Rubio novým Kissingerem? Jak nejvlivnější muž Trumpovy vlády ovládá zahraniční politiku

Jak jsem napsal již v perexu, Henry Kissinger (1923–2023) je legendou americké a světové diplomacie a politiky. Rodák z německého Fürthu udělal po útěku rodiny před nacisty v Americe fenomenální akademickou i politickou kariéru, jejímž vrcholem byly již zmíněné úřady ministra zahraničí a poradce pro národní bezpečnost, které dokonce jednu dobu, za republikánských prezidentů Richarda Nixona a Geralda Forda, zastával současně.

Kissinger byl navíc nejen akademikem (teoretikem a historikem mezinárodních vztahů) a politikem, ale i brilantním intelektuálem a světovou společenskou celebritou se vším, co k tomu patří.

Knihy, které Kissinger napsal, včetně trojdílných obsáhlých memoárů (Roky v Bílém domě, Bouřlivé roky a Roky obnovy), patří k tomu nejlepšímu, co bylo k dějinám diplomacie a politiky obecně kdy napsáno, a je skvělé, že většina z nich vyšla i v češtině.

Kissinger zůstával v politice aktivní i po odchodu z výše zmíněných funkcí, často neformálně radil dalším americkým prezidentům, jako stoletý „veterán“ dokonce podnikl diplomatickou misi do Číny. Svět ho zčásti obdivoval a miloval, zčásti – zejména zdivočelí levičáci napříč všemi možnými zeměmi – nenáviděl, mimo jiné za jeho roli během tzv. Vietnamské války. V každém případě byl jednou z nejpozoruhodnějších osobností moderních světových dějin.

Marco Rubio (* 1971), syn kubánských rodičů, kteří odešli do USA ještě před nástupem Fidela Castra k moci a který se narodil již v americkém Miami, se stal 22. září letošního roku – stejně jako Kissinger – kromě ministra zahraničí též poradcem amerického prezidenta pro národní bezpečnost.

O tom, jakému renomé se Rubio jako senátor za Floridu těšil a v řadě ohledů stále těší, svědčí skutečnost, že když jej Donald Trump do funkce ministra zahraničí navrhl, schválil jej senátní výbor pro zahraniční vztahy 20. ledna 2025 v poměru 22:0 hlasům a celý Senát Kongresu USA jej ve funkci ještě téhož dne potvrdil v poměru 99:0 hlasům. To se stává, zejména v Americe brutálně rozervané – politicky, ideologicky i lidsky – vejpůl, věru vzácně.

Je docela vtipné, že většina Američanů – republikáni i mnozí demokraté - je s tím, jaké Marco Rubio zastává funkce a jak je vykonává, spokojena. To jen čeští intelektuálové mu proto, že se „zaprodal Trumpovi“, nemohou přijít na jméno – naposledy jej jeden z nich na síti X dokonce přirovnal ke kolaborantovi s nacisty v Protektorátu Čechy a Morava – Emanuelu Moravcovi.

Objektivně vzato má Marco Rubio, první Hispánec v obou funkcích a drtivě nejvlivnější příslušník hispánské komunity v moderní historii USA, i v druhé, značně kontroverzní Trumpově administrativě tak trochu výjimečné postavení, a to nejen ve Spojených státech amerických, ale i mimo ně. Zatímco prezident samotný nezřídka nezřízeně blábolí a o světové politice má, lichotivě řečeno, poněkud omezený přehled, nemluvě o (zatím jen verbálních) útocích na spojence v rámci NATO, Rubiovy projevy jsou většinou excelentní po formální i obsahové stránce; k poslednímu z nich z řeckých Athén se ostatně ve svém textu ještě vrátím.

