Sen o novém Suezu padl: Proč je severní cesta pro světový obchod mrtvá a k čemu slouží doopravdy

Když Donald Trump v lednu znovu hodil na stůl myšlenku nákupu Grónska, svět (a Dánsko obzvlášť) to vnímal jako další kapitolu z příručky „Jak rozčílit spojence“. Jenže posedlost územím a vlajkami nám často zakrývá výhled na to podstatné. 

Arktida už dávno není jen o ledu a národní hrdosti. Je to šachovnice, kde se hraje o suroviny a strategické únikové cesty. A na této šachovnici má momentálně nejzajímavější rozestavení dvojice, která by si za normálních okolností do náruče nepadla: Moskva a Peking.

Západní i východní média léta živí představu, že tající ledy otevřou legendární Severní mořskou cestu (NSR) a kontejnerové lodě z Asie budou v Evropě o týdny dříve než při „klasické cestě“ přes Suez. Je to lákavá vize globální dálnice. Podle Jana Železného je to ale vize, která se rozplývá při prvním střetu s realitou – a nejde jen o počasí.

„Původní ruská myšlenka, že tato trasa bude sloužit jako hlavní tepna propojující výrobní centra v Asii se zákazníky v Evropě, je dnes v podstatě mrtvá. To spojení mezi Evropou, především Evropskou unií, na straně jedné, a Asií na straně druhé, je téměř neexistující,“ bourá Železný hned v úvodu zažitý mýtus.

Důvody jsou jednoduše ekonomické. Pokud nejste státní firma s politickým zadáním, cesta na sever se vám v tuto chvíli prostě nevyplatí. „Ekonomické využití je kvůli zalednění limitováno na pět, maximálně sedm měsíců v roce. I tak potřebujete doprovod ruských atomových ledoborců, neboť nikdo jiný na světě je ve svém portfoliu nemá, musíte žádat ruské autority o povolení a platit obrovské pojistné u ne vždy zcela spolehlivých subjektů, protože západní pojišťovny se kvůli sankcím stáhly. Nejednou tak v oblasti působí neregistrované a technicky zastaralé lodě tzv. stínové flotily, které často nemají ani dostatečnou polární výbavu“ vypočítává Železný překážky.

Problém Arktidy není jen zamrzlá hladina oceánu. Železný upozorňuje na fatální nedostatek infrastruktury na břehu, který dělá z Ruska jakousi logistickou černou díru. Námořní obchod totiž funguje na principu „hub and spoke“ – velkých překladišť (hubů), ze kterých menší lodě rozvážejí zboží dál.

„Tato infrastruktura tam absolutně chybí. Máte tam asi 14 přístavů, ale jen polovina z nich zvládne větší lodě. Žádný z nich nemůže fungovat jako hub,“ vysvětluje Železný. „Ruské přístavy jako Murmansk nebo Archangelsk jsou podinvestované. Ale co je horší – často nemají ani dostatečné napojení na železnici do vnitrozemí. Zboží vyložíte, ale nemáte ho jak dostat dál do Ruska. Díky tomu získává celá idea Severomořské cesty značné trhliny – Rusko je logisticky nedostupné a Evropa zavřená kvůli sankcím a dalším hospodářským překážkám.“

Právě toto je bod, kde ruské ambice naráží na realitu. Putin volá po investicích do železnic, ale peníze na tak gigantické projekty v Rusku nejsou. A Čína? Ta je opatrná.

Pokud to tedy nedává ekonomický smysl a chybí koleje, proč se Čína v roce 2018 v Bílé knize hrdě prohlásila za „stát blízký Arktidě“ (Near Arctic Nation)? Odpověď neleží na severu, ale tisíce kilometrů na jihu – v úzkém hrdle Malackého průlivu. Právě tudy proudí většina čínského exportu a životně důležitá ropa. A právě zde leží největší noční můra Pekingu.

„Číňané trpí tím, čemu se říká ‚Malacké dilema‘. Mají oprávněnou obavu, že v případě konfliktu nebo krize by Spojené státy mohly tento průliv zablokovat. To přitom by pro Peking představovalo obrovskou ránu. Proudí tudy totiž nejenom velká část čínského exportu, oblast je ale klíčová i pro import ropy a dalších pro čínskou ekonomiku naprosto nepostradatelných surovin z Blízkého východu a Afriky. Americké schopnosti projekce síly v této oblasti jsou zároveň něco, čemu Čína zatím nedokáže efektivně čelit,“ vysvětluje Železný strategickou kalkulaci.

