KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Vojna, nebo vysoká škola? Volání po znovuzavedení povinné vojny v Česku otevírá otázku, jak by „služba vlasti“ zasáhla vysokoškolské studenty. Příklad sousedního Rakouska ukazuje, že na nějaké úlevy, podobné těm za socialismu, by zřejmě vysokoškoláci museli v tomto případě zapomenout.
Návrat povinné prezenční služby (byť ve značně zkrácené formě) měla ve svém programu například dnešní vládní strana Motoristé. Návrat vojny vzhledem k současné bezpečnostní situaci ve světě žádá ale i řada dalších politiků a odborníků.
Trochu
se ale přitom zapomíná, jak by prezenční služba, určená pro
všechny mladé muže (a možná i ženy) zasáhla vzdělávací
systém v Česku. Pokud by se totiž mělo jednat o klasickou
prezenční službu jako třeba v sousedním Rakousku (a dříve i v
Česku), pak by na ni nastupovali mladí muži (starší osmnácti
let) prakticky hned po ukončení střední školy. A tedy v době,
kdy se řada z nich hlásí na školu vysokou.
Určitě by se při tom (dnes jako v minulosti) našla řada rodičů s dotazy, proč by měl jejich „geniální“ perspektivní potomek ztrácet čas pochodováním v kasárnách, když mohl už dávno excelovat na medicíně nebo právnické či ekonomické fakultě. A vojna ho jen zdržuje od studia, případně mu nedovoluje se na něj dobře připravit.
Komunisté v Československu tenhle rozpor řešili jednoduchých způsobem: vytvořili systém, který vysokoškolákům, co se týče vojny, poskytoval určité úlevy. A tím zároveň motivoval mladé muže, kteří na vojnu jít nechtěli, k tomu, aby se nejen dostali na vysokou školu, ale také se na ní udrželi.
Volba byla totiž jednoduchá: buď škola, nebo vojna. A když vás ve druháku z vysoké školy „vylili“, přišel vám vzápětí povolávací rozkaz. V tehdejším Československu to znamenalo okamžitý nástup na dva roky na vojnu, třeba do Kežmaroku nebo Michalovců – a to opravdu nebylo nic, po čem by mladý muž tehdejší doby nějak zvlášť toužil.
Špagáti na vojně
Naproti tomu ti, kteří úspěšně vysokou školu dokončili, to měli trochu jinak – při škole v závěrečných ročnících navštěvovali takzvanou vojenskou katedru (jakýsi systém školení pro velitelské kádry), díky čemuž pak nemuseli po konci studia na klasickou dvouletou vojnu. Měli ji pouze na rok, a to za výrazně mírnějších podmínek než klasičtí „záklaďáci“.
Vysokoškolákům
se na vojně říkalo buď „špagáti“ (podle ornamentu na výložkách)
nebo „absíci“ (oficiálně to byli vojíni absolventi). K jejich
výhodám patřilo, že měli většinou velitelské pravomoci, spali
na oddělených ubikacích, jedli obvykle v důstojnické jídelně a
netýkala se jich tedy šikana, obvyklá mezi „dvouročáky“.
Hlavní výhoda spočívala ale v tom, že na rozdíl od běžných
záklaďáků byli za rok doma.
Už tenhle samotný fakt formoval v Česku za socialismu celé generace mladých mužů nejen v přístupu ke vzdělání, ale i postoji k životu.
Volba byla jednoduchá: Buď si seženeš modrou – osvědčení o zdravotní nezpůsobilosti pro službu v armádě. Dostaneš se na vysokou školu. Nebo půjdeš na dva roky do „pakárny“, jak se tehdejší terminologií nazývala mezi mladými muži „služba socialistické vlasti“.
Doufám, že ani ti nejradikálnější zastánci znovuzavedení povinné vojny v Česku by svým synům (či dcerám) nepřáli podobnou možnost výběru mezi vojnou a školou jako za socialismu. I když pár by se jich, jak to slyším kolem sebe, asi našlo. Mají pocit, i když podle mě absurdní, že to vedlo k větší samostatnosti mladé generace.
