ROZHOVOR MICHALA BORSKÉHO I Zatímco se v Praze vedou spory o migraci a národní identitu, Tachov už dávno žije realitu, o které se jinde teprve diskutuje. Před rokem 1945 byl téměř výhradně německým Tachau, po odsunu jej osídlili lidé z různých koutů střední Evropy a dnes tu více než čtvrtinu obyvatel tvoří cizinci. Jak se v pohraničním městě buduje nová identita, proč se bez zahraničních pracovníků místní ekonomika neobejde a v čem stát Tachov nechává na holičkách? O tom mluví radní Matouš Horáček.
Tachov je město, kde historie neplyne, ale láme se v krutých devadesátistupňových úhlech. Abychom pochopili dnešní tachovský status quo s na Čechy unikátním podílem cizinců, musíme si přiznat pro někoho možná nepříjemnou pravdu: Češi tu v historickém smyslu slova nebyli nikdy skutečně doma. Do roku 1945 byl Tachov (nebo chcete-li Tachau) z valné většiny německým městem na hranici s Bavorskem. Po válce a následném divokém vyhnání i organizovaném odsunu nezůstal v městských domech a okolních obcích kámen na kameni. Kontinuita byla přetržena. Do vyprázdněných ulic nepřišli lidé s rodovou pamětí, ale pestrá směsice osídlenců z vnitrozemí, volyňských Čechů, Slováků nebo Rumunů.
Lidé, kteří sem přišli, tu neměli hroby svých dědů, neměli vztah k půdě. To vytvořilo specifickou psychologii pohraničí – pocit, že jsme tu jen na chvíli, že je to tu „na dožití“.
Tento historický vakuový prostor se dnes, o osmdesát let později, plní další vrstvou – tentokrát globální. Tachov tak dnes není jen bydlištěm zaměstnanců nedalekých logistických hal v Nové Hospodě, ale fascinující laboratoří utváření lokální identity. Je to město, které si musí jako jedno z prvních v Česku hledat recept na to, jak vedle sebe poskládat lidi, kteří sem přišli z různých koutů světa hledat lepší život. Matouš Horáček, radní města Tachova a kandidát Volím Tachov, hovoří o tom, jak se v takovém prostředí buduje moderní obec a proč je největším nepřítelem integrace státní byrokracie. „Máme jenom dvě možnosti. Buď v tom vakuu vytvoříme nové sousedství, nebo se v něm utopíme,“ říká.
Cizinci ve vakuu
Když se řekne Tachov, spoustě lidí se – pokud vůbec něco – vybaví ubytovny, montovny a nekonečné zástupy unavených mužů v reflexních vestách. Statistiky říkají, že u vás ve městě žije až 30 % cizinců. To zní spíš jako popis krizové zóny než místa pro život. Jak tohle město vůbec ještě drží pohromadě?
Drží, a překvapivě dobře. Ale musíte se na to přestat dívat optikou předsudků. To, co v Tachově děláme, by mohlo být návodem i pro další místa v Česku. My jsme si tím demografickým skokem prošli dřív a ve větší intenzitě. Dřív tu byla dvanáctiprocentní nezaměstnanost, lidé odcházeli do Plzně nebo do Německa a Tachov pomalu vyhasínal. Dnes máme opačný problém – ekonomika tu roste tak rychle, že ji místní zdroje nestíhají saturovat.
Ve městě máme přes 4 000 cizinců, zejména Ukrajinců, ale také Mongolů, Filipínců a lidí z Indonésie. Bez nich by se ty fabriky a logistické provozy, které drží náš region nad vodou, zítra zastavily. Ti lidé tu jsou, pracují tu, odvádějí daně státu, ale stát se tváří, že neexistují. To je ten skutečný problém, ne jejich národnost.
Můžete být konkrétnější?
My máme oficiálně nahlášeno 14 308 obyvatel s trvalým bydlištěm, z toho je 4 366 cizinců. Podle toho dostáváme peníze od státu. Ale reálně se tu pohybuje odhadem o další 2 000 lidí více. Těchto 2 000 „neviditelných“ lidí používá naše chodníky, naše osvětlení, naše kontejnery na odpad, naše silnice. My musíme dimenzovat městské služby na výrazně větší zátěž, než na jakou dostáváme peníze.
Stát nás nutí dotovat integraci lidí, kteří mu generují HDP ve fabrikách. Problém navíc je, že většinou pracují v Nové Hospodě, která pod nás nespadá, a město Tachov tak nemá příjmy z místních firem, které na těchto lidech profitují. Je to systémová nespravedlnost. Zátěž, která vzniká kvůli přítomnosti průmyslové zóny, není ze strany státu reflektována a peníze se nedostávají tam, kde jsou reálně potřeba.
Láska k sousedovi prochází žaludkem
Říkal jste mi, že 19 procent dětí v mateřských školách v Tachově jsou cizinci. To je sociální nálož. Jak chcete zabránit vzniku ghett?
Ano, ve školkách je aktuálně 19 % dětí, které doma nemluví česky. Ty děti jsou naše největší šance. Naučí se jazyk za rok a stanou se Tachováky. Problémem jsou rodiče. Proto jsme rozšířili školské poradenské pracoviště např. o cizojazyčné asistentky, které mluví jejich jazyky, a vsadili jsme na technologie. Máme vícejazyčný web, AI chatboty v mongolštině i vietnamštině. Cizinec se chatbotu zeptá: „Kde najdu doktora?“ nebo „Jak zaplatím odpad?“ Pokud těm lidem nedáte informace v jejich jazyce, budou porušovat pravidla z neznalosti.
