Klaus a Zeman vedou boj, který už dávno prohráli: s vlastním odchodem

o, jak se oba žijící čeští exprezidenti chovají po odchodu z funkce, je minimálně evropský, možná i světový unikát. Ne proto, že by měli politické názory. Na ty mají samozřejmě stejné právo jako kdokoliv jiný. Problém je jinde.

Václav Klaus i Miloš Zeman často působí dojmem lidí, kteří se nikdy nesmířili s tím, že jejich čas už skončil. Místo role bývalých státníků se změnili v permanentní komentátory, kritiky svých nástupců, bývalých spojenců i stran, které kdysi pomáhali budovat. Čím dál tím víc připomínají bývalé hvězdy, které odmítají opustit jeviště a stále publiku vysvětlují, že bez nich už to není ono.

Ano, i v sousedním Rakousku se exprezident Heinz Fischer občas objeví na akci sociální demokracie, pronese projev, podepíše knihu nebo podpoří svou stranu ve volbách. Aby však bývalý rakouský prezident po odchodu z úřadu soustavně kádroval své nástupce, veřejně okopával vlastní politické dědictví a koketoval s politickými okraji, to by v Rakousku působilo jako bizarní výstřednost. U nás se z toho stala skoro tradice.

Přesně to ale dělají Václav Klaus i Miloš Zeman. A česká média jim k tomu ochotně poskytují prostor. Nestačí jim komentovat politiku. Pravidelně se pouštějí do svých nástupců, bývalých spojenců i stran, které je kdysi vynesly nahoru. Jako by se ani po odchodu z Hradu nedokázali smířit s tím, že hlavní role už patří někomu jinému.

„V Rakousku je nepsaným zákonem, že exprezidenti nekomentují politiku svého nástupce – a už vůbec ne negativně,“ napsal už dříve pro INFO.CZ rakouský komentátor Manfred Maurer. Stejný úzus platí i v Německu, kde dnes žijí hned tři bývalí prezidenti. Ani jeden z nich necítí potřebu pravidelně mentorovat svého nástupce, natož veřejně podporovat politické síly, které stojí na okraji systému.

Jen si představme, že by Joachim Gauck začal objíždět mítinky AfD a vysvětlovat Němcům, jak se současné elity odtrhly od reality. Něco takového by vyvolalo šok. V Česku nad podobným chováním bývalých prezidentů už skoro nikdo nepozvedne obočí.

Možná se mýlím, ale neznám v Evropě zemi, kde by se bývalé hlavy státu s takovou vervou vracely do každodenních politických půtek. A už vůbec ne zemi, kde by jim v tom média s takovou ochotou sekundovala.

Někdo samozřejmě může právem argumentovat tím, že se přece nutně nemusíme „opičit“ po zahraničí. Na extrémně vysoké angažovanosti našich exprezidentů nemusí být nic špatného. Stejně jako na změně jejich politické orientace. Jak říkal Miloš Zeman: jen blbec nemění své názory.

Druhou otázkou, částečně vyřčenou hned na začátku, zůstává ale příčina toho, proč se naši exprezidenti chovají jinak než jejich zahraniční kolegové (minimálně v Evropě). Když se totiž někdo stane prezidentem, tedy hlavou státu, dosáhl obvykle vrcholu své politické kariéry, který už nic nemůže překonat.

Také proto náleží prezidentovi po odchodu z funkce na rozdíl od premiéra či ministrů doživotní renta. Její smysl je zřejmý. Předpokládá se, že bývalá hlava státu nebude po skončení mandátu hledat nové politické uplatnění ani se vracet do stranických půtek. Měla by se věnovat reprezentaci země, charitě, psaní pamětí nebo vysvětlování vlastního odkazu.

Exprezident totiž už z definice nemůže v politice dosáhnout ničeho vyššího, než čeho dosáhl jako hlava státu. Vizitkou Václava Klause ani Miloše Zemana nejsou jejich dnešní výroky, rozhovory nebo podpora různých politických projektů. Je jí jejich prezidentství.

Právě na Hradě dostali jedinečnou příležitost předvést maximum svých schopností, zanechat odkaz a zapsat se do dějin. Výš už vystoupat nelze. O to podivněji působí, když se člověk, který stál na samém vrcholu, po letech vrací do politických přestřelek a chová se, jako by jeho nejdůležitější bitvy teprve měly přijít.

Jenže oba naši žijící exprezidenti jako by se nikdy nesmířili s tím, že jejich hvězdná hodina už proběhla. Místo role bývalých státníků, kteří s odstupem komentují dění kolem sebe, se dál snaží vstupovat do politických sporů, radit národu, kárat své nástupce a hodnotit bývalé spojence.

Přitom právě prezidentství mělo být vrcholem jejich kariéry. Výš už v české politice vystoupat nelze. O to podivněji působí, když se člověk, který dosáhl nejvyšší funkce v zemi, po letech vrací do každodenních politických přestřelek a chová se, jako by jeho nejdůležitější bitvy teprve měly přijít.

Navenek to vytváří dojem lidí, kteří považují své prezidentství za jaksi nedokončené. Jako by stále cítili potřebu něco dopovědět, něco napravit nebo někomu dokázat, že bez nich už to není ono. Jenže tím svůj odkaz spíše rozmělňují, než posilují. Čím usilovněji se snaží zůstat součástí současné politiky, tím více odvádějí pozornost od toho, čeho skutečně dosáhli ve chvíli, kdy stáli na jejím vrcholu.

Popravdě je to trochu smutný obrázek. Miloš Zeman, někdejší předseda sociální demokracie a prezident republiky, sedí u stolu s Kateřinou Konečnou a podporuje hnutí Stačilo!. Václav Klaus, zakladatel ODS a bývalá hlava státu, se hlásí k volbě SPD a rozdává rady, koho by vyhodil z vlády. Ne proto, že by na své názory neměli právo. Ale proto, že oba působí dojmem lidí, kteří se stále odmítají smířit s tím, že jejich politický příběh už byl napsán.

Možná je to české specifikum. Možná je to vlastnost generace politiků, která formovala polistopadovou republiku. Každopádně v západní Evropě bývá zvykem, že bývalé hlavy státu postupně ustoupí do pozadí a nechají politiku svým nástupcům. U nás se exprezidenti často chovají, jako by stále seděli v hlavní lóži a měli právo režírovat děj na jevišti.

Nejvíc mě na tom zneklidňuje, že ani Václava Havla si nedokážu představit jako německého nebo rakouského exprezidenta. Mám podezření, že by také cítil pokušení zasahovat do veřejného dění a komentovat každý důležitý spor. Možná jiným jazykem než Klaus či Zeman, ale stejně intenzivně.

Jsme zkrátka zemí neukojených prezidentů, kteří neumějí odejít. Zbývá jen doufat, že Petr Pavel jednou dokáže to, co jeho předchůdci nezvládli: přijmout, že největší autoritu má bývalá hlava státu tehdy, když už nemá potřebu ji neustále dokazovat.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a budete umět odejít ze scény. Díky moc.