Před 50 lety se odehrál největší sportovní comeback v dějinách: Popálený Niki Lauda opět za volantem

„Když se auto poprvé dostalo trochu do smyku, myslel jsem, že se strachy zblázním. Bylo to jako když s letadlem propadnete do vzduchové díry. ‚Takhle se nedá jezdit se závodním autem, pánové,‘ řekl jsem si.“ Těmito slovy popisuje Niki Lauda v knížce Mé roky s Ferrari první kilometry deštivého tréninku na Velkou cenu Itálie F1 v září 1976. Do kokpitu se tehdy vrátil pouhých 42 dní po děsivé ohnivě nehodě na Nürburgringu, po níž už obdržel svátost posledního pomazání.

Abychom pochopili monstróznost Laudova heroického comebacku v Monze, musíme si připomenout to, co se stalo o pouhých 42 dní dříve. Prvního srpna 1976 na německém Nürburgringu, v místě, kterému Jackie Stewart neřekl jinak než „Zelené peklo“, Laudovo Ferrari v rychlosti přes 200 km/h nekontrolovaně narazilo do bariéry a vzplanulo. Niki zůstal uvězněn v kokpitu, kde teplota dosahovala osmi set stupňů Celsia.

Jak jsem popsal ve svém předchozím textu o výročí této havárie, Lauda tehdy vdechoval toxické zplodiny, které mu poleptaly plíce, a jeho obličej i hlava byly sežehnuty ohněm. Když ho v nemocnici v Mannheimu navštívil kněz, aby mu dal poslední pomazání, Niki ho vyhodil. Ne proto, že by byl ateistou, ale proto, že v něm zbyl poslední zbytek vzdoru. Odmítl zemřít jen proto, že to lékařská věda i církev považovaly za nevyhnutelné.

Zatímco Niki v nemocnici podstupoval brutální procedury, kdy mu z plic vysávali hnis a popel a následně zaživa  prováděli implantaci kožních štěpů, děly se v Maranellu věci, které rakouského jezdce bolely možná víc než samotné popáleniny. Enzo Ferrari alias „Il Commendatore“, muž, který miloval své vozy víc než své lidi, Laudu prakticky odepsal – čemuž se, pravda, nelze zas tak moc divit.

Ferrari nevěřil v zázraky. Věřil ve svoje auta. Poté, co neuspěl u Emersona Fittipaldiho a Ronnieho Petersona, angažoval argentinského svéráze Carlose Reutemanna, aby Laudu v rudém kokpitu nahradil. Pro Nikiho to byla ta největší urážka, protože stále žil. Cítil se jako použitý náhradní díl, který byl vyhozen dřív, než stačil vychladnout. Tento ledový pragmatismus Enza Ferrariho však v Laudovi zažehl motor, který ho hnal vpřed.

Když se o šest týdnů později zjevil v Monze, boxová ulička ztichla. Ještě jsem tady – vzkazoval Lauda svým k nepoznání znetvořeným obličejem. Vypadal jako přízrak. Na obličeji měl čerstvé kožní transplantáty, chyběla mu polovina pravého ucha, neměl oční víčka. Aby mohl mrkat a vidět, museli mu lékaři operativně upravit oči. 

Enzo Ferrari ho přesto nutil podstoupit ponižující zdravotní prohlídky. Chtěl mít papír na to, že Lauda není schopen jízdy, aby mohl nechat závodit Reutemanna – což se nakonec stejně stalo. Niki však všemi testy prošel.

Zvláště výživná byla pro udatného Rakušana také předzávodní tisková konference, kde musel snášet nevybíravé dotazy italských novinářů typu „jak se vám žije bez obličeje?“ Novinové titulky v reakci na Laudovo odhodlání startovat pak kladly otázky jako „Spálil se při nehodě také Laudův mozek?“

Pátek v Monze byl pro Laudu děsivý. Později přiznal, že když poprvé vyjel na deštěm promáčenou trať, byl paralyzován strachem. „V boxech jsem dělal ramena, ale na trati jsem byl k smrti vyděšený,“ vzpomínal. Vrátil se do hotelu, analyzoval svůj strach se stejnou precizností, s jakou nastavoval podvozek, a v sobotu se vrátil jako starý dobrý „ledový“ Niki. „Pochopil jsem, že je důležité vědomě prožít moment smyku. Potom už jen pilujete,“ popisoval pilot.