Jenže integrace není jen o chatbotech, je o tom, jestli se ti lidé s místními snesou. Jako fajn věc vidím váš sousedský food festival. Není to ale jen takové to sluníčkové „pojďme si společně zamlsat“, zatímco venku se lidi nesnášejí?
Vůbec ne. Jídlo je v Tachově skvělý integrační nástroj. Ten festival je o dobré náladě a poznávání. Máte tam vedle sebe stánky Bavorů, Ukrajinců, Bulharů, Turků nebo Vietnamců. Lidé, kteří kolem sebe denně chodí na ulici často v obavách, si tam najednou od sebe berou talíř s jídlem.
Zjistili jsme, že jídlo lidi spojuje rychleji než jakákoliv přednáška. Když ochutnáte sousedův tradiční recept, najednou to pro vás není „ten cizinec“, ale člověk, který má nějakou kulturu, rodinu a kořeny. Je to o budování respektu přes chutě a zážitky. A funguje to – naše komunity se tam potkávají v pozitivním světle.
Sousedství v Tachově ale často končí u dveří ubytoven. To je byznys s lidským masem, o kterém se v pohraničí mluví jen šeptem. Jak moc tuhle špínu v Tachově čistíte?
O tomto problému v Tachově rozhodně nemluvíme šeptem. Naopak, na problém hlasitě i mediálně upozorňujeme. Máme koordinované kontroly – město, policie, celní správa, hygiena, stavební úřad. Provozovatel ubytovny v Tachově musí vědět, že bude pod mikroskopem.
Ale je tu i druhý extrém – nejvíc na cizince často nadávají lidé, kteří sami za obrovské peníze pronajímají byty přes agentury. To je čisté pokrytectví. Koupí si byt, nastěhují tam osm lidí na palandy a pak si v hospodě stěžují, že je v Tachově moc cizinců. Legislativa má v tomto směru mezery a tito lidé toho využívají.
Zdravotnictví a vzdělání
Další tachovskou hydrou je zdravotnictví. Nemáte nemocnici, v blízké Plané je pouze nemocnice následné péče, pediatři nejsou. Jak do tohohle rozpadajícího se systému chcete integrovat tisíce dalších lidí, kteří také potřebují doktora?
Zdravotnictví je naše největší bolest a selhání státní centralizace. Nemocnice v Plané byla zrušena před lety a lidi v regionu to dodnes cítí jako zradu. „Kvalita“ péče tam na druhou stranu v době před zavřením nebyla valná a lidi radši jezdili jinam. Teď máme nejbližší nemocnici ve Stodu. Máme také nedostatek pediatrů. Rodič z Tachova musí občas složitě vyjednávat s pojišťovnou, aby zajistil péči pro své dítě.
My jako město intenzivně spolupracujeme s pojišťovnami, ale jsme to my, kdo láká doktory na byty, nové ordinace a dotace. Centralizace péče do Plzně nebo Prahy je pravděpodobně nevyhnutelná. O to důležitější je zachovat širokou síť primární, ambulantní a akutní péče co nejblíže našim obyvatelům.
Navzdory tomu marastu v rozpočtu a zdravotnictví se vy osobně ale hodně věnujete oživování historie, třeba v zaniklé obci Pavlův Studenec. Co vás na tom baví?
Je to budování vazby k prostoru, ve kterém žijeme. Pavlův Studenec, německy Paulusbrunn, je symbol přátelství a vyrovnání s historií. Je to místo, kde stávaly domy, kde žili lidé a kde dnes není prakticky nic. Spolupracujeme s německými partnery na projektu „Pavlův Studenec ožívá“, oživujeme tradice jako Schaa-Feier. Proč?
Protože potřebujeme, aby místní získali vazbu ke společné historii a krajině, kterou obývají. Dnes už mladí Češi i Bavoři naštěstí staré křivdy neřeší. Dnes je hranice jen čára na mapě. Jezdíme přes hranici za prací, nákupy a my se snažíme více nastartovat společný komunitní život. Tachovsko už nesmí být „konečnou stanicí“ na východě, ale mostem na západ.
Když vás poslouchám, zníte jako optimista. Ale ruku na srdce – za deset let bude Tachov stále českým městem, nebo to bude jen beztvará průmyslová zóna, kde se mluví pěti jazyky, ale nikdo tam není doma?
Přál bych si, aby to bylo město, které má sebevědomí. Máme obrovskou příležitost, kterou jenom musíme správně uchopit. Pokud se nám podaří ty děti v našich školkách naučit česky a dát jim pocit, že Tachov je jejich domov, tak budeme mít vyhráno. Snažíme se z Tachova vybudovat moderní město pro mladou generaci a rodiny. Jedním z našich velkých projektů je např. nový středoškolský kampus.
Udržet zde perspektivní mladé lidi je budoucnost, kterou tvoříme už teď. Ale stát nás musí více podporovat. Musí se naučit problém komunikovat s veřejností a nevytvářet umělé bariéry, které celou situaci hrozně komplikují. Nesmí nám krátit dotace na prevenci kriminality a měl by stabilně podporovat integraci lidí, kteří budou přínosem pro naši společnost.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a nebudete se na svět dívat jen očima Pražáka. Díky moc.
