Hnát mladé muže na vojnu není dobrý nápad. Stačí se podívat do Rakouska

Diskuse o možné obnově prezenční služby se dnes vede v řadě států EU – v Česku zvedla toto téma například strana Motoristé sobě. Její předseda Petr Macinka přišel s návrhem na tříměsíční vojnu, v níž prý mladí muži získají řadu důležitých dovedností. Mimo jiné základy první pomoci, naučí se disciplíně a základům používání zbraní. 

„Bude to mít vliv na psychickou odolnost mladé populace a také nebudeme muset každý rok přemýšlet, za co utratíme desítky miliard,“ říká Macinka. Těm, kdo odmítnou z důvodu svědomí sloužit v armádě, nabízí jako náhradu stejně dlouhou civilní službu třeba v domovech důchodců.

Macinka přitom sám přiznává, že on žádnou zkušenost s prezenční službou nemá, ačkoliv je mu 46 let a byl tedy ve „vojenském věku“ v době, kdy byla vojna stále ještě povinná (tato povinnost byla zrušena od roku 2005). 

„Já sám jsem na vojně nebyl, proto také neaspiruji na post ministra obrany, což je na rozdíl ode mne osoba, která by měla tento projekt uvést v život,“ napsal na dotaz INFO.CZ Macinka. Strana ale podle něj návrh na znovuzavedení povinné vojny konzultovala s řadou zkušených odborníků, včetně bývalých vojáků.

Dělat si však z Macinky legraci za to, že nutí jiné do povinnosti, z níž byl sám osvobozen nebo se jí nějakým způsobem vyhnul, by bylo příliš laciné. Není v tomto ohledu mezi politiky zdaleka sám a navíc těch, kteří vojnu absolvovali, ubývá. A zřejmě proto se zapomíná, co vlastně povinná vojenská služba ve skutečnosti znamenala.

Ti, kdo museli na vojnu za socialismu, jistě potvrdí, že s přípravou na obranu vlasti to mělo pramálo společného. To, že dnes někteří z nás ve vypjatých chvílích hrozí pěstičkou svým synům a posílají je od počítačových her na vojnu, neznamená projev národního sebeuvědomění. 

Je to výsledek našeho pocitu (často neoprávněného), že jsme byli samostatnější než naši synové, protože jsme se domů z vojny dostali jednou za tři měsíce nebo půl roku, museli dělat rajóny a mazáci nás při povyšování mlátili pádlem přes zadek.

Jenže tahle vojna, pokud v ní dnes s odstupem mnoha let vidíme nějaký možný výchovný účinek, se (naštěstí) nikdy nevrátí. To stát dobře pochopil a když se vojna po pádu totality začala „smršťovat“, raději tuto povinnost jako zbytečnou a drahou rovnou zrušil.

Ty státy, které si povinnou vojnu přece jen v nějaké formě ponechaly (Litva, Řecko, Finsko, Švédsko, Švýcarsko, Kypr), přistoupily většinou k zásadní reformě prezenční služby. 

Za úvahu určitě stojí především takzvaný švédský model spočívající v tom, že stát nepovolává do zbraně všechny mladé muže, ale cíleně si vybírá ty, kteří by se mohli armádě hodit. A ty pak vycvičí. Je to možná nedemokratický, ovšem velmi účinný model jak vytvořit maximálně bojeschopnou armádu s co možná nejmenšími náklady.

Oproti tomu systém klasické povinné vojny pro všechny brance, jehož znovuzavedení navrhují Motoristé, používá dnes v Evropě prakticky pouze sousední Rakousko. A to z jednoduchého důvodu. Nejde ani tak o zajištění bojeschopnosti mladé populace, ale o nábor velmi nedostatkových zaměstnanců do sociálních služeb.

V Rakousku se chodí na půlroční prezenční službu (ve zbrani). Kdo službu v armádě z důvodu svědomí odmítá, může ji nahradit devítiměsíční civilní službou například v domovech důchodců. A výsledek?

Takřka polovina všech mladých mužů (45 %) odchází místo vojny raději na „civilku“. Ve Vídni je to dokonce 54 % branců.

A právě tato účinná pomoc sektoru sociálních služeb je dlouhodobě hlavním důvodem, proč Rakušané odmítají povinnou vojnu zrušit. Když se o této otázce hlasovalo v roce 2013 v nezávazném lidovém hlasování, takřka 60 % respondentů se vyslovilo pro zachování povinné prezenční služby. 

„Je možná ironií, že nejdůležitějším argumentem pro zachování povinné vojenské služby nebyla obrana státu, ale hrozba kolapsu sociálních služeb. Zařízení jako domovy seniorů nebo ústavy zdravotně postižených by přišly o důležité zaměstnance,“ řekl INFO.CZ rakouský novinář Edmund Brandner.

Ani u těch mladých lidí, kteří místo civilky absolvují klasickou prezenční službu ve zbrani, se však nedá úplně mluvit o nějakém nezištném plnění povinnosti k vlasti. Velkým lákadlem (podobně to bylo v Česku za socialismu) zůstává možnost udělat si během šesti měsíců na vojně zdarma řidičský průkaz stejně jako získat jiná, v civilním životě uplatnitelná oprávnění.

Další důležitou pobídkou k náboru branců do armády je možnost prodloužit si dobrovolně vojnu a nastoupit po jejím konci k maximálně šestiměsíční „asistenční službě“ na ochranu hranic. Za tuto službu náleží plat v minimální výši 3840 eur (takřka 100 000 korun) čistého měsíčně. A to je i v Rakousku pro mladé muže silná motivace. Stejně jako příplatky ke mzdě, pokud se absolvent základní vojenské služby zaváže účastnit se každý rok cvičení domobrany.

Z uvedeného přehledu vyplývá, že českými Motoristy navrhovaná povinná vojna ve formě jakéhosi tříměsíčního branného kurzu s možností vykoupit se z něj civilní službou, by byla jakýmsi podivným reliktem minulosti s naprosto nejasným cílem i důsledky.

Jestli chce Petr Macinka tímto způsobem zaplnit prázdná místa pečovatelů v nemocnicích a domovech důchodců, měl by to říci na rovinu. K účinnější obraně vlasti ani k zocelení „zpohodlnělé mládeže“ by návrat povinné vojny v této archaické formě zcela určitě nevedl.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.