RECENZE MARTINA KOVÁŘE | Knížky o sportu jsou zvláštní kategorie – jejich čtenáři se totiž v drtivé většině omezují na sportovní fanoušky, kteří tvoří, přece jen, limitovanou část společnosti. Zejména intelektuálové, byť ne zdaleka všichni, mají nezřídka pro sport minimální pochopení, protože – řečeno slovy jednoho mého přítele – nechápou, proč by se měli dívat na to, jak jiní lidé běží, jedou na kole či plovou… Po knize Bradleyho Wigginse s názvem Řetěz by ale mohli směle sáhnout i oni a já věřím, že by byli ne-li přímo nadšení, pak přinejmenším zaujatí, tak mimořádná kniha to je.
Open Andreho Agassiho
Ještě než ale začnu psát o knize Řetěz, musím začít vzpomínkou na jedinou knihu, jež se té Wigginsově – alespoň podle mě – vyrovná. Jejím autorem je někdejší wimbledonský vítěz a tenisová světová jednička, Američan Andre Agassi (* 1970). Jeho vzpomínky s názvem Open (2009; česky pod stejným názvem v roce 2010) byly myslím v době svého vydání nejotevřenější, nejupřímnější a „nejbrutálnější“ sportovní zpovědí, jaká kdy byla napsána, pokud jde o opravdu velké sportovce, světové hvězdy se vším všudy. Nikdy jsem v tomto směru nic lepšího nečetl.
Vzpomínky Agassiho na rané dětství, kdy jej nemilosrdný otec – někdejší íránský olympionik, který v něm viděl budoucího wimbledonského vítěze – coby malého kluka do noci drezíroval v horké Kalifornii na kurtu až do totálního vyčerpání („Miloval jsem tenis a nenáviděl jsem tenis, miloval jsem svého otce a nenáviděl jsem svého otce…“, píše v knize Andre), na všechny mladistvé revolty, na první úspěchy, na vítězství ve Wimbledonu i na všech dalších grandslamových turnajích, na to, jak se jako světová jednička zhroutil, na to, jak bral drogy a jak se dokázal vydrápat zpět na vrchol – to vše bylo (a dodnes je) opravdu fascinující čtení, nejen – opakuji, nejen – pro tenisové a sportovní fanoušky obecně. Velké lidské drama (v Agassiho případě, zaplať bůh, se šťastným koncem), div ne antického rozměru.
Řetěz Bradleyho Wigginse
Bradley Wiggins (* 1980), první britský vítěz nejslavnějšího cyklistického závodu na světě – Tour de France, pětinásobný olympijský vítěz a mnohonásobný mistr světa, o dalších úspěších nemluvě, vydal v roce 2025 memoáry, které se vzpomínkám Andreho Agassiho svojí autenticitou, tím, jak jsou nemilosrdné a skvěle napsané, podobají – a v lecčems je možná i předčí. Mnozí dokonce i cyklističtí fanoušci – zejména ti, kteří nežijí ve Velké Británii – se přitom spoustu věcí o životě svého hrdiny dozvěděli až z nich a byli, proč to neříct, totálně šokováni.
Je to opravdu veliký příběh. Příběh kluka z chudého sídliště v londýnském Kilburnu (jak Wiggins neustále zdůrazňuje), jehož celoživotním, v dětství nedosažitelným vzorem byl otec Gary, slavný australský jezdec tzv. šestidenních závodů, který ale od rodiny odešel a posléze se k ní složitě vracel. Kluka, který byl na přelomu dětství a dospívání zneužíván svým trenérem (jedno z klíčových témat knihy). Kluka, který v cyklistice vyhrál „všechno, co vyhrát šlo“ a který se následně propadl do takové beznaděje, že téměř zemřel.
Kdyby se nejednalo o jednoho z nejlepších britských sportovců všech dob, mohli bychom skoro říci, že Wigginsovy memoáry vlastně nejsou o sportu vůbec. Jsou o strašlivé osamělosti, o beznaději, ale i o naději, o obrovské dřině, kterou musel při cestě na vrchol podstoupit, o tom, jak je těžké být sám (každý velký úspěch, nejen ve sportu, generuje kromě všeho jiného velikou osamělost, již je velmi těžké unést), jak sláva a všechno, co s ní souvisí, ničí soukromý život.
Řetěz je také o nikdy neprokázaném obvinění z dopingu, které přesto z Bradleyho Wigginse udělalo před celým světem „podvodníka“ a „vyvrhele“. O tom, jaký je skutečný život v profesionální cyklistické stáji, nejen o rivalitě uvnitř týmu (v jeho případě s Chrisem Froomem, dalším britským vítězem TdF), ale i o smutném zjištění, že jejím šéfům vlastně ve finále „nejde o nic jiného, než vás totálně vysát a pak vás odhodit do koše na odpadky“. O tom, jak je možné být zároveň sportovním idolem své země, člověkem, který inspiruje ostatní, hlavně mladé lidi, a současně se utápět v totální depresi a beznaději.
Řetěz je i kniha o „nesnesitelné lehkosti bytí“ sportovních, showbusinessových a politických celebrit, o permanentním „životě na jevišti“. Je ale také o tom, jak blízko je z tohoto jeviště do temného zákulisí, kde se rozhoduje o lidech bez nejmenšího soucitu a bez nejmenší empatie, o tom, co se Wiggins v tomto prostředí v životě naučil (jen jeden příklad za všechny: Dave Brailsford, šéf týmu SKY, za který Wiggins ve svých nejlepších letech závodil, mu vyprávěl o „základním poučení“, jehož se mu dostalo od legendárního fotbalového manažera a trenéra Manchesteru United sira Alexe Fergusona a které zní: „Nejdůležitější v každé organizaci, [nejen] v každém velkém sportovním týmu, je zbavit se zm..dů.“), a o tom, na co nikdy nezapomněl.
Řetěz je rovněž strhující text o cestě k totální alkoholové a drogové závislosti („Zní neuvěřitelně, že někdo s mým profilem, pětinásobný olympijský vítěz, mohl brát šest let drogy, aniž to média zjistila.“), a o dlouho marných pokusech vrátit se „do života“, a také o tom, jak se někdejší multimilionář „náhle“ ocitl naprosto bez peněz.
Kniha, kterou budete číst jedním dechem (ne, nepřeháním), je ale i o nových přátelích, které Bradley Wiggins na neremarquovské „cestě zpátky“ našel, například o americkém cyklistickém šampiónovi Lanceovi Armstrongovi, jemuž bylo odebráno všech sedm vítězství na Tour de France poté, co se přiznal k užívání zakázaných prostředků. Právě Armstrongovi, „jenž sakra dobře věděl, co to znamená padnout na dno“, Bradley Wiggins, jak píše, vděčí ne snad za všechno, ale za mnohé – slavný Američan patří nepochybně k lidem, bez nichž by se do „normálního života“ vrátit nedokázal.
Shrnuto a podtrženo – tuhle knížku si přečtěte, a – znovu to opakuji – vůbec nejde o to, že je to příběh skvělého sportovce (pokud vás náhodou sport jako takový nezajímá, viz výše). Je to vlastně „jen“ příběh „obyčejného kluka“, který měl těžké životní začátky, díky talentu a dřině dosáhl fascinujícího, světového úspěchu, potom v důsledku složitých vnějších okolností a vlastní sebedestrukce téměř zešílel a přišel o život, a nakonec to všechno zvládl a mohl nám o tom napsat.
Fakt si Wigginsův Řetěz přečtěte. Stojí to za to.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