V kvalifikaci zajel pátý čas. Když se po skončení jízd vrátil do boxů, odehrála se scéna, která se zapsala do historie. Jackie Stewart, trojnásobný mistr světa a muž, který bojoval za bezpečnost jezdců, stál u Nikiho Ferrari. Viděl, jak si Lauda s nesmírnou opatrností sundává přilbu.

Pod ní měl Niki ochrannou kuklu, která byla v místech nad ušima a na spáncích promočená krví. Rány se pod tlakem přilby a vlivem potu znovu otevřely. Stewart, otrlý veterán, který viděl umírat desítky svých přátel, tehdy nemohl mluvit. Měl slzy v očích.

„Pamatuji si, jak jsem se mu díval do očí. Viděl jsem v nich strach, ale také neuvěřitelné odhodlání. Většina lidí by v jeho stavu nebyla schopná ani vstát z postele, natož řídit vůz Formule 1 v rychlosti 300 kilometrů za hodinu. Jeho kukla byla prostě jedna velká masa krve, jak se ty čerstvé rány znovu otevřely. Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím. Měl jsem slzy v očích. Nebylo to z lítosti, ale z čistého úžasu a respektu. Nikdy předtím ani potom jsem neviděl nikoho, kdo by se takovým způsobem vzepřel vlastní smrtelnosti,“ popsal později slavný skotský velmistr. Lauda v tu chvíli nebyl jen závodník.

Samotný závod v neděli 12. září 1976 byl očistcem. Představte si, že sedíte v hlučném, vibrujícím stroji, který dosahuje rychlosti 300 km/h. Každý otřes bolí a pot v očích pálí jako kyselina, protože nemáte oční víčka, která by ho zastavila. Pod těsně přiléhající přilbou se pot mísí s krví.

Lauda přesto jel. Nejenže jel, on závodil. Zatímco Reutemann, kterého Ferrari najal jako „spasitele“, se trápil v hloubi pole, Lauda se držel na špici. Do cíle dojel na neuvěřitelném čtvrtém místě za Ronniem Petersonem, Clayem Regazzonim a Jacquesem Laffitem. Když vylezl z vozu, v boxech Ferrari zavládlo ticho. Niki porazil Reutemanna. Porazil Enza Ferrariho. Porazil smrt.

Tifosi v Monze, kteří jsou známí svou fanatickou láskou k červeným vozům, tehdy zapomněli na vítěze Petersona. Skandovali jediné jméno: „Niki! Niki!“ Byl to okamžik absolutního sjednocení světa Formule 1 v úctě k jednomu muži.

Zbytek sezony 1976 je známý. V posledním závodě v japonském Fudži, který se jel v přívalovém dešti, Lauda po dvou kolech odstoupil. Řekl, že „život je víc než titul“. Mnozí ho tehdy kritizovali, Enzo Ferrari mu to nikdy zcela neodpustil – a Lauda jemu jeho nelidskost také ne. Právě v tom byl Niki Lauda výjimečný. Byl to pragmatik. V Monze dokázal, že umí porazit bolest, ve Fudži dokázal, že umí porazit vlastní ego bažící po titulu.

Laudův život po Monze byl stejně fascinující. Vrátil se, vyhrál další dva tituly (1977 s Ferrari a 1984 s McLarenem). Založil letecké společnosti, bojoval s úřady po tragické havárii svého Boeingu v Thajsku, kde opět ukázal svou buldočí náturu při hledání pravdy o technické závadě. Později se stal klíčovým architektem dominance Mercedesu, mužem s nezaměnitelnou červenou kšiltovkou, který se nebál říct pravdu do očí komukoli, od mechaniků po vládce F1.

Niki Lauda zemřel v květnu 2019. Ale jeho odkaz nezůstal jen v tabulkách vítězů. Zůstal v příběhu muže, který nás naučil, že nehody nás mohou zlomit, ale jen my sami rozhodujeme o tom, zda zůstaneme ležet. Je to lekce, která ani po padesáti letech neztratila nic na své síle.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.