Dvakrát měř, než uvěříš síti. Příběh městečka, kde muslimská radnice zakázala duhové vlajky

Nově zvolená, slovy některých komentátorů „muslimská“, radnice neměla pochopení pro část původních liberálně smýšlejících obyvatel a v roce 2023 jednohlasně přijala rezoluci, která ukončila vyvěšování duhových vlajek na městských pozemcích. To vyvolalo spor, který rychle přerostl hranice města. Aktivisté argumentovali diskriminací LGBT komunity, zastánci radnice naopak tvrdili, že město pouze stanovilo pravidla pro využívání svého majetku.

Právní bitva skončila až u federálních soudů. Ty nakonec potvrdily, že město Hamtramck má právo rozhodovat o tom, jaké symboly budou vyvěšovány na městských stožárech. Soud dospěl k závěru, že městské stožáry představují formu takzvaného government speech, tedy projevu veřejné moci, nikoli otevřené fórum pro vyjadřování občanů. Z právního hlediska tedy nešlo o verdikt nad homosexuálními právy, ale o vymezení kompetencí samosprávy. Odvolací soud v srpnu 2026 následně potvrdil dřívější rozhodnutí federálního soudce.

Tím však kauza neskončila. Pro řadu konzervativních komentátorů se Hamtramck stal symbolem něčeho mnohem většího. Začal být prezentován jako učebnicový příklad takzvané „sebevražedné empatie“ (suicidal empathy). Tento pojem, zpopularizovaný v posledních letech zejména kanadským autorem Gadem Saadem a následně Elonem Muskem, označuje situaci, kdy společnost údajně upřednostňuje soucit, inkluzi a toleranci před vlastním dlouhodobým přežitím.

V podání těchto komentátorů je děj jednoduchý. Liberálové v Hamtramcku podporovali přistěhovalectví a prosazovali kulturní otevřenost. Do města přicházeli zejména muslimští migranti převážně z Jemenu a Bangladéše. Jakmile dosáhli politické většiny, začali prosazovat hodnoty odlišné od těch, které jim umožnily získat ve městě vliv. Kruh se uzavřel. Tolerance zničila samu sebe.

Tento výklad výslovně formuloval i kanadský právník a komentátor Phillip Millar. Podle něj liberálové podporovali LGBT komunitu a současně vítali migranty, kteří následně prosadili opatření odporující prioritám původní progresivní koalice. Millar hovoří o „nechtěných důsledcích dobrých úmyslů“ a Hamtramck přirovnává k nástupu komunismu, při němž podle jeho slov agitátoři a revolucionáři sehráli roli „užitečných idiotů“ budoucích vládců. Městečko označuje za mikrokosmos procesu, který by se podle něj mohl v budoucnu odehrát v širším měřítku v Evropě a Severní Americe.

Je to působivá metafora. A právě proto je třeba být opatrný, protože metafory, analogie či paralely mohou být čtenáři nápomocné, ale stejně tak hluboce zavádějící.

Millarova analogie má jednu zásadní slabinu. Historicky se komunistická hnutí dostávala k moci za zcela odlišných okolností. Ruská bolševická revoluce, nástup komunismu ve střední a východní Evropě po druhé světové válce nebo pozdější komunistické režimy byly spojeny s revolučním násilím, ozbrojeným převratem, zastrašováním oponentů, omezováním politické soutěže a následnou likvidací opozice.

V Hamtramcku se nic takového nestalo. Muslimští kandidáti získali moc prostřednictvím svobodných a demokratických voleb. Využili stejných politických pravidel jako jejich předchůdci a uspěli především proto, že se dlouhodobě měnilo složení obyvatelstva města. Nešlo o převzetí moci proti vůli voličů, ale o odraz jejich měnících se preferencí.

Stejně problematické je tvrzení, že radnice jednala mimo rámec liberálně-demokratického systému. Spor o duhové vlajky byl přezkoumán federálními soudy, které dospěly k závěru, že město může rozhodovat o symbolech vyvěšovaných na svém majetku. Rozhodnutí tak nebylo potvrzením diskriminace ani popřením ústavního pořádku, ale potvrzením pravomocí místní samosprávy.

To samozřejmě neznamená, že rozhodnutí radnice bylo správné nebo morálně nezpochybnitelné. Lidé se mohou legitimně neshodnout na tom, zda bylo moudré nebo spravedlivé. Přirovnání k nástupu komunismu však působí spíše jako politická rétorika než jako historicky přesná analýza.

