KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA | Chodíte na houby? Přijde vám to naprosto normální, že neplatíte za vstup do lesa? Přitom je to jen kulturní norma. Na Floridě zuří letitý a extrémně drahý spor o to, komu vlastně patří suchý písek na pláži. Zatímco majitelé luxusních vil brání pozemky jako nedotknutelnou svobodu, veřejnost žádá volný přístup k moři.
Na Floridě se už několik let vede spor, který by v českých poměrech působil jako kuriózní nedorozumění. V okrese Walton, známém svými luxusními pobřežními komunitami, se místní obyvatelé přou o to, kdo smí sedět na pláži. Ne na pobřeží jako takovém – to je v USA zpravidla veřejné – ale na suchém písku, tedy na části pláže, která leží nad hranicí přílivu. Majitelé domů tvrdí, že tento úsek je jejich soukromý majetek. Veřejnost se odvolává na tzv. customary use, tedy historické užívání pláží veřejností.
Výsledek je vyhrocený konflikt, který se táhne roky, stojí miliony dolarů a ukazuje, jak snadno se právo může stát nástrojem extrémů, když se odtrhne od kulturní reality. Majitelé instalují cedule „Private Beach“, najímají bezpečnostní agentury, které hlídají hranici mezi veřejným a soukromým úsekem, a tvrdí, že jakýkoli zásah do jejich vlastnického práva je útokem na svobodu.
Aktivisté naopak prosazují ústavní dodatek, který by stanovil, že pláže mají být veřejné. Spor se tak mění v ideologickou bitvu, kde se střetává absolutní vlastnictví s absolutním veřejným právem. A oba extrémy jsou špatně.
Americký absolutismus vlastnictví
Aby bylo možné floridský spor pochopit, je nutné si uvědomit, že americké pojetí vlastnictví je kulturně i právně odlišné od evropského. V USA je soukromé vlastnictví chápáno jako pevnost – jako prostor, který je třeba bránit před státem i před veřejností. Je to dědictví právní tradice, kulturního individualismu i historického vývoje. Američané mají hluboce zakořeněný pocit, že hranice pozemku je hranicí svobody. A že její narušení je útokem na samotnou podstatu občanských práv.
A když už někdo vlastní pláž, rozhodně nechce, aby mu na ni chodili cizí lidé. V praxi se tak stává to, že mezi obrovskými soukromými plážemi – víceméně prázdnými – se objevují menší pruhy veřejných pláží, které jsou nacpané k prasknutí.
Pokud se někdo vydá na „soukromou“ pláž, aniž by byl jejím vlastníkem, musí si ohlídat, zda sedí na mokrém písku – který je veřejný – nebo na suchém, tedy soukromém.
Zatímco část lidí v soudních sporech žádá, aby se mohli procházet po pláži a kdekoliv si sednout, majitelé domů u pláže chtějí pravý opak. „Je to základní pravidlo způsobu, jakým žijeme v této naší zemi milující svobodu,“ řekl například pro NPR Eric Wilhelm z města Marietta. „Jakmile přijdeme o právo vlastnit pozemky, všechno se zhroutí, nastane anarchie a chaos.“
A uprostřed tohoto sporu, který se táhne roky a mění se podle zrovna posledního rozhodnutí soudů, se ocitli šerif okresu Walton Michael Adkinson Jr. a jeho zástupci.
„Někdo, kdo je pro to, aby pláže byly otevřené pro všechny, říká, že šerifova kancelář jsou gauneři,“ říká Adkinson. „Lidé, kteří vlastní soukromý pozemek, říkají, že jsme bezbožní, liberální komunisté, kteří dovolují každému chodit na jejich pláž.“
Zkušenost sdílené krajiny
Pro českého čtenáře je tento spor těžko uchopitelný. Ne proto, že by neexistoval střet mezi soukromým vlastnictvím a veřejným zájmem – ten samozřejmě existuje a často ve velmi vyostřeném prostředí – ale spíše proto, že české kulturní a právní prostředí je nastavené úplně jinak. Češi mají hluboce zakořeněný pocit, že příroda je sdílený prostor. Ne socialisticky, ale kulturně. Je to součást identity, která přežila režimy, změny vlastnictví i moderní právní úpravy.
Stačí si vzpomenout na sbírání hub. Je to činnost, která spojuje generace, regiony i společenské vrstvy, včetně autora těchto řádků. A je to zároveň příklad toho, jak hluboce zakořeněné je u nás veřejné užívání krajiny. Nikdo si nedokáže představit, že by mohl být les uzavřen před lidmi, kteří tam jdou sbírat houby. Český turista, který se v Americe dozví, že vstup do soukromého lesa je zakázaný, to často bere jako kuriozitu. Ale není to kuriozita – je to kulturní norma.
České právo chrání i přístup k vodním tokům. I když je břeh rybníka v soukromém vlastnictví, vlastník nesmí svévolně bránit přístupu k vodě. V praxi to někdy nefunguje ideálně – cedule „soukromý pozemek“ se objevují i tam, kde nemají – ale kulturní norma je jasná: k vodě se chodí.
Věřím, že pro mnohé lidi, kteří utekli před komunismem do USA, země svobody, muselo být překvapením nakolik jinou podobu má: je ostře vymezená, chráněná, ale také uzavřená. Svoboda vlastníka je chráněna tak silně, že svoboda ostatních je často potlačena. Floridský spor o suchý písek je jen další ilustrací tohoto paradoxu.
Český model není dokonalý. Ale je vyvážený. Respektuje soukromé vlastnictví, chrání veřejný zájem a vyhýbá se extrémům. A to je přesně to, co je třeba bránit. Ne proto, že by veřejné užívání krajiny bylo nějakým posvátným právem. Ale proto, že je to součást české kulturní identity — stejně jako sbírání hub, průchod lesem nebo posezení u rybníka.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
