POZVÁNKA NA CESTU NIKOLY HOGH | Babí léto je nejkrásnější na venkově – a málokde v Evropě má takové kouzlo jako v Jižním Tyrolsku. Mezi vinicemi, jabloňovými sady a alpskými štíty tu přežívá svět rodinných statků, starých tradic a silné regionální identity. Poznat ho můžete i díky síti Roter Hahn (roterhahn.cz), která sdružuje více než 1600 jihotyrolských statků nabízejících ubytování přímo u místních hospodářů.
Tak a je to tady. Trvalo to dlouhých dvanáct měsíců, ale konečně jsem se dočkala. Přichází nejkrásnější období roku – babí léto. Několik týdnů suchého, teplého, slunečného a téměř bezvětrného počasí, tolik typického pro střední Evropu. A protože tento kout Evropy znám jako své boty, troufnu si napsat, že nejkrásnější babí léto zažijete na severu Itálie, v Jižním Tyrolsku.
Málokde totiž příroda a člověk vytvořili tak fascinující kulisy. Gigantické alpské štíty se tu tyčí nad strmými svahy pokrytými vinicemi, terasovitými sady s dozrávajícími jablky, malými městy a vesnicemi i podivuhodným množstvím hradů a zámků, z nichž mnohé dodnes zůstávají v soukromých rukou.
Babí léto je třeba prožít nikoli ve městě, ale na venkově, jinak by to bylo házení drahocenného času o stěnu. A jihotyrolský venkov je v tomto ohledu ojedinělým fenoménem. Historické a společenské zvraty posledních sto osmi let totiž proměnily tento kus alpské krajiny téměř v esenci toho, čemu se v politice říká regionalismus a co lze v literárnějším jazyce popsat jako Evropu „malých vlastí“.
Právě takovou představu Evropy rozvíjel po zkušenosti dvou světových válek polský filozof a spisovatel Stanisław Vincenz (1888–1971). Její základ pro něj netvořily především národní státy, ale „malé vlasti“ – přirozené historické a kulturní regiony, jejichž identita často překračuje státní hranice. Skutečnou vlastí člověka totiž nemusí být jen národní stát, ale také konkrétní kraj, k němuž patří svou zkušeností, pamětí a kulturou. A právě Jižní Tyrolsko je dnes téměř učebnicovým příkladem takové malé evropské vlasti.
A snad žádný jiný kraj v Evropě se s dějinami nevyrovnal tak pozoruhodně jako právě Jižní Tyrolsko – německy Südtirol, italsky Alto Adige. Oficiálně jde o Autonomní provincii Bolzano, v níž vedle sebe žijí tři jazykové skupiny: zhruba 70 procent obyvatel se hlásí k němčině, přibližně čtvrtina k italštině a necelých pět procent k ladinštině. Jenže zatímco ve větších městech, zejména v Bolzanu, slyšíte italštinu na každém kroku, jihotyrolský venkov mluví převážně německy a některá údolí téměř výhradně německy. Právě tato odlišnost dělá z Jižního Tyrolska tak unikátní kus Evropy.
Do roku 1918 bylo součástí Rakouska-Uherska, a sdílelo tak po staletí jeden státní prostor i část politických a kulturních dějin s českými zeměmi. Po porážce monarchie v první světové válce připadlo Itálii a roku 1920 k ní bylo oficiálně připojeno. Následovala fašistická politika násilného poitalšťování, později složitá dohoda Hitlera s Mussolinim o vystěhování německy mluvících obyvatel a po druhé světové válce dlouhý a místy velmi vyhrocený zápas o autonomii.
Nakonec se podařilo najít kompromis, který bychom mohli s jistým zjednodušením popsat jako společenskou dohodu: zůstanete součástí Itálie, ale dostanete mimořádně rozsáhlou politickou, kulturní a ekonomickou autonomii. Jižní Tyrolsko se tak postupně přestalo ohlížet ke starému Rakousku a vybudovalo si vlastní, velmi silnou regionální identitu.
Snad nejlépe ji vystihl nejslavnější zdejší rodák, horolezec Reinhold Messner, který o sobě opakovaně říká, že není Rakušan ani Ital. Je Jihotyrolan – a Evropan.
Obyvatelé Jižního Tyrolska jsou skutečnými regionalisty. Jejich identita nestojí především na příslušnosti k národnímu státu, ale na silném vztahu k vlastnímu kraji, jeho jazyku, tradicím a historii. A není to ledajaký region. Autonomní provincie Bolzano – Jižní Tyrolsko (Alto Adige/Südtirol), tedy Messnerův domov, patří v přepočtu na obyvatele k vůbec nejbohatším oblastem Itálie.
