Smutné výročí Lance Armstronga, velkého hříšníka i jednoho z nejlepších cyklistů moderní doby

HalfPageAd-1

Martin Kovář

26. 07. 2020 • 06:00
Právě na tento víkend připadá jedno významné sportovní výročí, které si ale bude připomínat jen málokdo. Pětadvacátého července 1999 vyhrál americký cyklista Lance Armstrong poprvé slavnou „starou dámu“, 86. ročník největšího a nejnáročnějšího cyklistického etapového závodu na světě – Tour de France, a poté to zopakoval ještě šestkrát.

Mobile-rectangle-3

V roce 2012 mu však Antidopingová agentura USA (United States Anti-Doping Agency; USADA) všechna vítězství odebrala kvůli prokázanému dopingu, což potvrdila i Mezinárodní cyklistická unie (Union Cycliste Internationale; UCI). Na počátku následujícího roku přiznal doping i sám Armstrong, čímž jeho sportovní kariéra definitivně skončila. Životní osudy tohoto velkého sportovce i velkého hříšníka jsou natolik pozoruhodné, že si je stojí za to u příležitosti včerejšího výročí připomenout.

Lance Armstrong totiž nebyl „pouze“ nejlepší cyklista své doby, ale také světová celebrita a superstar, která zářila nejen na sportovním nebi tak jasně, že zastiňovala většinu ostatních. Příběh muže, který překonal třetí stádium rakoviny varlat s četnými metastázemi v celém těle (včetně mozku a plic) a potom se vrátil na sportovní scénu jako „vítěz, jemuž nebylo rovno“, budil úžas sportovních fanoušků, a navíc inspiroval obrovské množství lidí na celém světě, kteří i díky němu sebrali odvahu a sílu k boji se zákeřnými nemocemi všeho druhu. A měli mu být proč vděční. Jejich zklamání z Armstrongova selhání bylo logicky velké, stejně jako vztek těch, kteří se nedokázali smířit s jeho „nezapomenutelnými triumfy“ ve Francii v letech 1999–2005 i s těmi dalšími.

O tom, že Lance Armstrong během svých sedmi vítězství na Tour dopoval, se v zákulisí i veřejně mluvilo prakticky od počátku jeho „druhé (post-rakovinové) kariéry“, tj. od jeho čtvrtého místa na Vueltě v roce 1998, scházelo ovšem to podstatné – důkazy. Příčinou byla nevídaná dominance nad ostatními, která však měla, alespoň podle některých odborníků, své vysvětlení: překonání rakoviny mimořádně posílilo Armstrongovu sebedůvěru, a navíc ještě zvýšilo jeho už tak vysokou odolnost vůči „šíleným tréninkovým dávkám“, které mu ordinoval jeho trenér Chris Carmichael; fakt, že se v jeho těle méně než u jiných hromadila kyselina mléčná, jež je příčinou únavy a pomalejší regenerace; nadprůměrná dechová kapacita plic a další. Tyto faktory byly bezpochyby důležité, podle mnoha lékařů a antidopingových odborníků však nemohly vysvětlit Armstrongovu dominanci zcela.

Americký šampion obvinění nekompromisně popíral a až do svého sedmého triumfu na Tour v roce 2005 zůstal oficiálně „čistý“, dokonce i poté, co se k cyklistice roku 2008 vrátil a v roce 2009 skončil ve „svém“ závodě na třetím místě, jež bylo vzhledem k jeho věku a k závodnické pauze stejně „neuvěřitelné“ jako jeho předchozí vítězství. Potom už ale „ochranná slupka“ začínala praskat, legenda se začala hroutit. Do boje proti Armstrongovi vyrazila především již zmíněná USADA, na někdejší praktiky jeho stáje US Postal se náhle rozpomínali i její členové a Lanceovi „nosiči vody“, především Tyler Hamilton, jenž byl u jeho tří triumfů na TdF (1999–2001). Právě on vydal v pro Armstronga kritickém roce 2012 ve spolupráci s novinářem Danielem Coylem knihu „Tajný závod“ (The Secret Race: Inside the Hidden World of the Tour de France: Doping, Cover-ups, and Winning All Costs), ve které detailně vylíčil, jak fungovala „dopingová továrna“ sedminásobného vítěze Tour. Smutnou ironií bylo, že sám Hamilton patřil mezi opakované dopingové hříšníky, kvůli čemuž mu byla odebrána i zlatá medaile z olympijských her z roku 2004 v Athénách.

