KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA | Donald Trump má zvláštní talent proměnit jakýkoli veřejný prostor v jeviště pro vlastní politickou show. Někdo by řekl, že je to dar, jiný, že diagnóza. Ale faktem zůstává, že když se pustí do organizování „sportovní soutěže“ pro americké teenagery, vznikne něco, co má ke sportu asi tak blízko jako jeho inaugurační fotografie k realitě.
A přesně takovým projektem byly Trumpovy Patriot Games, které proběhly tento týden. Bílý dům je prezentoval jako „test síly, vytrvalosti, obratnosti, týmové práce a odhodlání“. Znělo to jako standardní sportovní soutěž, kterou by člověk čekal na oslavách 250. výročí založení USA. Jenže když se podíváme blíže, zjistíme, že šlo o pečlivě zrežírovaný spektákl, který má především politický účel.
Výběr účastníků, dramaturgie soutěže i její mediální prezentace byly nastaveny tak, aby posílily Trumpův obraz jako vůdce, který sjednocuje národ – ovšem jen ten národ, který se s ním ztotožňuje. Ostatní mohou prostě sledovat přenos, pokud jim to ještě algoritmus dovolí.
Výběr uchazečů dle ideologické kompatibility
Do soutěže se hlásili teenageři ve věku 14 až 17 let, za každý stát jeden chlapec a jedna dívka. Na první pohled inkluzivní koncept, který má ukázat rozmanitost Ameriky. Uchazeči museli natočit krátké video, v němž vysvětlí, proč chtějí soutěžit. A právě tato videa se stala klíčovým filtrem. Nešlo o to, kdo uběhne stovku nejrychleji nebo kdo má nejlepší fyzické parametry. Ale o to, kdo umí nejpůsobivěji vyjádřit svou oddanost „americkým hodnotám“, což je v trumpovském slovníku synonymum pro loajalitu k jeho politickému projektu.
V mnoha videích se objevily výzvy k „obnovení patriotismu“ nebo k „sjednocení Ameriky“. Tedy fráze, které Trump a jeho tým používají jako vlastní politická hesla. Například když šestnáctiletá Tylee Herrmannová z Arizony, reprezentující indiánský kmen Čerokiů, uvedla, že chce „přinést patriotismus zpět do USA“, znělo to přesně jako z kampaně.
Výběrová komise hodnotila především ideologickou kompatibilitu. A to dokonce natolik, že některé děti reprezentovaly části USA, ze kterých vůbec nepocházely – například Puerto Rico zastupoval chlapec z Texasu.
Sportovní soutěž, která vybírá účastníky podle toho, jak přesvědčivě dokážou recitovat patriotické mantry, není sportovní soutěž. Je to hodně špatný casting na roli mladého patriota v trumpovském politickém divadle.
Patriot Games jako reality show loajality
Soutěž se odehrála tento týden na kampusu soukromé sportovní školy SPIRE Academy v Ohiu. Profesionální prostředí mělo dodat celé akci punc serióznosti. Jenže dramaturgie soutěže připomíná spíše televizní reality show – ano, proběhly fyzické disciplíny, ale také „patriotické testimonialy“, tedy veřejná prohlášení soutěžících o jejich vztahu k Americe, jednotě a patriotismu.
Stanice CNN přirovnala Patriot Games s dystopickou filmovou a knižní sérií Hunger Games Suzanne Collinsové. Samozřejmě nejde o boj na život a na smrt a účel her není udržet obyvatelstvo v poslušnosti. Ale koncept „jednoho chlapce a jedné dívky z každého státu“ je až příliš podobný dystopickému modelu, v němž jsou děti vybrány jako reprezentanti regionů a vystaveny veřejné soutěži, která má posílit loajalitu k režimu.
A Trumpova přítomnost na úterním finále navozovala dojem, že se prezident přišel podívat na „své mladé šampiony“, kteří reprezentují jeho vizi Ameriky.
Psychologie davu: proč je těžké stát mimo
Když jsem si četl o Patriot Games, vybavil se mi příběh o muži, jenž se ocitl na srazu příznivců nacistického režimu. Nebyl to žádný hrdina, ale jen obyčejný člověk, který se náhodou ocitl ve špatný čas na špatném místě. A najednou kolem něj všichni hajlovali. Ne proto, že by byli všichni přesvědčení nacisté. Ale protože to dělali ostatní. A on si uvědomil, jak těžké je stát „mimo“. Jak těžké je nezvednout ruku, když ji zvedají všichni kolem. Jak těžké je být jediný, kdo se neúčastní rituálu.
A právě v takových chvílích se ukazuje, jak snadno se člověk stane součástí spektáklu, aniž by si to uvědomil. Leni Riefenstahlová, známá režisérka nacistických propagandistických filmů, celý život tvrdila, že „jen dělala svou práci“. Nezajímala ji politika, jen estetika, jen obraz, světlo, kompozice. Jenže právě tahle estetika pomáhala vytvářet iluzi jednoty, síly a neochvějné víry v režim. A přesně to je na tom nejnebezpečnější: propaganda často nevzniká z nenávisti, ale z profesionality bez svědomí.
A i to se mi vybavilo při čtení o Patriot Games. Ne kvůli historické paralele – ta by byla přehnaná a nefér. Ale kvůli psychologii. Kvůli tomu, jak snadné je být stržen davem, když se kolem vás odehrává velkolepý spektákl, který se tváří jako oslava národní jednoty. A jak těžké je říct: „Ne, tohle není v pořádku.“
Pro nejednoho Američana musí být nyní těžké pochopit, proč jsou Patriot Games špatné. Kdo by byl „proti patriotům“? Patriotismus je přece pozitivní slovo. Kdo by byl proti vlasti? Kdo by byl proti mladým lidem, kteří soutěží, sportují, mávají vlajkami a říkají, že chtějí sjednotit Ameriku?
Jenže právě v tom je ten trik. Patriot Games nejsou o patriotismu. Jsou o jeho privatizaci. O tom, že patriotismus je prezentován jako něco, co má konkrétní politickou barvu, konkrétního vůdce, konkrétní symboly. A že kdo se k nim nehlásí, je automaticky „proti vlasti“. To je přesně ten mechanismus, který ukázal onen Hitlerův odpůrce: dav vytváří iluzi, že existuje jen jedna správná volba. A že kdo stojí mimo, je podezřelý.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky!
