KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Těžiště jednání o budoucnosti Ukrajiny se od víkendu přesunulo do Berlína. Proti americkým vyjednávačům Stevu Witkoffovi a Jaredu Kushnerovi zasedl sám prezident Volodymyr Zelenskyj, to vše pod dohledem německého kancléře Friedricha Merze. Ten pak na pondělní odpoledne svolal do německého hlavního města většinu evropských lídrů, protagonistů „koalice ochotných“, tedy zemí podporujících Ukrajinu nejen v jejím boji proti Rusku, ale i v jejím vzdoru proti diskriminačnímu diktátu Spojených států. Přidaly se i špičky NATO a EU.
Tato epizoda představuje vítaný posun. Německo posiluje a s ním většina Evropanů. Ukrajina v tomto příznivém prostředí vyjednává s Američany sebevědomě. Už to není tak, že by byla zahnána do kouta Trumpovou šikanou a musela se rozhodovat mezi špatnými a ještě horšími scénáři. Dává jasně najevo, co je pro ni přijatelné a co nikoli. Jinými slovy sděluje, že je připravena pokračovat v ozbrojeném odporu proti ruské agresi, pokud by pro ni byla americko-ruská nabídka nepřijatelná.
Z toho, co z Berlína prosáklo, víme, že Zelenskyj by byl ochoten se zříci ambice na členství své země v NATO, pokud by od Západu, tedy Američanů a Evropanů, dostal železobetonové bezpečnostní záruky, které by odradily Rusko od dalších útoků.
Není však připraven se jen tak vzdát ukrajinských území, které ruská vojska nedobyla, a to včetně pásu v Doněcké oblasti, kde je zbudována strategická obranná linie chránící zbytek Ukrajiny před ruským vpádem. Připomeňme, že Rusové nebyli schopni celý Donbas dobýt ani za bezmála čtyři roky krvavé války.
Evropa většinově podporuje ukrajinskou snahu dosáhnout férového míru. Tato podpora však nemůže být jen politická či morální. Ukrajina dnes nemá jiné spojence. Má-li přežít jako stát a má-li její armáda dál bojovat, potřebuje evropskou finanční pomoc. Je to naprosto zásadní. Pokud by se na ní Evropa nedohodla, pokud by převážily sobecké „národní“ zájmy, znamenalo by to politické harakiri za bílého dne, ze kterého by se aspoň Evropská unie hned tak nevzpamatovala, pokud vůbec.
Nešťastná touha uspořit tím, že se použijí ruské peníze
V první řadě je třeba konstatovat, že jakékoli rozhodnutí EU o finanční injekci Ukrajině odmítají a priori dvě vlády, maďarská a slovenská. Z výroků staronového českého premiéra Andreje Babiše vyplývá, že by se k nim mohlo přidat i Česko. Vznikla by tak v rámci EU jakási středoevropská fronda proti všem ostatním v pokusném formátu V3, jejíž počínání by bylo objektivně proruské; za současné situace by se také mohlo líbit ve Washingtonu.
Zatím samozřejmě nevíme, jak se Babiš na své první schůzi Evropské rady po více než čtyřech letech zachová. Bude nutně vystaven obrovskému tlaku ze strany velkých západních zemí, který nebude moct jen tak ignorovat. Nebude mu možná po chuti se hned při premiéře zařadit mezi vyvrhele a kaziče. Na druhé straně, pokud by se přidal k většině, bude jen těžko vysvětlovat, jak to myslel, když se dušoval, že Ukrajina od nás neuvidí ani korunu, protože nemáme dost „pro své lidi“.
Z praktického hlediska znamená postoj těchto dvou nebo tří vlád to, že se Evropská rada musí vyhnout jakýmkoli rozhodnutím, která vyžadují jednomyslnost. Tedy například emisi evropských dluhopisů nebo jiné formě společného zadlužení, ze kterého by se Ukrajině vyplatilo potřebných cirka 90 miliard dolarů (zhruba 1,9 bilionu Kč) na příští dva roky. Takovýto postup by přitom byl nejčistší, nejjednodušší a nejméně rizikový.
Uvidíme ve čtvrtek v Bruselu, jak pevní v kramflecích budou Viktor Orbán, Robert Fico či případně Andrej Babiš. Na těchto summitech se někdy povede vygenerovat takové napětí, nastolit takové souvislosti s dalšími tématy a penězi, že i ti nejodhodlanější změní názor, aby uhájili jiný prospěch.