Finále přišlo 14. ledna 2013, kdy Lance Armstrong v legendární talk show Oprah Winfreyové přiznal, že užíval nedovolené prostředky, neboť to v tehdejším pelotonu považoval za „normální jednání“, omluvil se všem, kterým ublížil, včetně zástupců a zaměstnanců nadace Livestrong, jejíž „hlavní tváří“ dlouhá léta byl. Kritika, která se následně snesla na jeho hlavu (ze strany jiných velkých cyklistů minulosti včetně krajana Grega Le Monda, i osobností z jiných sportovních odvětví, například světové tenisové jedničky Novaka Djokoviće), odpovídala významu „doznání“, současně ale byla „ventilem nenávisti“ pro všechny, kteří se, jak jsem již uvedl, nedokázali smířit s jeho někdejší převahou. Armstrong nesl svůj pád zdánlivě stoicky, uvnitř však nejspíš trpěl a dost možná trpí dodnes; osobně nepochybuji o tom, že se o tom časem dočteme v jeho memoárech.

V pozadí Armstrongova životního příběhu se nicméně skrývá mnoho dalších, ve srovnání s ním méně známých, ve skutečnosti ale i tak pozoruhodných sportovních osudů. O mnohém svědčí už fakt, že po Armstrongově zpětné diskvalifikaci z roku 2012 nebyla první místa na Tour de France v daných letech udělena v pořadí druhým v cíli, jak je běžné v ostatních sportovních soutěžích (včetně olympijských her), a to především proto, že všichni – Švýcar Alex Zülle (1999), Němec Jan Ullrich (2000, 2001, 2003), Němec Andreas Klöden (2004) a Ital Ivan Basso (2005) – byli, s výjimkou Španěla Joseba Belokiho (2002), rovněž usvědčeni z užívání nedovolených prostředků. Totéž platí o posledním vítězi TdF před Armstrongem, famózním italském „pirátovi“, bohužel již zesnulém Markovi Pantanim (mimochodem, v tomto ročníku měly podle laboratorních měření z roku 2013 pozitivní dopingový test i takové hvězdy jako Němec Erik Zabel [který posléze přiznal užívání zakázaných látek v letech 1996–2004], Francouz Laurent Jalabert [1998, 2004] a Ital Mario Cipollini [1998, 2004]), i o prvním vítězi TdF v post-armstrongovské éře, Američanovi Floydu Landisovi (2006). Díky tomu dostáváme o profesionální světové cyklistice poněkud komplexnější obrázek, v němž mají Armstrongova slova o tom, že užívání dopingu pokládal ve své době za „normální“, jinou váhu, než by se mohlo na první pohled zdát.

„Když se sport bere vážně, nemá nic společného s fair play. Ovládá ho nenávist, žárlivost, vychloubačnost, nerespektování pravidel a sadistické potěšení při pohledu na násilí: jinými slovy je to válka, pouze se v ní nestřílí.“

George Orwell, „Sportovní duch“, in: „Uvnitř velryby a jiné eseje“, Brno: Atlantis, 1997

Dopingovými hříšníky jsou ostatně i olympijský vítěz z Londýna (2012) Kazach Alexandr Vinokurov, dvojnásobný vítěz Tour Španěl Alberto Contador (2007 a 2009; vítězství z roku 2010 mu bylo právě kvůli dopingu odebráno) i jedna z legend francouzské cyklistiky, trojnásobný vítěz TdF Laurent Fignon (1983, 1984, 1989), který na silnicích proháněl ještě slavnějšího Bernarda Hinaulta (vítěz v letech 1978, 1979, 1981, 1982, 1985) a který uvázl v sítích dopingových komisařů dvakrát (1987, 1989), jednou dokonce v roce, kdy vyhrál Tour, aniž mu jeho triumfy byly odebrány. O mnoha dalších nemluvě.

Otázkou, jež se nad Armstrongovými výkony a výsledky dodnes vznáší, je, nakolik byly ovlivněny dopingovými praktikami a zda by byl „nejlepším z nejlepších“ i bez nich. V tomto ohledu se názory odborníků celkem logicky různí. Zatímco někteří včetně již zmíněného Grega Le Monda tvrdí, že kdyby tytéž prostředky měli k dispozici jeho talentovanější vrstevníci, kupříkladu Tyler Hamilton či Floyd Landis, nikdy by je nemohl porazit; mnozí jiní, vzhledem k Armstrongovým prohřeškům méně hlasitě, však tvrdí, že by vyhrál i v „čistých závodech“, protože byl prostě tak jako tak nejlepší. Jaká je pravda, se bohužel už nikdy nedovíme.