Arktida tak pro Peking není náhradou za Suez nebo Malakku. Je to pojištění. „V nejhorším scénáři, kdyby došlo k blokádě na jihu, mají k dispozici severní trasu, kde jim kryje záda Rusko. Jde o diverzifikaci rizika, ne o nahrazení jedné trasy druhou.“

Geopolitika je jednoznačně hra spojených nádob. Co se stane na severu, ovlivní jih. Železný nabízí fascinující pohled na to, jak může Arktida sloužit jako ekonomická zbraň, i když nebude plně vytížená. Jde o tlak na ceny.

„Pokud by někdy v budoucnu byla Severní mořská cesta alespoň v základu funkční, dává to Číně obrovskou páku při vyjednávání o poplatcích jinde,“ říká Železný a připomíná incident v Suezu, kdy jedna uvízlá loď paralyzovala světový obchod. „Viděli jsme, že Egypt poté poskytl slevy, aby přilákal lodě zpět. Konkurence snižuje ceny. Čína by mohla využít Arktidu k tomu, aby tlačila na Egypt nebo provozovatele jiných kanálů. Zatím je to vize vzdálené budoucnosti, ale jak víme, Čína je schopna dlouhodobého a strategického myšlení.“

Ještě větší vrásky to ale dělá státům ASEAN, zejména Singapuru. Ten svou prosperitu vybudoval na tom, že je nenahraditelným bodem na mapě. „Celý koncept ‚ASEAN centrality‘, tedy že tyto státy určují pravidla hry v regionu, stojí na tom, že kontrolují Malacký průliv. Pokud by vznikla alternativa, podkopalo by to jejich geopolitickou pozici,“ varuje analytik. Pro Singapur by funkční severní cesta byla přímou hrozbou pro jeho model ekonomiky.

Vraťme se ale na sever. Vztah mezi Ruskem a Čínou zde připomíná spíše nucené manželství. Moskva je v izolaci a potřebuje kapitál. „Rusko je v rozvoji oblasti na Číně totálně závislé. Vidíme čínské investice v projektech jako Yamal LNG nebo Arctic LNG, ale Peking je velmi zdrženlivý,“ popisuje Železný asymetrii vztahu.

Důvodem není jen strach ze západních sankcí, ale i povaha ruského prostředí. „Je to velmi netransparentní, zkorumpované prostředí. Je těžké tam podnikat i pro Číňany. Rusko přestalo zveřejňovat statistiky, nevíme přesně, kolik lodí tam pluje, a data, která máme, naznačují, že Moskva své plány neplní,“ dodává.

Navíc je tu stále nevyřešený právní spor. Rusko považuje Severní mořskou cestu za své vnitřní vody (což odporuje mezinárodnímu právu UNCLOS), zatímco Čína, stejně jako USA, preferuje svobodu plavby. Peking to zatím toleruje, protože musí. Ale právní nejistota je pro byznys jedovatá.

Aby byla situace ještě složitější, Arktida přestává být hřištěm jen pro arktické státy. Do hry vstupují noví dravci.

„Neměli bychom se omezovat jen na základní geografii,“ upozorňuje Železný na přehlížený trend. „Vidíme diskuse o investicích z Indie. Dillí má zájem o rozvoj ropných a plynových polí například na poloostrově Tchajmyr.“

To ukazuje, že i státy, které leží v tropech, chápou strategický význam severu. Pokud Indie vstoupí do ruských projektů, získá Moskva možnost vyvázat se z totální závislosti na Číně, což hru velmocí posune na další úroveň.

Kruh se uzavírá u Donalda Trumpa. Jeho snaha koupit Grónsko může být jen začátek. Jan Železný zmiňuje scénář, který probublává v diplomatickém zákulisí – pokud skončí válka na Ukrajině, může se Sibiř stát cílem amerického kapitálu.

„V kruzích blízkých Trumpovi se uvažuje o tom, že po skončení války by americké firmy mohly chtít podíl na těžbě minerálů v ruské Arktidě. To by zcela změnilo dosavadní dynamiku a rozbilo současný rusko-čínský monopol. Je to styl strategického myšlení, které se mnohým v Evropě ze své podstaty příčí, nicméně nová americká administrativa ukazuje, že je ochotna uvažovat daleko za hranice dosud myslitelných geopolitických scénářů,“ uzavírá Železný.

Arktida tak zůstává chladná jen klimaticky. Geopoliticky jde o jedno z nejžhavějších míst planety, kde se střetává čínská strategie přežití, ruská nutnost, indické ambice a možná brzy i americký byznys.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.