ANALÝZA JANA ŽELEZNÉHO | Zasedání ústředního výboru Komunistické strany Číny, tzv. čtvrtého pléna, nezní jako sexy událost, jež by přitáhla zraky široké veřejnosti. Českým čtenářům může evokovat spíše vzpomínky na minulý režim či husákovské projevy o stavu živočišné a rostlinné výroby, jež sice každoročně předčila očekávání, obchody však zely prázdnotou. Nechat však tento negativní sentiment dob minulých zvítězit v našem uvažování o světě by bylo chybou.
Plénum projednávalo nový – již patnáctý – pětiletý plán ekonomiky na období let 2026–2030. Jeho přesné znění nebude sice známo až do příštího roku, nicméně již diskuse před samotným setkáním i následná tisková konference mnohé napověděly. Je přitom jasné, že čínskému vedení ambice nechybí a jeho kroky v pozici správce druhé největší ekonomiky světa ovlivní i dění ve všech světadílech, včetně (a zejména) Evropy).
Co tedy o tomto pětiletém plánu víme? Kam hodlá čínské hospodářství směřovat? A představuje vůbec ve stále více tržně orientovaném prostředí „pětiletka“ směrodatný dokument, nebo se jedná o relikt dřívějšího centrálního plánování?
Vstříc k „rozvoji vysoké kvality“
Plán si klade několik základních cílů ve vztahu ke klíčovým sektorům čínské ekonomiky – mnohde navazuje na předchozí výrazně propagované iniciativy, a to jak v rámci prezidentských období Si Ťin-pchinga, tak již jeho předchůdců v pozici prezidentů i stranických vůdců. Alfou a omegou následujících pěti let se má stát hospodářský růst a „rozvoj vysoké kvality“.
Ten má vycházet z vědecké i technologické samostatnosti Číny, modernizace současného industriálního komplexu, posílení národní bezpečnosti v éře zvýšeného mocenského soupeření mezi mocnostmi ve světě i v asijsko-pacifickém regionu, stejně jako hospodářských politik, které by měly cílit na zlepšení každodenních životních podmínek běžných Číňanů.
Plán fakticky nepřímo uznává nutnost řešit řadu palčivých problémů obyvatel, jejichž výhledy na sociální mobilitu se od dob covidových zhoršily. Což mimo jiné vedlo k obavám z deflace, kdy se především mladší čínský spotřebitel obával výrazněji utrácet své peníze – spíše šetřil a podkopával tím domácí poptávku. Ta se nemohla stát druhým z motorů čínské ekonomiky (hned po exportu), a naplnit tak ohlašovanou vizi ekonomického modelu tzv. dvojí cirkulace.
Věc dokonce došla tak daleko, že centrální vedení během posledních let uvedlo v život řadu programů na stimulaci slabé domácí poptávky, tak trochu po vzoru v Evropě dobře známého „šrotovného“, jenž se ovšem v tamním případě vztahovalo třeba i na domácí spotřebiče či konzumní elektroniku.
Politické vedení země si dobře uvědomuje, že na hospodářském blahobytu stojí i politická a společenská stabilita režimu. Proto ostatně hospodářský růst patří spolu s teritoriální integritou a vedoucí úlohou Komunistické strany Číny k oficiálním klíčovým zájmům země!
Technologická inovace nadevše
A na co přesně komunistické vedení cílí? Posun v uvažování o plánované ekonomice lze pozorovat v určitém odklonu od tradičních statistik (přestože mentální meta 5% ročního růstu HDP zůstává) k poněkud komplexnějšímu vnímání růstu a rozvoje v podobě kvalitativně vyššího a udržitelnějšího ekonomického pokroku. Ten by měl spočívat v konsolidaci probíhající modernizace a hledání nových příležitostí v oblastech, jako je pokročilejší průmyslová výroba, moderní infrastruktura či digitální služby.
Ostatně technické inovace a investice do vědy jsou úhelným kamenem čínského hospodářského plánování – velmi jednoznačně usiluje nejenom o zisk „samozásobitelství“ a autonomie v řadě klíčových odvětví, ale i o jejich následný export a dominanci na světových trzích. Tedy podobně jako dříve například v oblasti elektrovozů či solárních panelů, což se v době postupné eroze dosavadního systému globálního ekonomického vládnutí a narušení světových dodavatelských řetězců jeví jako cíl nejvyšší důležitosti!
