EU má za sebou mizerný rok, musí se zmobilizovat a postavit na vlastní nohy

Nikdo nezapomene na Trumpovy kejkle s tabulí v ruce v Růžové zahradě Bílého domu, podle níž mělo být zemím EU napařeno padesátiprocentní clo na veškerý vývoz do USA. Ani na poníženou akceptaci konečného verdiktu Ursulou von der Leyenovou na Trumpově golfovém hřišti ve Skotsku, která sice byla lepší než původní zacházení, ale nadále asymetrická a diskriminační. EU se neodvažovala vzepřít – a šéfka komise pro nějakou vzpouru ani neměla mandát od vlád členských zemí, které samy byly nejednotné a většinově se bály Trumpa dráždit.

Z celních sporů se stalo politikum, propletené těsně s americkým počínáním vůči ruské agresi proti Ukrajině. Pro Evropu byla tato válka „za humny“ od jejího vypuknutí v roce 2022 hlavní starostí. V roce 2025 se už jasně ukázalo, že po sobě jdoucí balíky protiruských politických a ekonomických sankcí Rusko nezastaví. Evropa se motala bezmocně v kruhu, když Trump nečekaně vypeskoval prezidenta Volodymyra Zelenského v Bílém domě a stočil tak americkou politiku vůči této krizi úplně novým směrem.

Evropané se jali hasit hrozící požár jak se dalo. Na srpnovém summitu NATO se povedlo „daddyho“, jak Trumpa počastoval generální tajemník Mark Rutte, ještě přesvědčit k blahosklonnosti výměnou za příslib navýšení vojenských výdajů evropskými spojenci na 3,5 procenta do 10 let, plus 1,5 na související výdaje. Na podzim však Američané, povzbuzeni Trumpovým úspěchem při zprostředkování příměří v Gaze, vypustili návrh mírového plánu pro Ukrajinu, který byl opsán z ruských not.

Šokovaná Evropa dostala vzápětí další ránu v podobě americké „bezpečnostní strategie“, ve které se ocitla na americkém pranýři v podstatě jako jediný region světa. Dověděla se, že je zahnívajícím a neperspektivním kontinentem a zachránit ji mohou jen krajně pravicové národovecké síly souběžně s oslabením, ba odstraněním EU. Čelným evropským státníkům Trump vzkázal, že jsou „slabí“ a „nevědí si rady“.

Nebyl tak daleko od pravdy. Evropská komise se pod palbou americké kritiky (fuj evropské cenzuře a nedostatku demokracie) neodvážila pořádně zatočit s americkými digitálními platformami, ačkoli porušují její zákony DMA a DSA. I malá pokuta 120 milionů dolarů pro X natolik vytočila Elona Muska, že vyzval k okamžitému zrušení EU. Evropští politikové se opět radši přikrčili, než aby slízli další americké rány.

Potvrzující se hrozba z východu, násobená stále jistější nejistotou, pokud jde o Západ, nicméně zmobilizovala v Evropě „koalici ochotných“, spojující drtivou většinu demokracií včetně Česka s nečleny jako Británií, Norskem či Kanadou. Tato skupina vedená triem Macron-Merz-Starmer, kterým sem tam přizvukoval polský Donald Tusk, se ovšem jevila mnohdy jako spíše z nouze ctnost, jako náhražka za jednotu EU znemožněnou postoji Maďarska a Slovenska. Jednou z jejích nevýhod bylo, že se nemohla plně opřít o instituce EU, paralyzované maďarsko-slovenskou proruskou frondou.

Zmínění lídři se nicméně semkli kolem Zelenského. Přiměli Američany, aby začali aspoň navenek vyjednávat rovnoměrněji s Ukrajinci a s Rusy a aby vzali v potaz evropské požadavky. Ačkoli Trump spěchal, aby měl hotovo – do Díkůvzdání, do Vánoc – ruská strana na nové podněty reagovala liknavě a bez zájmu. Aby ne, když už měla v prvním americkém nástřelu Ukrajinu „na lopatě“.

