Němci mohou zvrátit jadernou chybu, ukazuje studie. Nakoplo by to celý německý průmysl

Od 14. června 2000, kdy německá rudo-zelená vláda kancléře Schrödera uzavřela s energetickými společnostmi tzv. Atomový konsenzus, měla Spolková republika několikrát možnost své rozhodnutí zrevidovat. Po krátkém pro-atomovém intermezzu následujících vlád Merkel I a Merkel II však přišla havárie ve Fukušimě a s ní i jedno z nejpopulističtějších rozhodnutí doktorky přírodních věd Angely Merkelové.

Další možnost korekce se otevřela s vpádem Ruska na Ukrajinu. Berlínské elity, které léta ignorovaly bezpečnostní obavy Východoevropanů a vsázely na levný ruský plyn a nadstandardní vztahy s Ruskem, procitly uprostřed hororu prázdných zásobníků (tou dobou už vlastněných dceřinou společností Gazpromu). 

Uprostřed energetické krize sice zelený ministr hospodářství Robert Habeck pozdržel vypnutí posledních tří funkčních reaktorů o tři a půl měsíce a přislíbil přezkum jejich dalšího provozu, se svými stranickými kolegy z ministerstva životního prostředí však udělal vše pro to, aby slíbené „objektivní a odideologizované“ posouzení dopadlo v neprospěch jádra. V médiích zatím opakovaně prohlašoval, že „nemáme problém s elektřinou, nýbrž s plynem“.

Důsledky této kardinální hlouposti jsou citelné každý den a lze je docela dobře vyčíslit. Německo se z čistého vývozce elektřiny (cca 50 TWh ročně) změnilo na čistého dovozce (18 až 26 TWh). Velkoobchodní ceny elektřiny se pohybují v rozmezí 80 až 100 EUR za MWh, což je téměř dvojnásobek průměru očištěného o inflaci z desátých let 21. století.

Německo je nadále závislé na plynu, akorát jej vyměnilo za zkapalněný zemní plyn dodávaný lodní dopravou místo plynovodu. Tato zásobovací trasa je dražší a cenově volatilnější a stejně náchylná k geopolitickým disrupcím. 600 miliard dosud vynaložených na energetickou transformaci nepřineslo jistotu zásobování ani výhodnější ceny navzdory reklamním sloganům, že slunce či vítr neposílají fakturu. Obnovitelné zdroje jsou ročně dotovány částkou 20 miliard eur a Spolkový účetní dvůr očekává, že jen na dodatečnou výstavbu sítě padne do roku 2045 dalších 460 miliard eur.

Od února 2022 klesla produkce energeticky náročných průmyslových odvětví o 15,2 procenta a zmizelo 53 tisíc pracovních míst. Průzkum z roku 2025 provedený u téměř 3 600 firem ukázal, že 59 procent velkých průmyslových podniků zvažuje omezení své výroby nebo její přesun do zahraničí. V roce 2022 to bylo jen 37 procent.

Vysoké ceny elektřiny, rostoucí tlak na průmysl a ohrožení bezpečnosti dodávek opět vrací do hry otázku, zda odstavení posledních reaktorů skutečně nemělo alternativu. Zpráva skupiny Radiant Energy Group se jí zabývá a dochází k jasnému závěru: Znovuzprovoznění německých jaderných elektráren je technicky proveditelné, ekonomicky smysluplné a politicky možné – stačí chtít.

Odstavený park jaderných elektráren se stále nachází ve stavu, který lze obnovit, a pro opětovné uvedení do provozu existují rozsáhlé a dobře zdokumentované technické precedenty. Německé reaktory byly navrženy s dlouhou životností a dobrým přístupem k údržbě a umožňují výměnu velkých komponent. Proto lze každou podstatnou součást opravit, repasovat nebo vyměnit. Neexistují žádné významné technické překážky, které by znovuzprovoznění znemožňovaly.

Pádné jsou především ekonomické argumenty pro reaktivaci. Je to nejrychlejší a nejlevnější způsob zajištění stabilní elektřiny v síti. Skupina reaktorů, jejíž opětovné uvedení do provozu zpráva považuje za nejjednodušší, by mohla ještě před koncem roku 2031 vyrábět elektřinu za průměrných 37 eur za megawatthodinu. Skupina, u které by byla opatření pro znovuuvedení do provozu nejnáročnější (skupina C) by mohla dodávat elektřinu od poloviny 30. let za cenu cca 58 eur za MWh. I to je stále výrazně méně než aktuální tržní ceny, které v souvislosti s konfliktem v Íránu dále rostou.

Zrušení onoho „definitivního a nezvratného“ vystoupení z jádra a opětovné zprovoznění německých reaktorů je tedy v první řadě otázkou politické vůle. Politická reprezentace by musela okamžitě rozhodnout o moratoriu na další demontáž reaktorů a následně přijmout nový zákon o jaderné energii.