Patříte-li navzdory všemu, co bylo o světové profesionální cyklistice napsáno, k jejím fanouškům, stejně jako já, neměli byste si o ní dělat žádné iluze. Představa, že i tělo skvěle trénovaných sportovců vydrží tři týdny den co den takový záběr, jaký je nutný nejen k vítězstvím, ale i k „pouhému“ absolvování tzv. grand tours (Tour de France, Giro d᾿Italia a Vuelta), bez „vnější pomoci“, ať už je jakákoli, povolená či zakázaná, je neskonale naivní. Hrana mezi povolenými a zakázanými prostředky je navíc velmi tenká, pro laiky téměř neviditelná. Samostatnou kapitolou jsou pak výjimky z pravidel, jež se vztahují na astmatiky a další „nemocné“, jichž je mezi špičkovými cyklisty a mezi sportovci obecně (běžci na lyžích, biatlonisté a další) mnohem více než mezi normálními smrtelníky; současná cyklistická superstar a čtyřnásobný vítěz TdF, Brit Christopher „Chris“ Froome, si kvůli tomu od svých nepřátel vyslechl, a ještě jistě i vyslechne svoje.

Případ Lance Armstronga, jehož dopingová aféra poškodila světový sport jako málokterá jiná, je proto třeba vnímat a posuzovat nejen v dobovém kontextu, ale i v kontextu světového profesionálního sportu jako takového. Možnosti, které vítězství dávají, tj. sláva, prestiž, peníze atd., jsou zkrátka příliš velkým lákadlem, jemuž není snadné odolat. Právě proto se k dopingu kromě mnoha „bezejmenných“ uchýlili i ti slavní, například kanadský sprinter, pocházející z Jamajky, Ben Johnson, zbavený vítězství v běhu na sto metrů na olympijských hrách v Soulu (1988) a jeho nesčetní sprinterští následovníci, ruská mistryně světa v hodu oštěpem Marija Abakumovová, kterou na LOH v Pekingu v posledním pokusu porazila Barbora Špotáková, mnohonásobná mistryně světa a olympijská vítězka v běhu na lyžích, Norka Therese Johaugová, a nespočet dalších v nespočtu sportovních odvětvích.

Samostatnou kapitolou jsou jiné než dopingové sportovní prohřešky. Na prvním místě je to bezpochyby gól, jehož dosáhl geniální Argentinec Diego Armando Maradona „boží rukou“ v semifinálovém zápase mistrovství světa ve fotbale v Mexiku v roce 1986 proti Anglii. Ti, kteří Maradonův unfair čin rozhořčeně kritizovali a odsuzovali, měli jednoznačně pravdu, současně ale nevzali v potaz, podobně jako – v jistém smyslu a nikoli proto, aby ho omlouvali, ale aby mu porozuměli, což ani náhodou není totéž – u Armstronga, dobový politický a společenský kontext, o němž sám Maradona promluvil o mnoho let později. „Kdybych se tehdy přiznal“, řekl „božský Diego“ mimo jiné, „nikdy bych se nemohl vrátit domů, a kdybych to udělal, pravděpodobně bych přišel o život“. Zápas se totiž konal pouhých několik let poté, co Argentina s Británií potupně prohrála válku o Falklandské (Malvínské) ostrovy a pro Argentince ve světě nebylo větších nepřátel než Britové, respektive Angličané. Vezmeme-li v potaz, co pro tuto poraženou a poníženou zemi fotbal znamenal (a dodnes znamená), jeví se nám Maradonův čin jistě ne obdivu či respektu hodný, pochopitelný ale docela určitě. Sport je prostě, znovu to opakuji, mnohem víc než jen sport, v první řadě obrovský byznys a také, nezapomínejme, politika.

Pokud jde o Lance Armstronga, abych se vrátil k meritu věci, nejednou jsem se setkal s názorem, že jakkoli coby sportovec i člověk selhal, zaplatil za to tak tvrdě především proto, že byl nejlepší ze všech a že jeho dlouholetá dominance byla pro ostatní „nesnesitelná“. Přirozeně k tomu přispěly i arogance a přezíravost, s jakou dával svou převahu najevo, zejména vůči francouzským pořadatelům a fanouškům, kteří si na něm následně jaksepatří smlsli. Bude-li Armstrong o své sportovní kariéře jednou psát, a já věřím, jak jsem již řekl, že bude (už jen proto, že mu to vynese spoustu peněz), dozvíme se o všem určitě víc, třebaže autor a jeho poradci a právníci prozradí právě a jenom tolik, kolik budou sami chtít. I tak to ale nepochybně bude velký příběh, mezi jehož čtenáře budou patřit nejen ti, které „strašlivě zklamal“, ale i ti, jimž dal kdysi víru, naději a sílu a kteří budou v době, kdy vyjde jeho kniha, naživu i díky němu.

SDÍLET

Billboard-bottom-1