Green Deal byl nepochybně vlajkovou lodí prvního funkčního období Ursuly von der Leyenové. O to podivnější a trapnější pak bylo, když se na začátku toho dalšího tatáž předsedkyně Evropské komise pustila s vervou do jeho oslabování a demontáže. Komise vyplodila už deset balíčků zaměřených na „zjednodušení“ evropské legislativy, takzvaných omnibusů, které jsou reakcí na četné stesky vlád i byznysu, že evropská „přeregulace“ svazuje ruce i nohy, ochromuje konkurenceschopnost a brání ekonomickému růstu.

Největší pozornosti se těšil odklad zavedení emisních povolenek z dopravy a otopu bytů ETS2 na rok 2028 a navýšení počtu těchto povolenek v ceně 45 eur, což má zabránit jejich zdražování. Humbuk vyvolal návrh komise oslabit zákaz prodeje aut se spalovacími motory od roku 2035. Na trhu by tehdy mělo být 90 procent nových elektrických aut; zbývajících 10 procent by měly být především plug-in hybridy jezdící také na syntetická paliva. Kolem návrhu bude ještě hodně sporů. Zájem vyvolal také odklad zákona o ochraně lesů, který zavazoval podniky, aby zkoumaly, zda suroviny nebo zboží, které dovážejí, nebyly vyrobeny na půdě získané kácením deštných pralesů.

Na argumentech proti takovýmto povinnostem je mnoho pravdy. Problém je v tom, že „osekávání“ je evidentně tou nejjednodušší metodou, zvláště když se při ní komise zaštiťuje předloňskou zprávou Maria Draghiho o neutěšeném stavu evropské ekonomiky. Draghi ovšem nevolal po ukončení zelené transformace, ani po oslabení dekarbonizačních cílů; považoval jejích naplňování naopak za příležitost pro evropskou ekonomiku.

Komise se tak dala cestou nejmenšího odporu, navíc za potlesku nemála členských zemí a v první řadě Česka, kde se z Green Dealu stala postupem času málem nadávka. Tytéž vlády ovšem projevily jen velmi málo chuti a úsilí provést skutečné reformy, které bývalý prezident Evropské centrální banky naléhavě navrhoval. V roce 2025 nedošlo v podstatě k žádným opatřením, která by zjednodušila pohyb zboží a zejména kapitálu a služeb na vnitřním trhu unie. Nikam se neposunul požadavek na vznik jednotného kapitálového trhu, ani na dostupnost rizikového kapitálu pro startupy a inovativní podniky. Kde zůstal viset onen 28. režim, který má pomoct evropským firmám podnikat na trhu EU a vyhnout se tak překážkám, které přestavuje 27 odlišných byrokratických systémů?

Komise sice vyplodila „kompas“ a na jeho základě „Akt o čistém průmyslu“, ale v praxi nedošlo k žádným změnám. Na obranu exekutivy EU budiž řečeno, že zcela chyběla poptávka ze strany vlád členských zemí. Sám Draghi byl při prvním výročí zveřejnění své zprávy nucen konstatovat, že se situace jenom zhoršila. „Náš růstový model se hroutí. Zranitelnost se zvyšuje. Nemáme jasnou cestu, jak financovat investice, které nutně potřebujeme,“ uvedl tehdy. „Pasivita ohrožuje nejen naši konkurenceschopnost, ale samotnou naši svrchovanost.“

Takže pokud se konkurenceschopnost stala novou mantrou a cílem, dělo se tak v roce 2025 převážně na papíře a v projevech hodnostářů. Přitom právě jedině ekonomický výkon a prosperita EU, trhu o půl miliardě spotřebitelů, s nesmírnou průmyslovou tradicí a know-how, se může stát fundamentem „strategické autonomie“, bez níž Evropa v překotně se měnícím světě neobstojí.