Otázkou, na kterou se nejen američtí politologové a novináři snaží nalézt odpověď, je, co přesně Rubiovo jmenování do druhé významné funkce znamená. Nový Henry Kissinger z Marka Rubia jistojistě nebude, přinejmenším formálně se ale státní tajemník a bezpečností poradce v jednom stal jednoznačně nejvlivnějším členem Trumpovy vlády. Podle některých Američanů má dnes dokonce větší moc, a hlavně vliv, než viceprezident James D. Vance (* 1984), který byl a mnohými stále je pokládán za nejpravděpodobnějšího Trumpova nástupce i tím, kdo od prezidenta obdrží důležitou podporu.

Celá záležitost je ale čím dál méně přehledná a čím dál komplikovanější. Vance je Trumpovi zcela jistě ideologicky a mentálně bližší než „intelektuál“ Rubio, stejně jako jeho skepse vůči Evropě a spojencům z NATO. Situace v USA, zejména po blížících se Midterms z počátku listopadu tohoto roku (volby do celé Sněmovny reprezentantů a do celého Senátu), se totiž může vyvinout tak, že Donald Trump fatálně oslabí (tj. že se potvrdí dnešní trend), začne ještě výrazněji ztrácet na oblibě, což by mohlo vést k tomu, že jeho podpora republikánského prezidentského kandidáta může být v roce 2028 pověstným „polibkem smrti“. Pokud by ji obdržel Vance, mohlo by to v primárkách pomoci naopak Rubiovi.

Ješitný, extravagantní, nevyzpytatelný a někdy až na hranici příčetnosti (jak to alespoň „zvenku“ vypadá) jednající Donald Trump se ale může zachovat jakkoli, včetně toho, že, vědom si klesající popularity (je-li ovšem schopen něco takového vůbec vnímat), ukáže schválně na Rubia, aby pomohl Vanceovi, anebo neoznačí jako svého nástupce vůbec nikoho, ať si to „chlapci rozdají mezi sebou na férovku“. To všechno teprve uvidíme, výsledek Midterms bude přinejmenším silný signál. Nic z toho, co jsem napsal, ale nemění nic na tom, že pozice Marka Rubia postupně sílí, zatímco Vanceova maličko, nicméně soustavně slábne.

Před pár dny, 7. října, pronesl ministr Marco Rubio v řeckých Athénách, kam dorazil v rámci svého turné po evropských zemích NATO (Island, Řecko, Portugalsko), na pahorku Pnyx u Akropole, což je symbolické až posvátné místo zrodu starověké „demokracie“, dost možná zatím nejlepší projev svého života. Nešlo ani tak o to, že v projevu obhajoval tezi „Amerika na prvním místě“ (America First) prezidenta Trumpa, což má jako jeho ministr zahraničí a národní bezpečnostní poradce v popisu práce, ale o to, co dalšího v jeho projevu zaznělo.

Hlavním tématem projevu byla krize identity Západu, ochrana národní identity a návrat k tradičním hodnotám. Západ podle něj z velké části rezignoval na vlastní hodnoty, a navíc dopustil nekontrolovatelnou migraci do svých zemí, což je podle něj katastrofa. Současně Rubio kritizoval „pocit viny“ západních spojenců USA (kvůli vlastní historii a prosperitě) a zdůraznil, že USA se pod vedením Donalda Trumpa vydaly přesně opačnou cestou „nekompromisního prosazování národní moci“.

Rubiův projev byl struhují, brilantní a apelativní, posuďte ostatně z několika ukázek sami:

„Civilizace, která postavila to, co stojí za mnou, už tisíce let uchvacuje představivost západního světa. Generace našich státníků, umělců a filozofů k ní vzhlížela – vzhlížela k ní s údivem a s posvátnou úctou…

Dvě a půl století po založení americké republiky na druhém konci světa od místa, kde teď stojím – stojím tu dnes jako ministr zahraničí té republiky a jako pravnuk osadníků, kteří do Nového světa připluli ze Španělska – stojím tu, abych dosvědčil dluh, který žádný uplynulý čas a žádná vzdálenost nikdy nesmažou. Dějiny Ameriky, dějiny mé země, jsou poseté otisky antiky. Řecko je doslova vytesané do architektury naší vlády: do mohutných sloupů, do kopulí a pomníků po celém našem hlavním městě. Město, kde se zrodila naše ústava – Filadelfie – samo nese řecké jméno…

