Narozen 1. srpna: Před 50 lety přežil Niki Lauda jednu z nejděsivějších havárií v historii formule 1

Dnes už to malí kluci asi tolik neznají, ale když mi bylo asi deset, nebavily mě ani tolik Foglarovky nebo Jules Verne, nýbrž děsuplná vyprávění ze závodů formule 1 v 60. a 70. letech. Novinář Miloš Kovářík pojednal v jedné ze svých knih o Laudově nehodě slovy, která dodnes umím odříkat nazpaměť. 

„Mraky nad okruhem se nedají odradit od svého záměru a aspoň tu a tam spustí trochu deště. Odkládání startu provázejí různé zvěsti o stavu trati. Jisté je, že dráha bude převážně mokrá. Lauda se rozjíždí na dvojku, ale dává příliš mnoho plynu. Obrovská zadní kola se notně protáčí, což je u druhého převodového stupně ještě nepříjemnější nežli na jedničku. 

Normální první kolo, pořádně kluzké, Niki se propadá až na desáté místo. Trať ale rychle osychá, a tak hned po prvním kole míří rudé Ferrari č. 1 do depa. Dobrá rychlá výměna na suché gumy a rychle zpátky na dráhu.“ To jsou poslední okamžiky, které si jezdec ze svého osudového závodu pamatoval. Co se událo potom, bylo nesčetněkrát popsáno.  

U kilometru 10,55 starého „Ringu“ trať mírně uhýbá vlevo a jezdci se dostávají do místa zvaného Bergwerk (důl). Laudovo Ferrari vybírá levou zatáčku, na jejímž vrcholu se dotýká obrubníku. Zhruba ve dvousetpadesátikilometrové rychlosti se vůz náhle prudce stáčí doprava, proráží ochranné ploty a nárazem je rudý monopost vržen zpět na trať. Při nárazu uletí nádrž a dřevěné sloupky hrazení strhávají jezdci z hlavy ochrannou přilbu.

V tentýž okamžik exploduje utržená nádrž, na začátku závodu plná více než 200 litry vysokooktanového paliva, a k nebi stoupá mrak hustého štiplavého dýmu. Vyrváním přilby se přerušuje přívod životadárného kyslíku. Hoří všechno – palivo, laminát, guma, polyester i slitiny hořčíku. Ohnivé peklo o teplotě 900 °C, které se rozpoutává, je nepředstavitelné a amatérské záběry pořízené náhodným divákem dodnes vzbuzují nepříjemné pocity. 

Závod ale stále probíhá. K osudnému místu se řítí Hesketh Guye Edwardse, který se protahuje mezi vrakem a svodidlem a opodál zastavuje. Podobné štěstí už ale nemá Surtees Bretta Lungera, který zachytává hořící vrak Ferrari a vytváří na trati zátaras, do kterého vzápětí vlétá další Hesketh Haralda Ertla. Uprostřed této bizarní pohřební hranice leží v troskách svého vozu zhroucený Lauda a řve bolestí. 

Jezdci se společnými silami snaží vyrvat svého druha z ohnivého pekla. Nejvelkolepější je čin italského závodníka Artura Merzaria, který prošel plameny jako pánbůh a odepnul Laudovy pásy. Je skutečně nezištným zachráncem, protože ani před havárií, ani po ní nenašel na Laudovi nitku čistou a vytrvale jej hanil na stránkách italského tisku. Uzdravený Lauda mu později věnoval hodinky Rolex a po letech se stali přáteli. Ale nepředbíhejme.

Zachránci pokládají bezvládné tělo vedle tratě, zatímco doráží první pomoc, která byla na Nürburgringu vždy proklatě daleko. Přes Laudův obličej se táhne červená skvrna, závodník dýchá trhaně a přes zápěstí má silný krvavý pruh. Chvíle, než dorazí sanitka, působí jako věčnost.

Když místní rozhlas oznamuje, že Niki Lauda těžce havaroval a že závod bude znovu odstartován, propukají někteří diváci v jódlování a radostný pokřik. Není totiž tajemstvím, že Lauda, ač na Ringu v závodech velmi úspěšný, se před startem ostře stavěl proti konání závodu na této záludné, bezmála třiadvacetikilometrové trati. Krutá legrace.

Lauda si podle svých slov vzpomíná až na okamžik, kdy je vrtulníkem transportován do nemocnice. V tu dobu sice nemá vlivem sedativ žádné bolesti, ale cítí, jak mu otékají oči. Ukazuje se, že spáleniny na obličeji, na hlavě a rukou nejsou životu nebezpečné, na rozdíl od škod způsobených na plicích a v krvi při vdechování výparů hořícího benzinu a dalších chemických látek.

