Nejvyšší soud odmítl dovolání Nikolause Lobkowicze, kterým se snažil zvrátit pravomocné odsouzení za přečin poškození cizí věci. Toho se měl majitel Červeného hrádku dopustit tím, že nechal odstranit ze svých pozemků budovy skautského tábora. Podle Nejvyššího soudu však k řešení dlouhotrvajícího civilního sporu zvolil Lobkowicz nejméně vhodný „ničivý svévolný způsob“ a není tak na místě upustit od potrestání.
Dětský tábor poblíž Červeného hrádku u Sedlčan fungoval přes osmdesát let. V roce 1940 totiž poskytl pozemky československému Junákovi tehdejší majitel panství Jan Mladota ze Solopisk. Po únorovém komunistickém puči v roce 1948 majetek barona Mladoty propadl státu a tábor provozoval socialistický svaz mládeže.
V roce 1992 byl majetek Mladotovi vrácen a ten měl obnovit i nájemní vztah s Junákem, který zde provozoval tábor až do roku 2020. V tomto roce se totiž vyhrotily spory s novým majitelem pozemků, Nikolausem Lobkowiczem.
Ten zpochybňoval vlastnictví budov Junákem a vedl se spolkem občanskoprávní spory. K nejasnému stavu přispělo i vedení Junáku: budovy nebyly zaneseny do katastru nemovitostí a Lobkowiczovi nebylo ani schopno předložit nezpochybnitelné dokumenty o vlastnictví.
V létě roku 2022 se proto rozhodl Lobkowicz vyřešit situaci radikálně: jeho společnost N.L. Lignum si najala firmu Omnimax na demolici tábora. Ta demoliční práce provedla, ačkoliv během nich byla upozorněna přímo na místě zástupcem Junáka, že ohledně vlastnictví budov probíhá soudní spor. A demolici dokončila podle zjištění trestních soudů i navzdory předběžnému soudnímu zákazu prací.
Až k Nejvyššímu soudu
Celá věc tak skončila obžalobou Lobkowicze, jeho firmy N.L. Lignum a také demoliční firmy a jejího jednatele.
Okresní soud uložil oběma mužům podmíněné tresty, tresty peněžité a náhradu škody, která přesáhla dva miliony korun. Trestně odpovědné shledal i obě firmy. Odvolací soud neměl o vině pochyb, pouze Lobkowiczovi zrušil podmíněný trest odnětí svobody a ponechal pouze trest peněžitý, ve výši půl milionu korun.
Lobkowicz, ani jednatel demoliční firmy, se ovšem s verdiktem o vině nesmířili a podali dovolání k Nejvyššímu soudu.
Majitel červenohrádeckého panství primárně namítal, že v době, kdy si najal demoliční firmu, neměl pochybnost o tom, že Junák není vlastníkem sporných nemovitostí. Což podle něj není zřejmé ani dnes, přestože v jeho prospěch již mezitím civilní soudy rozhodly.
Podle něj tak trestní soudy posoudily předběžnou otázku jejich vlastnictví nesprávně. Nemovitosti, o jejichž demolici se jednalo, byly totiž podle Lobkowicze vybudovány zčásti před druhou světovou válkou, zčásti po jejím skončení, v roce 1946. V tomto období platila zásada superficies solo cedit, podle které byly dané nemovité věci ve vlastnictví vlastníka pozemku, na kterém byly vybudovány. Je také podle něj sporné, zda se na jejich budování nepodílel finančně i baron Mladota, jeho právní předchůdce.
Soudy prokázaly nejen úmysl…
A navíc i pokud by tomu tak nebylo, nejednalo by se rozhodně z jeho strany o úmysl, ale pouze o nedbalost, neboť se v dané době spoléhal na tehdejší odborné rady svých právních zástupců, kteří mu dali k demolici zelenou.
Podle Nejvyššího soudu však soudy nezpochybnitelně prokázaly nejen úmysl, ale také správně vyřešily otázku vlastnictví sporných nemovitostí, což zpětně potvrdily i soudy v občanskoprávním řízení.
V řízení před trestními soudy se totiž prokázalo, že před zadáním demoličních prací sedlčanský stavební úřad vydal stanovisko, podle kterého se stavby nestaly součástí Lobkowiczova pozemku. A začátkem února 2022 Okresní soud v Příbrami rozhodl, že stavby nejsou ve vlastnictví Lobkowiczovy firmy N. L. Lignum.
Nejvyšší soud také odmítl argument Lobkowiczova obhájce, že by se v daném případě měla aplikovat zásada subsidiarity trestní represe a upustit tak od potrestání, neboť společenská nebezpečnost jeho jednání je nízká.
Podle Nejvyššího soudu se totiž daný případ ničím nevymyká. Ve prospěch Lobkowicze sice svědčí to, že se snažil hledat řešení dlouhodobě neudržitelné situace. K té přispíval i podle Nejvyššího soudu liknavý postoj Junáka, který setrvale ignoroval absenci právního titulu pro užívání staveb.
Nejméně vhodný způsob
„Na druhé straně ale nelze pominut, že vleklý spor se obviněný Nikolaus Lobkowicz rozhodl řešit nejméně vhodným způsobem. Třebaže věděl o možnosti řešit jej soukromým právem předvídaným postupem, o čemž svědčí již v jiných věcech podávané žaloby, zvolil k jeho řešení, veden jasně zištnou pohnutkou a sleduje výlučně svůj zájem využít lukrativní polohy pozemků, ničivý svévolný způsob, a tak musel počítat s následným postihem tohoto jednání, a to i v podobě jeho trestní odpovědnosti,“ uzavřel Nejvyšší soud.
S dovoláním neuspěl ani jednatel demoliční firmy, kterému vedle peněžitého trestu zůstal i trest podmíněný. Podle Nejvyššího soudu si totiž měl ve chvíli, kdy byl zástupcem Junáka upozorněn na spor ohledně vlastnictví demolovaných staveb, od zadavatele vyžádat dokument, který by potvrzoval jejich vlastnictví. Neuspěl tak s obhajobou, že byl zadavatelem uveden v omyl, když se spolehnul na dobrozdání jeho právních zástupců.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