Tady v Athénách se poprvé naplno uskutečnily všechny podstatné rysy, které měly Západ definovat: divoká individualita a neúnavná ambice; odvážné objevování a vynalézání; touha po objevech, dobrodružství, riziku a slávě. Neukojitelná zvědavost na svět a principy, jimiž se řídí, hlad poznat tajemství přírody a pochopit tajemství vesmíru. Netrpělivost vůči představě nemožného, vzpírání se všem hranicím a mezím, úsilí nahlédnout do hlubin neznáma…

Zrodila se z toho civilizace, kterou nespojovala jen společná kultura, ale i společná antropologie – společný pohled na člověka a jeho místo ve vesmíru. Její potomci sdíleli nejen ideu přirozeného řádu, ale i osobité chápání ctnosti; osudu a údělu; pravdy, dobra a krásy; kodexu, který určuje, jak by lidé měli žít; objektivních měřítek a ideálů, k nimž je třeba směřovat…

Pro antické Řecko bylo usilování o výjimečnost samotným principem lidské existence. Celý občanský život organizovali kolem soutěže, ambice a soupeření: ve filozofii a poezii, v sochařství a dramatu, v atletice a umění, ve válce a ve státnictví. Klasická řecká obec byla arénou, v níž se velcí muži zkoušeli a dokazovali, v níž v nepřetržitém zápase brousili svůj potenciál – aby byli nejlepší, nejsilnější, nejkrásnější a přibližovali se, kousek po kousku, k dokonalosti…

Vím, že dnešním uším může ten způsob života, který jsem právě popsal, znít zvláštně; může dokonce znít krutě. Ideálem mnoha ideologií naší doby se, upřímně řečeno, stal svět dokonalého bezpečí, bez rizika a bez selhání, bez slávy vítězství i bez hanby porážky. Příliš často dnes stavíme dolů. Nastavujeme svá měřítka tak, aby nikdo neprohrál; víc nás zaměstnává pohodlí nejslabších než potenciál nejlepších. To nejvýjimečnější mezi námi držíme jako rukojmí průměru, obyčejnosti, prostřednosti…

(díky Michalu Půrovi, který překlad projevu zprostředkoval na sociální síti X)

Nejen obdiv, ale i kritika přišla vzápětí, zejména v souvislosti s ohavným „ropným kšeftem“, který Donald Trump udělal s putinovským Ruskem na úkor Ukrajiny i Evropy. Podle řady (nejen) českých intelektuálů, novinářů i zástupců široké veřejnosti to sice byla krásná, nicméně pouze „slova, slova a slova…“

Nemyslím si to. Marco Rubio není Donald Trump. To, že přijal místo v jeho druhé administrativě, jej sice v očích některých lidí v řadě ohledů diskvalifikuje (viz výše), zdaleka ovšem ne u všech. Svět českého „Twitteru” (tedy správně X) je navíc všechno, jenom ne „všechna moudrost světa“, i když si někteří uživatelé zjevně myslí opak.

Rubiovu řeč bychom měli pečlivě číst a pokusit se alespoň pochopit, co nám chtěl říct. Opovrhovat jím jako „Trumpovým posluhou“ je snadné a dotyčným to jistě přinese spoustu „lajků“ na sociálních sítích. Snažit se pochopit, kam Rubio mířil, a zamyslet se nad tím, jestli náhodou v řadě věcí neměl a dlouhodobě nemá pravdu, je mnohem náročnější, třebaže je v liberálních kruzích nepřijatelné si to jen na okamžik připustit.

Tak to alespoň zkuste, přátelé, výše citovaná slova totiž pronesl muž, jenž bude, možná, za dva a půl roku prezidentem USA, muž, na němž bude i nadále záviset, přinejmenším z velké části, bezpečnost západního světa i nás samotných. 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.