Za jeho prosperitou stojí vysoká produktivita, mimořádně silný cestovní ruch, zemědělství s vysokou přidanou hodnotou i nízká nezaměstnanost. Zásadní roli ale hraje také rozsáhlá autonomie. Přibližně 90 procent daní vybraných na území provincie se vrací do jejího rozpočtu, což Jižnímu Tyrolsku dává mimořádnou míru finanční samostatnosti.
A ty peníze jsou vidět. V upravené krajině, čistých městech, udržovaných vesnicích i v turistické infrastruktuře – v silnicích, stezkách, sjezdovkách, muzeích a galeriích. A především v téměř neporušeném vizuálním horizontu. Když máte dost peněz, můžete si totiž dovolit jeden z největších luxusů dnešní doby: udržovat svůj dům, své okolí, svou vesnici a rodné údolí tak, aby zdánlivě odolávaly modernitě.
Luxusem dneška totiž nejsou skleněné věžáky, jaké známe ze španělského pobřeží, betonové hotelové hrady tureckých letovisek ani chorvatská apartmánová sídliště, která se po sezoně vylidní. Skutečným luxusem je krajina, která zůstává krajinou.
Když projíždíte jihotyrolským venkovem, který si stále uchovává svou autentickou tvář, brzy pochopíte, že nejde o kulisu z papírmaše postavenou pro turisty. Je to živý organismus, v němž se zemědělství a řemesla prolínají s moderní civilizací, špičkovými technologiemi a prosperujícím hospodářstvím, ale zároveň také s tradicí a jistou uzavřeností.
I to je třeba napsat otevřeně. Jihotyrolané si mezi sebe nepouštějí snadno nejen Italy, ale ani přistěhovalce z jiných zemí. Mají silné vědomí vlastní výjimečnosti, semknutosti a dlouhé rodinné kontinuity. Je to svět řemesel a statků, pevné křesťanské tradice a komunitní pospolitosti, který se v mnoha jiných částech Evropy postupně vytrácí.
Až tedy budete za babího léta projíždět jihotyrolským venkovem, užívejte si vinic, jabloňových sadů a statků s dobytkem, projděte se po čerstvě sklizených horských loukách a vnímejte zvláštní setkání dvou světů – tepla přicházejícího od Jaderského moře a chladu sestupujícího z Alp.
I samotná krajina je tu jiná. Statky jsou ve srovnání s Českem, ale také s Rakouskem či Německem, relativně malé, a půda je proto rozdělená do pestré mozaiky polí, luk, vinic a sadů. Právě tahle zdánlivá roztříštěnost dává jihotyrolské krajině její mimořádný půvab.
A tím dlouhým úvodem se konečně dostávám k tomu, kde se ubytovat. Zapomeňte tentokrát na Booking a zadejte si adresu roterhahn.cz. Červený kohout – německy Roter Hahn, italsky Gallo Rosso – je jihotyrolská značka dovolené na statku, která sdružuje více než 1600 venkovských usedlostí.
Vybírat můžete podle oblasti, nadmořské výšky, vybavení, zvířat chovaných na statku nebo třeba podle toho, zda chcete bydlet mezi vinicemi, na horské louce či uprostřed jabloňových sadů. Můžete přijet s dětmi i se psy, hledat jednoduchý pokoj nebo komfortní apartmán. Jedno ale mají všechna tato místa společné: vždy bydlíte na skutečném jihotyrolském statku, kde místní rodina hospodaří a cestovní ruch je pouze jednou z částí jejího života a příjmů.
Roter Hahn tak není jen další značkou turistického ubytování. Je především pečetí autenticity. A stejně jako já si můžete vybrat i statek, kde vám dovolí přiložit ruku k dílu a odpočívat třeba prací ve stáji. Protože hlava si nejlépe odpočine tam, kde pracují ruce.
Neznám mnoho jiných evropských „malých vlastí“, kde se stovky hospodářů dokázaly spojit pod jednou značkou a společně ručit za kvalitu i autenticitu pobytu. Nezískáte totiž jen anonymní pokoj či apartmán. Na chvíli vstoupíte do života skutečného statku, a tím i do společenského a kulturního prostředí, jehož kontinuitu u nás přerušil komunismus, kolektivizace a likvidace selského stavu. Ostatně i krásné české slovo „statkář“ jsme postupně téměř vyměnili za univerzálního „farmáře“.
Takže pokud ještě nevíte, kam vyrazit na podzim, zkuste místo rezervačního portálu Červeného kohouta. A zažijte Jižní Tyrolsko nikoli jako turista v hotelu, ale alespoň na pár dní jako jeho součást.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a dáme vám dobré tipy na cesty. Díky moc.
