KOMENTÁŘ A ANALÝZA | Jak dopadne Maduro a co bude s venezuelským socialismem? To teď řeší většina světových médií, ale v pozadí se odehrává mnohem drsnější partie. Kdo si myslí, že americká operace byla jen honbou za levnými palivy, je vedle jak ta jedle. Tohle nebyl primárně boj o ropu, ale tvrdá facka Číně a jasná demonstrace síly v rodícím se multipolárním světě. O tom, že Peking dostal v Caracasu mat, a proč se teď Si Ťin-pching musí bát o své energetické tepny, jsme mluvili s ředitelem Centra asijsko-pacifických studií (CAPS) na CEVRO Univerzitě a kolegou z INFO.CZ Janem Železným.
Načasování celé operace má v sobě až vtipnou symboliku. Ještě několik hodin předtím, než „spadla klec“, se v prezidentském paláci v Caracasu oslavovalo čínsko-venezuelské přátelství. Atmosféra byla optimistická.
Jan Železný k tomu dodává kontext, který podtrhuje náhlost změny: „Připomeňme, že ještě několik hodin před svým zatčením hostil Maduro ve svém paláci seniorního vyslance prezidenta Si, s nímž měl probírat podmínky prohlubování spolupráce mezi oběma zeměmi. Hlava Venezuely mu přitom darovala sochu koně k nadcházejícímu lunárnímu roku v tomto znamení – jakožto symbol toho, že oba státy cválají vpřed zářné budoucnosti.“
Maduro tím chtěl navázat na fakt, že Peking i Caracas pojí od Chávezova převratu v roce 1999 pevné ideové partnerství s výraznými geopolitickými implikacemi.
„To bylo dokonce před necelými třemi lety povýšeno na úroveň strategického partnerství tzv. ‚do každého počasí‘, podobné vysoké úrovni se těší ještě například Pákistán,“ vysvětluje Železný.
Jak se však ukázalo, čínský deštník před americkou bouří neochránil.
Miliardy utopené v socialismu
Peking do Venezuely investoval nejen politický kapitál, ale především astronomické sumy, zaštítěné iniciativou Nové hedvábné stezky (Belt and Road Initiative). Tato sázka na latinskoamerický socialismus se však ukázala jako vysoce riziková.
„Tato úroveň se ukázala záhy jako velmi problematická, když sankcemi zasažená a socialistickou správou rozvrácená venezuelská ekonomika nebyla schopna produkovat dostatek zdrojů ke splácení poskytnutých úvěrů,“ popisuje Železný ekonomickou realitu.
Peking musel opakovaně přistupovat k prodloužení splatnosti úvěrů, přičemž se hovoří o částce dosahující až 100 miliard USD. Splátky měly probíhat formou barteru – dodávkami ropy.
„Tento problematický vztah však v posledních letech vyústil ve snížení přílivu nových investic a ke zvýšené obezřetnosti čínské strany, která začala daleko více zvažovat ekonomické aspekty svých projektů v rámci Hedvábné stezky všude po světě,“ dodává ředitel CAPS.
Krev za ropu? Ale kdeže, Rubio to řekl jasně
Klíčovým bodem pro pochopení situace je jakási demytizace amerických motivů. Názory, že USA provedly intervenci kvůli nedostatku vlastní ropy, narážejí na tvrdá data. Spojené státy jsou v tomto ohledu soběstačné.
Honza Železný upozorňuje na vyjádření amerického ministra zahraničí Marca Rubia: „Ostatně celá americká operace měla především významný geopolitický rozměr, a to přesto, že většina komentářů se soustředila pouze na venezuelská naleziště ropy. Jak však řekl americký ministr zahraničí Marco Rubio, USA díky svým zásobám venezuelskou ropu fakticky nepotřebují.“
Pro Čínu je situace kritická – dodávky z Blízkého východu a Íránu jsou sice masivní, ale zranitelné.
Caracas v současné době produkuje sotva desetinu těžby USA, přestože jeho rezervy tvoří cca 20 % globálních zásob. Cílem Washingtonu tak nebylo surovinu získat, ale odepřít ji ostatním. Vše zkrátka odpovídá takzvanému Trumpovu dodatku k Monroeově doktríně.
„Odkazuje jak k prezidentu Jamesi Monroeovi – ten roku 1823 prohlásil západní hemisféru za oblast vlivu USA a vyzval tehdy ještě evropské mocnosti, aby do ní nezasahovaly –, tak k mnohem tvrdšímu Rooseveltovu dodatku,“ vysvětluje Železný. Rooseveltův dodatek z roku 1904 vyhrazuje USA právo zasáhnout, pokud hrozí vměšování cizích mocností.
Trump tím vyslal jasný signál: „Ve ‚svém‘ regionu nehodlá tolerovat významnější mocenskou konkurenci a upevněním pozice v této geografické oblasti si připravuje pevnou půdu pod nohama pro mocenské působení v Indopacifiku.“
Malacké dilema
Právě zde leží největší riziko pro Čínu. Ta v posledních letech předčila USA jako největší odběratel venezuelské ropy, často využívající neprůhledné metody poté, co na venezuelskou PDVSA dopadly sankce.
„Odhady významu pro Peking se různí, hovoří se o tom, že ten dováží ze země 4–10 % svého importu ropy – čísla je těžké upřesnit kvůli využití neprůhledných metod tzv. stínové flotily – neregistrovaných přepravních lodí,“ upozorňuje Železný. Čínské firmy CNPC či Sinopec, držitelé koncesí na těžbu, jsou nyní v ohrožení.
Pro Čínu je situace kritická v kontextu její energetické bezpečnosti. Dodávky z Blízkého východu a Íránu jsou sice masivní, ale zranitelné.
„Nutno podotknout, že tyto dodávky jsou pro dobrý výkon čínského hospodářství životně důležité a ani zvýšený odběr z Ruska nebo zemí střední Asie je nemůže plně nahradit,“ vysvětluje Železný. Peking se dlouhodobě obává, že o tyto zdroje přijde – ať už změnou režimů, nebo blokádou námořních cest.
Zde Železný zmiňuje strategický koncept zvaný Malacké dilema. „Jde o obavy Pekingu o zablokování Malackého průlivu (mezi Sumatrou a Thajským poloostrovem) nepřátelským námořnictvem. Představa, že bude Čína připravena o tyto ropné zdroje a tepny, jimiž proudí, je pro ni jen těžko snesitelná.“
Spojené státy si této slabosti jsou plně vědomy a jejich politika na ni cílí.
Válka o zdroje nekončí ropou
Čínský zájem o region Latinské Ameriky je však mnohem hlubší a netýká se pouze ropy. Jde o komplexní snahu dominovat dodavatelským řetězcům.
„Peking dlouhodobě projevuje v rámci svého strategického cíle dominovat globálním dodavatelským řetězcům strategických surovin zájem o naleziště mědi v Chile a dalších zemích,“ říká Železný.
Brazílie a Argentina se staly klíčovými dodavateli sóji v době, kdy Čína kvůli celním válkám zrušila dovoz z USA, což tvrdě dopadlo na Trumpův elektorát v zemědělských státech, tzv. corn belt.
Čína se prostě neoddiskutovatelně stala nejvýznamnějším obchodním partnerem regionu a systematicky vytlačuje Spojené státy. Americká reakce ve Venezuele je tak přímou odpověďí na tuto expanzi.
„Trumpův zásah vůči Madurovi je tak daleko spíše manifestací globálního mocenského soupeření mezi vůdčími mocnostmi rodícího se multipolárního světa, než pouhým bojem o ropná naleziště,“ uzavírá Jan Železný.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