Na celém příběhu je totiž pozoruhodné, kolik pravdy a zkratek obsahuje současně. Ano, Hamtramck prošel výraznou demografickou proměnou. Ano, muslimové zde získali politickou většinu. Ano, část původní progresivní koalice se později střetla s novými představiteli města v otázkách LGBT práv a veřejné symboliky.

Pocit zrady byl mezi některými liberálními aktivisty zcela skutečný. Jak popsal deník The Guardian, mnozí z nich v minulosti aktivně pomáhali nově příchozím migrantům s hledáním bydlení, zaměstnání a integrací do americké společnosti. Když pak městská rada odmítla podporovat symboliku Pride, vnímali to jako porušení nepsané aliance menšin.

Jenže z toho automaticky neplyne, že šlo o důsledek nějaké „sebevražedné empatie“. Hamtramck není město, které by ovládla přistěhovalecká vlna během několika let. Jde o obec s přibližně 28 tisíci obyvateli na ploše necelých šesti kilometrů čtverečních. Jemenská komunita se zde usazuje od 70. let minulého století, bangladéšská výrazněji od let devadesátých. Politická změna roku 2021 tak nebyla převratem, ale logickým vyústěním dlouhodobého demografického procesu.

Právě tento kontext bývá v internetových verzích příběhu vypouštěn. Demografické změny, ekonomická restrukturalizace Detroitu, odchod části původních obyvatel i generační výměna jsou redukovány na jednoduchou tezi: liberálové si pozvali migranty a stali se menšinou. Skutečnost je podstatně složitější.

Pojem „sebevražedná empatie“ navíc sám o sobě vyvolává značné kontroverze. Kritici upozorňují, že bývá používán jako intelektuálně přijatelnější verze starších argumentů o údajném nahrazování původního obyvatelstva migranty. Britský Guardian jej přímo srovnal s teorií „Velkého nahrazení“, podle níž západní společnosti směřují k zániku v důsledku masové migrace.

Zajímavá je také debata uvnitř samotného konzervativního myšlení. Když americký viceprezident JD Vance odkazoval na středověkou katolickou doktrínu „ordo amoris“, tedy hierarchii povinností vůči rodině, komunitě a národu, kritizoval jej za to dokonce i papež František. Naopak americký teolog a politický filozof Russell R. Reno, šéfredaktor konzervativního křesťanského časopisu First Things, argumentoval, že člověk skutečně nese zvláštní odpovědnost vůči lidem, kteří jsou mu nejblíže. Spor se tak vede nikoli o fakta, ale o samotné meze solidarity.

Ještě ostřejší kritika přichází od historiků a sociálních vědců. Historička psychologie Susan Lanzoni, která se dlouhodobě zabývá dějinami empatie, upozorňuje v širší debatě o konceptu „sebevražedné empatie“, že dosud nezná srovnatelný historický případ, kdy by byla empatie sama o sobě předmětem tak rozsáhlé veřejné kritiky. Podle ní jde o pokus delegitimizovat soucit s lidmi, kteří se ocitají v nouzi.

Hamtramck tedy rozhodně nepotvrzuje, že jakákoli migrace vede k rozkladu liberální demokracie. Stejně tak ale zpochybňuje představu, že všechny menšiny budou automaticky sdílet stejné kulturní a politické priority. To je možná nejzajímavější poznatek z celého příběhu. Ukazuje, že politické koalice založené na identitě bývají mnohem křehčí, než se na první pohled zdá.

Hamtramck je proto především lekcí o omezené životnosti politických spojenectví. Konzervativci z něj vytvořili důkaz „sebevražedné empatie“. Progresivisté zase často přehlížejí, že mezi různými menšinami existují skutečné hodnotové rozpory. Ani jedna interpretace však nevystihuje plnou realitu.

Ve skutečnosti jde o příběh města, které se během půlstoletí proměnilo, o střet různých představ o veřejném prostoru a o lidskou tendenci přetvářet složité společenské procesy do jednoduchých morálních podobenství. Právě proto je Hamtramck tak přitažlivý pro demagogy všeho druhu. A právě proto stojí za to dívat se na něj střízlivěji, než nám radí sociální sítě.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc!