Návod pro další politiky? Televize neodvysílaly živě Trumpův projev, hrozí jim odebráním licence

Když Donald Trump obvinil americké televizní stanice ABC a NBC, že „spáchaly podvod“ tím, že neodvysílaly jeho projev o volební bezpečnosti, a následně prohlásil, že by jim měla být odebrána vysílací licence, nešlo o izolovaný výrok. Zapadá do dlouhé linie konfliktů mezi politickou mocí a médii, která v USA sahá od Nixonových útoků na Washington Post až po Trumpovo označování novinářů za „nepřátele lidu“. Tento spor je starý jako moderní americká politika, ale v posledních letech nabývá ostřejšího, otevřeně mocenského charakteru – a zároveň připomíná, že podobné tendence se objevují i v Evropě, včetně ČR.

Historicky se americká média ocitla v konfliktu s prezidenty opakovaně. Lyndon Johnson se snažil ovlivňovat televizní pokrytí války ve Vietnamu, Ronald Reagan kritizoval CBS za reportáže o hospodářské politice, Barack Obama vedl dlouhodobý spor s Fox News, kterou jeho administrativa označovala za „propagandistický kanál“. Konflikt mezi mocí a médii tedy není otázkou jedné osobnosti, ale strukturálního napětí mezi institucemi, které mají odlišné role: média kontrolují moc, moc se snaží kontrolovat narativ.

Technologické změny tento konflikt ještě prohloubily. Kabelové televize, internet a sociální sítě vytvořily prostředí, kde politici mohou obcházet tradiční média a zároveň na ně útočit s větší intenzitou. Trump je v tomto ohledu symptomem širšího trendu, nikoli jeho původcem.

Trumpův projev o volební bezpečnosti nebyl nikterak mimořádnou událostí. Některé stanice jej odvysílaly živě (třeba Fox News), jiné na svých streamovacích platformách. Velké televize jako CNN, NBC a ABC se rozhodly, že obsah projevu nepatří do hlavního vysílacího času – což je v americkém mediálním prostředí vcelku běžné. Ne každý výrok prezidenta musí přerušit plánované vysílání, televize si samy určují, co je „mimořádná zpráva“, co vyžaduje „zvláštní zpravodajství“ a co je jen politická komunikace určená primárně pro stranické publikum.

Historicky nebyly živě odvysílány ani některé projevy George W. Bushe či Baracka Obamy, pokud šlo o stranické akce nebo kampaně. Televize se řídí dramaturgií, nikoli povinností poskytovat prostor politickým aktérům.

Trump však rozhodnutí stanic označil za „podvod“. Dodal, že „takové jednání by mělo vést k odebrání licence“.

Nešlo o nesouhlas, ale o výhrůžku: o pokus naznačit, že média mají povinnost prezidenta poslouchat a že neposlušnost má mít následky. Přitom licence neuděluje prezident, ale nezávislá Federální komise pro komunikace (FCC), a celonárodní stanice jako ABC či NBC nejsou držiteli jediné licence – ty mají jejich lokální partnerské stanice.

Reakce amerických médií byla předvídatelná. Jedna část upozornila na právní realitu: prezident licence odebrat nemůže a jeho výroky jsou politickou rétorikou. Na stranu druhou prezident jmenoval nového šéfa FCC v den své inaugurace a jeho vliv pocítil i moderátor Jimmy Kimmel, když se musel po nátlaku republikánů dočasně poroučet z televizních obrazovek.

Konzervativní komentátoři současný incident zlehčovali – tvrdili, že prezident „jen reaguje na zaujatost“ nebo že „média ignorují důležité informace“. Někteří dokonce naznačovali, že by bylo skutečně vhodné „přehodnotit roli velkých televizních domů“.

Nutno podotknout, že Trumpovy útoky na média nejsou nové. Opakovaně označoval CNN za „fake news“, The New York Times za „selhávající noviny“ a novináře obecně za „nepřátele lidu“. Tato rétorika má dlouhodobý dopad: posouvá hranice toho, co je považováno za legitimní tlak na média.

Výhrůžky už se staly běžnou součástí politické komunikace, ztrácejí svou výjimečnost a začínají být vnímány jako normální. Novinářské organizace jako SPJ, CPJ či Reporters Without Borders opakovaně upozorňují, že normalizace útoků na média vede k oslabení jejich nezávislosti. Jde především o atmosféru strachu, která může ovlivnit redakční rozhodování.

Trumpovy výroky rezonují i mimo americký kontext. V USA je vysílací licence jak administrativní povolení, tak i symbol práva média působit ve veřejném prostoru. FCC má být nezávislým regulačním orgánem, jehož členové jsou jmenováni prezidentem, ale fungují s mandátem, který přesahuje jedno volební období. Historicky se politici pokoušeli ovlivňovat její rozhodování, ale přímé zásahy do licencí jsou extrémně vzácné. Právě proto je rétorika o „odebrání licence“ tak nebezpečná: vytváří dojem, že licence je politický nástroj, nikoli právní institut.

Podobná logika by v českém prostředí působila stejně destabilizujícím dojmem. Pokud by český politik prohlásil, že některá média „porušila pravidla“ tím, že neodvysílala jeho tiskovou konferenci, a že by jim proto měla být odebrána licence, či dokonce zrušen status veřejnoprávního média, jistě by lidé vyšli do ulic. Již samotná výhrůžka by měla dopad: vytvářela by atmosféru očekávání, že média mají povinnost politiky poslouchat.

Evropské příklady ukazují, jak rychle se může situace zvrtnout. V Maďarsku se státní moc postupně zmocnila mediální rady a přetvořila ji v nástroj politického tlaku. V Polsku se veřejnoprávní média stala de facto vládními. Na Slovensku se opakovaně řeší politické tlaky na RTVS. Česko není výjimkou vzhledem k jednání o rozpočtu ČT a ČRo.

Spojené státy byly dlouho vnímány jako „maják“ svobody a stabilní demokracie. Dnes však vidíme, že některé zhoubné tendence – politický tlak na média, normalizace útoků na novináře, mocenské zpochybňování nezávislosti médií – přicházejí právě odtud. To, co jsme kdysi považovali za varování pro jiné, se stává varováním pro nás.

Konflikt mezi politickou mocí a médii není okrajový spor. Je to lakmusový papírek stavu demokracie. Tam, kde se politici snaží diktovat médiím, co mají vysílat, kde je označují za nepřátele, kde hrozí odebráním licencí, tam se demokratický prostor začíná zužovat. Jde o postupné posouvání hranic – o to, že se výhrůžky stávají běžnou součástí politické komunikace.

Demokracie nestojí jen na volbách, ale na rovnováze mezi mocí a kontrolou moci. Média jsou jedním z mála nástrojů, které tuto rovnováhu udržují. Pokud se politici naučí, že mohou média zastrašovat bez následků, vzniká prostředí, kde se novináři ptají méně, kde se investigace odkládají a kde se kritika moci stává rizikem.

Zároveň je důležité si uvědomit, že útoky na média nejsou jen útoky na instituce. Jsou to útoky na veřejnost, která má právo na informace. Když politici útočí na média, útočí na schopnost občanů rozhodovat se informovaně. A to je jádro demokratického procesu.

Proto je Trumpův spor s médii víc než jen epizoda americké politiky. Je to připomínka, že demokracie se neoslabuje jedním velkým krokem, ale stovkami malých posunů – a že každý útok na média je jedním z nich. Demokracie přežívá jen tehdy, když média mohou dělat svou práci bez strachu. A když veřejnost chápe, že svobodná média nejsou luxus, ale podmínka svobody samotné.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.