak příběh o štěstíčku dvou prominentních tatínků překryly pochybnosti o politické důvěryhodnosti Muže číslo 2.
Jak popisují Robin Alexander a Dagmar Rosenfeld ve svém podcastu Machtwechsel, rozhodující tlak nepřišel od opozice, ale ze samotné CDU. Zejména v Ženské unii a v konzervativním křídle strany sílilo přesvědčení, že rozpor mezi stranickým programem a osobním jednáním nelze vyřešit oddělením pracovních a soukromých záležitostí. Největší rozhořčení přitom neplynulo ani tak z faktu, že se Spahn rozhodl využít služeb náhradní matky, jako spíše ze způsobu, jak se s celou věcí vypořádal.
Místo otevřenosti Spahn mlčel – celý proces získání dítěte přitom trvá přinejmenším rok a půl až dva roky. Ani svým stranickým kolegům, ani veřejnosti nepovažoval za nutné sdělit, že na otázku náhradního mateřství změnil názor. Zřejmě spoléhal na to, že když bude narození dítěte správně načasováno, během parlamentních prázdnin k žádné větší debatě nedojde a na podzim zanikne zpráva o Spahnově morální dichotomii v hluku závažnějších a palčivějších problémů.
Když se pak ukázalo, že rozhořčení uvnitř strany (zejména ve stranických skupinách v aplikaci Whatsapp) nepolevuje, přešel do ofenzívy. Své spolustraníky nepřímo oslovil prostřednictvím rozhovoru s Paulem Ronzheimerem v jednom z nejsledovanějších německých podcastů a nejspíš doufal, že liberální veřejnost mu poslouží jako obhájce.
Tato komunikační strategie sledovala vzorec, který se Spahnovou politickou kariérou vine jako červená nitka. Otázku porušení etických zásad předního představitele konzervativní strany se pokusil posunout do roviny práva na soukromý, s politikou nesouvisející život, lidsky pochopitelné touhy po dítěti a společenské tolerance.
Na několik liberálních komentátorů a menší část veřejnosti tato argumentace zabrala. Jiné pobouřila: Spahnovy dosavadní postoje k reprodukční medicíně většině bezdětných párů stále brání v realizaci toho, co si sám v soukromí nárokuje. A stranická základna ji vnímala jako únikový manévr. Právem vznikl dojem, že Spahn nehledá legitimitu svého jednání ve vlastních řadách, ale u těch kruhů, jejichž hodnotové měřítko se liší od pozic Unie.
Reflex využít strategický instinkt a přesné načasování a opřít je o komunikační obratnost – tedy to, co Spahna mnohokrát dostalo z obtížných situací – se tentokrát stal kamenem úrazu. A vyprávění cílené na city posluchačů škaredou politickou realitu nezměnilo.
Aféra „s dítětem“, byť tak maličká, že se vejde do superlehkého designového kočárku, nabyla jiného rozměru než kontroverzní nákup roušek za pandemie či Spahnovy realitní obchody zavánějící střetem zájmů. Nejde už totiž jen o to, jakým způsobem Spahn zachází s politickou mocí. Jde o jeho důvěryhodnost jakožto předního zástupce Unie – a potažmo o důvěryhodnost celé strany.
Causa Spahn je proto víc než anekdotou o jednom politickém pádu. Na příběhu jednoho úspěšného politického talentu ilustruje meze politického stylu založeného na instinktu k moci a taktické pružnosti. Dokud přináší úspěch, je tento styl považován za přednost. Když selže, je vnímán jako oportunismus. Moc otevírá kariéry. Důvěryhodnost rozhoduje o tom, jak dlouho vydrží.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