To ale nic nemění na tom, že se skutečně znovu nabízí otázka určité kolize mezi studiem a vojnou, byť v jiné podobě než za socialismu. Zcela nepochybně totiž mají mnozí rodiče pocit, že na vojnu by měli chodit jiní ,a ne jejich děti, schopné v tu dobu studovat jazyky na nějakém zahraničním lyceu.
Vojna kontra škola
Jak složitá je to otázka, ukazuje další příklad ze sousedního Rakouska. Tam jako v jedné z mála zemí v Evropě zůstává povinná prezenční služba zachována, ministryně obrany za lidovce Klaudie Tannerová dokonce v úterý (20. ledna 2026) ráno představila návrh na její prodloužení ze současných šesti na osm měsíců. A k tomu dva měsíce povinného výcviku v záloze.
O
tom, že by byla vojna pro studenty a absolventy vysokých škol
kratší nebo méně náročná, si ale rakouští vysokoškoláci
mohou nechat jen zdát. „Není žádný rozdíl mezi studenty a
nestudenty,“ napsal INFO.CZ k systému rakouské vojny dlouholetý
rakouský novinář a komentátor Manfred Maurer.
Při prodloužení vojenské služby by se musela prodloužit i služba civilní. Ta nyní trvá 9 měsíců a chodí na ni takřka polovina odvedenců.
Mnozí mladí muži podle něj absolvují vojenskou službu po vychození střední školy, a až poté studují na vysoké škole. Jiní odejdou na univerzitu, ovšem s tím, že si kvůli povinné vojenské službě vezmou jeden semestr „vojenského“ volna. „To už by ale po případném prodloužení vojny na osm měsíců už nebylo tak snadné,“ říká Maurer.
Pouze ve výjimečných případech a na základě speciálního povolení armády je možné vojenskou službu odložit až po konci vysokoškolského studia, maximálně ovšem do věku 28 let. I v tomto případě musí ale vysokoškolák absolvovat vojnu ve stejné délce jako středoškolák nebo majitel výučního listu. Žádné rozdíly neexistují.
Pokud by se tedy navrhovatelé znovuzavedení povinné prezenční služby v Česku chtěli inspirovat rakouským příkladem, museli by se smířit s dočasnou předností vojny před školou. A to pochopitelně i pro své ratolesti.
Maximálně jeden semestr
Tenhle nesoulad mezi představou mladých lidí a jejich rodičů o studiu a profesní kariéře, s povinností nechat se na čas „zavřít“ do kasáren, by byl proto takřka jistě jednou z hlavních překážek znovuzavedení povinné vojny v Česku. Tedy pokud by měl být systém spravedlivý pro všechny.
V Rakousku jsou sice mnozí mladí lidé schopni zatím akceptovat šestiměsíční vojenskou službu, ovšem návrh ministryně obrany na její prodloužení (byť jen o dva měsíce) vyvolává tvrdý odpor.
Pokud by totiž byla totiž prodloužena vojenská služba, musela by se prodloužit i služba civilní, která v současnosti trvá 9 měsíců. A na tu chodí takřka polovina odvedenců. V obou případech by museli mladí muži (a možná i ženy) počítat se službou pro stát po dobu výrazně delší než jeden semestr.
A to už je evidentně na mladé moc. Proto bude podle Maurera prodloužení vojny, navrhované ministryní na základě doporučení expertní komise, jen těžko prosaditelné. Proti návrhu z pera vládnoucích lidovců se už vyjádřili nejen opoziční Zelení a Svobodní, ale částečně i koaliční sociální demokraté a hnutí NEOS.
„Strany si prostě nechtějí rozházet mladé voliče,“ konstatuje Maurer. A není přitom pochyb, že s podobným problémem by se museli vypořádat i zastánci znovuzavedení povinné vojny v Česku.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