Přínosy takové korekce dřívějšího špatného rozhodnutí by podle zprávy dalece přesahovaly pouhou výrobu elektřiny. Návrat německých reaktorů do plného provozu by snížil emise v Německu i sousedních zemích. Byla by zachována a nově vytvořena pracovní místa v regionech, kde se elektrárny nacházejí, a opravné práce by otevřely nové příležitosti pro kvalifikované odborníky a firmy. Spolu se zajištěným výkonem, který by tyto projekty přivedly do sítě, by obnovení posílilo německý průmysl a zpomalilo odliv energeticky náročné výroby.

Jedním z nejdůležitějších argumentů zprávy je zdůraznění rozdílu mezi výstavbou nové elektrárny a obnovením existujících zařízení. Výstavba nových reaktorů je v Evropě nákladná, zdlouhavá a politicky obtížně prosaditelná. Opětovné uvedení do provozu je z hlediska nákladů na megawatt instalovaného výkonu výrazně levnější, protože vychází ze stávající infrastruktury a již provedených kapitálových investic.

Zpráva argumentuje tím, že i ekonomicky slabší země akceptují výrazně vyšší náklady na jednotku výkonu při budování nových jaderných kapacit, protože si uvědomují jejich dlouhodobý přínos. Německo může tohoto strategického přínosu dosáhnout mnohem levněji tím, že obnoví svůj stávající park.

Čtrnáct německých reaktorů, které jsou dle zprávy stále ve stavu umožňujícím obnovení provozu, dělí zpráva do tří prioritních skupin na základě technického stavu, pokročilosti demontáže a související náročnosti obnovení provozu a provozního rizika.

Skupina A zahrnuje pět reaktorů, které byly odstaveny jako poslední a podle skupiny Radiant jsou nejsnadněji obnovitelné. Společně by dosahovaly elektrického výkonu přibližně 6,8 GW a roční produkce 53,7 TWh. Náklady na jejich znovuzprovoznění se pohybují v rozmezí 1 až 2,2 miliardy eur na reaktor a poslední z nich by mohl být zprovozněn do konce roku 2031.

Celkový výkon elektráren skupiny B dosahuje přibližně 3,9 GW a roční produkce 30,9 TWh. Znovuzprovoznění elektráren ve skupině C by bylo výrazně složitější a nákladnější, dohromady by však mohly dodávat dalších 62,7 TWh. S relativně malými investicemi by obnovení provozu všech tří skupin reaktorů mohlo celkově přinést výkon 18,7 GW a roční produkci zhruba 150 TWh, což je asi třetina celkové spotřeby Spolkové republiky.

Podle různých průzkumů veřejného mínění podporuje další využívání jaderné energie 55 až 61 procent Němců. Energetická krize v roce 2022 otevřela oči i mnoha dřívějším odpůrcům. Pozitivní postoj k jádru umocňuje i pohled k sousedům. V dubnu 2026 oznámila belgická vláda, že se společností Engie, současným vlastníkem belgických jaderných elektráren, jedná o možnosti převzetí jaderného parku státem a jeho opětovného uvedení do provozu.

Před volbami do Spolkového sněmu v roce 2025 se Friedrich Merz vyslovil pro znovuzprovoznění německých jaderných elektráren. Současná koncepce Merzovy koalice se sociálními demokraty však s obnovením provozu nepočítá, místo toho podporuje malé modulární reaktory (SMR). Koncepce SMR přitom využívá stejnou osvědčenou technologii lehkovodních reaktorů jako odstavená německá flotila. Akorát je výrazně dražší. Budeme-li vycházet z údajů uvedených na stránkách projektu „Darlington SMR“, reaktivace existujících německých reaktorů by přinesla pětinásobek výkonu nového SMR na investované euro.

Politický konsenzus existuje i v otázce fúze. Jenže zatímco fúzní technologie zůstávají nadále ve fázi experimentů, technologie štěpení jádra by mohla dodávat do sítě spolehlivou a nákladově efektivní elektřinu již v dohledné době. Z vládní futuristické koncepce je však zřejmá jedna věc: zájem o malé reaktory a jadernou fúzi reflektuje potřebu zajištěné nízkouhlíkové výroby elektřiny pro pokrytí základního zatížení. Jen se zbytečně škrábe na hlavě „přes družici“.

Na rozdíl od vládních dotací, o kterých uvažuje Merzův kabinet, by návrat k jádru řešil strukturální příčinu toho, proč Německo a jeho sousedé přicházejí o průmysl. Jaderné elektrárny totiž zajišťují levnou, spolehlivou a stabilní elektřinu. Většina dodavatelů by navíc byla z domácího trhu a zásoby paliva přímo v budovách elektráren by vydržely na několik let. Žádná jiná alternativa nedokáže Německo a potažmo celou Evropu tak dobře ochránit před nečekanými krizemi ve světě.