„Buď bude moje tělo silnější než otrava a přežije, v opačném případě zemře. Ale co bude s očima? Jsem připoután, slepý a němý. Přichází nějaký muž, rozumím, že je to kněz. Neříká vůbec nic laskavého, na takové poslední pomazání lze zemřít jako na šok!“ psal Lauda ve své životopisné knížce Mé roky s Ferrari.

Čtvrtého dne po nehodě se ale krevní obraz i plíce překvapivě natolik zlepšují, že je jasné, že Niki Lauda bude žít. Nastává martyrium plastických operací spojených s palčivým svěděním a bolestí způsobenou adaptací kožních implantátů na hlavě, pocházejících původně z jeho stehna. 

Pro racionálního Laudu není rozhodujícím kritériem pro návrat do společnosti estetické hledisko, ale čistě zdravotní stav. „Nebyl popálen i Laudův mozek?“ ptal se německý bulvární tisk palcovými titulky.

Už za šest neděl po nehodě sedí k nepoznání spálený Lauda znovu v kokpitu Ferrari 312 T2 na startovním roštu v italské Monze a čtvrtým místem v závodě vysílá do světa, mezitím naplněného různými pochybovači, jasný vzkaz: „Ještě jsem tady!“ Šlo o jeden z nejimpozantnějších comebacků v dějinách sportu.

V konečném účtování ročníku F1 vykresleného ve filmu Rush nakonec o jeden bod vítězí Angličan James Hunt, který se umísťuje jako třetí v šílených podmínkách závodu konaného na okruhu v japonském Fuji. Niki Lauda závod vzdal, prostě mu to po přestálých zkušenostech nestálo za to.

Lauda si spravil chuť v roce 1977, kdy se podruhé stává mistrem světa. V roce 1979 se závodění vzdal („Už mě nebaví kroužit v autě jako idiot pořád dokola“), aby se na scéně znovu objevil o tři roky později v kokpitu McLarenu. V roce 1984 se nejtěsnějším rozdílem v historii stává mistrem světa potřetí.

Lauda býval jezdcem, který vedle přirozených rizik sportu odmítal akceptovat nebezpečí, jimž se dalo zamezit. 
V knížce Mé roky s Ferrari o tom napsal: „Když jsem závodil v nižších kategoriích, o bezpečnost jsem se příliš nestaral a vedle ‚normální‘ nebezpečnosti automobilového sportu jsem akceptoval také zbytečná nebezpečí. Přirozeně, že jsem byl konfrontován se smrtelnými haváriemi, ale ty se mě přímo nedotkly, protože vždy zůstávala otevřená otázka, zda si to jezdec nezavinil vlastní chybou. Třeba večer před závodem příliš pil nebo zkrátka nebyl dost dobrý.

Změnilo se to až poté, co jsem patřil ke světové třídě a kdy jsem prožíval případy, že umírali stejní jezdci jako já. Směšnost hasícího přístroje při smrti Rogera Williamsona v Zandvoortu, svodidla v JAR, která se rozestoupila, když proti nim najel Peter Revson, nebo stětí Helmuta Koinigga ve Velké ceně USA. Když je člověk s tím vším konfrontován a nechá vše při starém, je prostě idiot.“

Před závodem na Nürbugringu v roce 1976 se však Lauda podvolil přání většiny jezdců a rozhodl se na této předválečné dráze ještě jednou naposledy startovat. Jak to dopadlo, už dobře víme. Fakt je ten, že starý „Ring“ už se do kalendáře F1 nikdy nevrátil, stejně jako třeba okruhy v Barceloně, Clermont-Ferrandu nebo původní verze belgického Spa.

Niki Lauda byl mrazivě upřímným člověkem, který později mimo jiné stál za formulovými tituly Lewise Hamiltona a několika aerolinkami, uměl si ale také skvěle dělat legraci sám ze sebe. Když jej přátelé v čele s někdejším bossem formule 1 Berniem Ecclestonem a závodníkem-Laudovým zachráncem Arturem Merzariem po třiceti letech vzali na místo, kde v roce 1976 málem uhořel, jeden z členů družiny Laudu přivolal k sobě s tím, že v trávě cosi našel. Bylo to prasečí ucho, jaké dnes kupujeme na žvýkání pejskům.

Lauda si se svým ohněm znetvořeným zjevem hlavu nikdy moc nelámal a netrápilo ho, že mu jeden ze sluchových orgánů prakticky chybí. Nad nálezem „svého“ uhořelého ucha, které kamarád do trávy předem narafičil, se smál, až se za břicho popadal, zatímco přítomní novináři střídali stavy zděšení se znechucením. 

Takový byl Niki Lauda, muž, jehož nevšední osobnost dalece přesáhla hranice automobilového sportu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.