Právě na tento víkend připadá jedno významné sportovní výročí, které si ale bude připomínat jen málokdo. Pětadvacátého července 1999 vyhrál americký cyklista Lance Armstrong poprvé slavnou „starou dámu“, 86. ročník největšího a nejnáročnějšího cyklistického etapového závodu na světě – Tour de France, a poté to zopakoval ještě šestkrát.
V roce 2012 mu však Antidopingová agentura USA (United States Anti-Doping Agency; USADA) všechna vítězství odebrala kvůli prokázanému dopingu, což potvrdila i Mezinárodní cyklistická unie (Union Cycliste Internationale; UCI). Na počátku následujícího roku přiznal doping i sám Armstrong, čímž jeho sportovní kariéra definitivně skončila. Životní osudy tohoto velkého sportovce i velkého hříšníka jsou natolik pozoruhodné, že si je stojí za to u příležitosti včerejšího výročí připomenout.
Lance Armstrong totiž nebyl „pouze“ nejlepší cyklista své doby, ale také světová celebrita a superstar, která zářila nejen na sportovním nebi tak jasně, že zastiňovala většinu ostatních. Příběh muže, který překonal třetí stádium rakoviny varlat s četnými metastázemi v celém těle (včetně mozku a plic) a potom se vrátil na sportovní scénu jako „vítěz, jemuž nebylo rovno“, budil úžas sportovních fanoušků, a navíc inspiroval obrovské množství lidí na celém světě, kteří i díky němu sebrali odvahu a sílu k boji se zákeřnými nemocemi všeho druhu. A měli mu být proč vděční. Jejich zklamání z Armstrongova selhání bylo logicky velké, stejně jako vztek těch, kteří se nedokázali smířit s jeho „nezapomenutelnými triumfy“ ve Francii v letech 1999–2005 i s těmi dalšími.
O tom, že Lance Armstrong během svých sedmi vítězství na Tour dopoval, se v zákulisí i veřejně mluvilo prakticky od počátku jeho „druhé (post-rakovinové) kariéry“, tj. od jeho čtvrtého místa na Vueltě v roce 1998, scházelo ovšem to podstatné – důkazy. Příčinou byla nevídaná dominance nad ostatními, která však měla, alespoň podle některých odborníků, své vysvětlení: překonání rakoviny mimořádně posílilo Armstrongovu sebedůvěru, a navíc ještě zvýšilo jeho už tak vysokou odolnost vůči „šíleným tréninkovým dávkám“, které mu ordinoval jeho trenér Chris Carmichael; fakt, že se v jeho těle méně než u jiných hromadila kyselina mléčná, jež je příčinou únavy a pomalejší regenerace; nadprůměrná dechová kapacita plic a další. Tyto faktory byly bezpochyby důležité, podle mnoha lékařů a antidopingových odborníků však nemohly vysvětlit Armstrongovu dominanci zcela.