Připomeňme, že Peking dlouhodobě čelí restrikcím ze strany Spojených států na dovoz pokročilých amerických technologií, především v oblasti výkonných grafických a paměťových čipů, jež jsou nezbytné pro rozvoj, trénování i provoz prvků umělé inteligence.
Situace se přitom v nejbližší době zřejmě nezmění, což komunistické vedení země reflektuje ve své snaze masivně do tohoto sektoru investovat a vybudovat tak domácí pionýry v tomto oboru. Například úspěch společnosti Huawei či producenta čipů SMIC jsou toho zářnými příklady.
Nutno přitom poznamenat, že tato idea není zcela nová, ale navazuje na již před dekádou oznámený plán Made in China 2025. Ten ve velmi ambiciózním duchu definoval klíčová průmyslová odvětví, v nichž měla Čína získat dominanci, či alespoň jednu z klíčových pozic v rámci domácích, ale i světových dodavatelských řetězců, což se jí – k překvapení a hrůze řady západních stratégů – v mnoha ohledech úspěšně podařilo.
„Nové produkční síly“
Pokračování průmyslové modernizace je tedy logickým leitmotivem nového pětiletého plánu, který by měl Číně pomoci překonat tzv. past středního příjmu (middle-income trap). Ta popisuje situaci, kdy se rozvojová ekonomika dostane na úroveň středně-příjmové země, nicméně dál již není schopna pokračovat v růstu a zvyšování životní úrovně obyvatel, neboť její hospodářský model ji neumožňuje další expanzi.
Chytrý (smart), zelený, udržitelný a integrovaný rozvoj je tedy nutností, která má království středu vyšvihnout na novou ekonomickou příčku. O čem je přesně řeč? Čína počítá s rozsáhlou modernizací již existujících průmyslových odvětví, především pak cílí na to, co prezident Si již před nedávnem nazval „novými produkčními silami“, tedy vývoj a rozvoj umělé inteligence, kvantových technologií, digitální infrastruktury, vesmírné ekonomiky, zelených technologií (především ve vztahu k energetice) či moderního zdravotnictví.
S tím vším pak souvisí i určitá výzva k otevření čínské ekonomiky a zapracování na její hlubší integrace do regionálních i globálních hospodářských sítí. Zde přitom vidíme nejenom další paralelu s obdobím reforem a otevření se 80. let pod patronací velkého reformátora Teng Siao-pchinga, ale i nepřímý odkaz na hospodářské soupeření s USA. V něm začíná mít Čína, minimálně v asijsko-pacifickém regionu, do určité míry navrch, neboť umně využívá rostoucí americký izolacionismus a obsazuje Američany vyklízené trhy.
Stále živá pětiletka
Navzdory nejistému a extrémně těžce predikovatelnému vývoji mezinárodnímu prostředí se ovšem Peking nezdráhá plánovat ve velkém. To se ostatně stává i terčem kritiky – nakolik ve stále více tržně orientované čínské ekonomice dává smysl zveřejňovat něco, jako jsou pětileté plány? Zní to totiž jako relikt minulosti, kterého se třeba Rusko po pádu Sovětského svazu okamžitě zbavilo. Někdy se dokonce hovoří o tom, že se jedná o jeden z mnoha případů protichůdných kontrastů v rámci čínské společnosti.
Nicméně odpověď je překvapivě složitější. Dané plány lze totiž daleko více vnímat jako diskuse nad strategií hospodářského rozvoje a směřování země jako celku do následujících dekád. To mohlo vskutku znít nesmyslně po konci studené války, nicméně v době eskalace mocenského soupeření dává vše daleko větší smysl. Ostatně připomeňme, že živé debaty o nutnostech tvorby „národních průmyslových strategií“ či politik probíhají i v Mekkce kapitalismu – USA.
Vše tedy daleko více potvrzuje obecnou úvahu o tom, že Čína je se daleko více zaměřuje na praktičnost rozličných nástrojů než na jejich ideovou puritu. Zde přitom nelze nevzpomenout slavné sečuánské přísloví, které již zmíněný Teng pronesl na sjezdu komunistické strany v době zřizování zvláštních hospodářských zón a prvních pokusů s kapitalismem (rok 1962): „Nezáleží na tom, jestli je kočka bílá nebo černá. Důležité je, aby chytala myši.“ A Peking je očividně připraven těch pomyslných myší pochytat co nejvíce.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