Nízkoemisní energie z jádra by ukončila závislost země na uhelných elektrárnách a přiblížila ji k jejím klimatickým cílům. Německo, které dosud disponuje špičkovým know-how, by se zároveň mohlo zapojit do největšího investičního cyklu v jaderné energetice, jaký svět zažil za poslední desetiletí. Opětovným využitím své expertízy v oblasti jaderného inženýrství a stavebnictví by získalo přímou exportní hodnotu na globálním trhu, na kterém se 38 zemí představujících 70 procent světového hospodářství zavázalo k cíli ztrojnásobit svoji jadernou kapacitu do roku 2050.

Před ukončením jaderného programu měl totiž německý jaderný průmysl vynikající pověst díky sofistikované inženýrské kompetenci a vynikajícím provozním výkonům. Měl vlastní konstrukce reaktorů i kompetence zahrnující celý palivový cyklus. Značná část této odbornosti je dosud zachována.

Německé společnosti nadále nabízejí na mezinárodních trzích obohacování uranu, výrobu palivových článků, zpracování odpadu, výrobu komponent a také služby údržby a oprav existujících zařízení. Proč toto vše nevyužít doma?

Spolu se zprávou byl zveřejněn otevřený dopis bývalých ředitelů německých jaderných elektráren a dalších odborníků z oblasti jaderné energetiky adresovaný kancléři Merzovi, ministryni hospodářství a energetiky Katherině Reicheové a šéfovi CDU v Bundestagu Jensovi Spahnovi, který se nese v podobném duchu jako zpráva chicagské organizace Radiant Energy Group.

I jeho signatáři jsou přesvědčeni o možnosti a smysluplnosti opětovného zprovoznění německých jaderných elektráren. Podobně jako zpráva Radiant Energy Group, i oni svoji výzvu odůvodňují potřebou zajištěného výkonu, nebezpečím deindustrializace, relativně nízkou závislostí jaderné energie na palivech a jejím takřka klimaneutrálním provozem.

Požadují zastavení demontáže potenciálních lokalit, změnu zákona o jaderné energii a souvisejících nařízení, jakož i odbourání byrokracie při schvalovacích řízeních a posuzování vlivů na životní prostředí. Podepsaní také zdůrazňují klimatické cíle Spolkové republiky a prezentují jadernou energii jako nízkoemisní alternativu uhelných a plynových elektráren.

Bylo by nešťastné zaměňovat zprávu Radiant Energy Group za studii proveditelnosti. Je však dostatečně seriózním příspěvkem do debaty, která, jak se ukazuje, není a neměla být odložena ad acta. Návrat k jádru se v německé společnosti těší rozsáhlé podpoře. I proto si z něj AfD, jejíž hvězda zatím stále neohroženě stoupá, udělala jeden z hlavních bodů volebního programu. Bude umírněný střed i v tomto případě čekat, až bude pozdě?

Jistě, mezi technickou možností a skutečnou realizací stojí regulační, právní, organizační a politické překážky. Zpráva je nijak nezamlčuje. Tu největší z nich – změnu zákona – sice lze odstranit s pouhou parlamentní většinou, její politické důsledky na německou energetickou politiku by však byly dalekosáhlé. 

I proto by bylo žádoucí najít pro ni široký konsenzus napříč politickým spektrem. S trochou vůle a odpovědnosti vůči německým občanům i průmyslové lokalitě Německo by to nemusel být neřešitelný problém.

Bláhové by také bylo očekávání, že opětovné spuštění jaderných elektráren představuje triviální problém. Nebo že vyřeší všechny bolístky německého hospodářství. Takový příslib by nebyl poctivý a znamenal by akorát nahrazení emocionálního kýče protiatomového hnutí pořádnou porcí naivity.

Každý reaktor totiž musí být důkladně a individuálně posouzen. Do jaké míry lze zajistit splnění bezpečnostních požadavků? Jaký je stav klíčových komponent? Jak to vypadá s dostupností personálu, zásobováním, návratností, investiční jistotou?

Zpráva sice konstatuje, že návratu k jádru technicky nic nebrání, to ale neznamená, že náprava bude snadná. Zvrátit politické rozhodnutí, které má na německou ekonomiku fatální dopady, s sebou může přinést i nečekané problémy. Klíčové však je, že text přináší zdravý „inženýrský optimismus“ – tedy snahu hledat řešení, a ne výmluvy, proč něco nejde. Tedy přístup, který v poválečném období stál za špičkovou pověstí německé techniky a který snad ještě zcela nevymizel.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.