Oslabení jednostranných závislostí, diverzifikace zdrojů, propojování průmyslových kapacit, podpora vědě, výzkumu a inovativnímu podnikání patří mezi povinnosti, o kterých tak nějak všichni mluví, ale zatím se v podstatě nedějí. Pravda, EU se dokázala vlastně rekordně rychle odstřihnout od ruské ropy a do značné míry i od plynu. Tyto dovozy v případě plynu však nahradila především americkými, čímž vyplodila zárodek nové nezdravé závislosti. O tom, jak obtížné je v sedmadvaceti uzavírat dohody o volném obchodu, které jsou jednoznačně výhodnou cestou vpřed, svědčí peripetie s uzavřením a podpisem smlouvy s latinskoamerickým sdružením Mercosur, které se nepovedlo zatím dotáhnout do konce ani po čtvrtstoletí vyjednávání.

Česká stopa ve vývoji EU v roce 2025 byla slabá. Fialova vláda se zajisté zapojila do zmíněné „koalice ochotných“ a podporovala kroky ve prospěch Ukrajiny, ovšem nijak nevyčnívala. Její muniční iniciativa úspěšně pokračovala a stala se tak jediným významným přičiněním, jehož význam poněkud ke konci roku oslabil jak nárůst kapacity evropských muničních závodů, tak stále důležitější role jiných zbraní na ukrajinském bojišti, zejména dronů a elektronických zařízení. Česká koordinace nákupu munice pro Ukrajinu zůstane nicméně v paměti jako podaná ruka v nejtěžším okamžiku, i když do ní sama česká vláda investovala z vlastní kapsy jen minimálně.

Ničeho dalšího „velkého“ jsme se od Fialovy vlády už nedočkali. Česko se pod jejím vedením vyprofilovalo jako celkem čitelná proevropská země, což byl nepochybně vítaný posun. Vedla však nepřesvědčivý boj proti Green Dealu, včetně brojení proti legislativním aktům, jejichž zrodu Česko jako předseda EU v roce 2022 pomohlo na světlo světa. I tam, kde je deregulace či ředění platné legislativy namístě, se Praha chovala nejapně – viz negativní postoj ministra životního prostředí Hladíka vůči cíli snížit emise skleníkových plynů do roku 2040 o 90 procent, ačkoli při jeho vyjednávání dosáhl všech ústupků a prosadil všechna omezení, o která bojoval. Výsledek byl tedy pozitivní, ale rozpačitý.

K zásadnímu obratu pak došlo po říjnových parlamentních volbách. Programové prohlášení trojkoalice ANO-SPD a Motoristé se, kromě několika negativních vymezení, k Evropské unii v podstatě nevyjadřuje, jako bychom nebyli její součástí, nespotřebovávali její peníze a nepodíleli se na společném rozhodování. Jako by říkala – jistě, z EU vystupovat nechceme a nebudeme, ale jinak tuto komplikaci do české kotliny už nepleťme.

Nová vláda vyhlásila, že nedopustí, aby Česko usilovalo o přijetí eura. Nebude souhlasit s přesunem dalších pravomocí na EU a rozhodně odmítat oslabení jednomyslnosti tam, kde při rozhodování ještě platí. Nechce se hypoteticky podílet na budování budoucí evropské armády. Nevíme, zda dodrží příslib zvyšovat postupně výdaje na obranu. Proti komu? V prohlášení není ani slovo o brutální agresi Ruska, ani slovo o podpoře Ukrajiny.

V povolebních komentářích se hodně spoléhalo na „pragmatismus“ premiéra Andreje Babiše, na jeho „transakční“ myšlení, které ho prý vede nakonec vždy racionálními cestami nepoznamenanými ideologií jako v případě Viktora Orbána či Roberta Fica. Zatím se to bohužel nepotvrzuje. Při obnovené premiéře na prosincové Evropské radě se Babiš přimkl k oběma jmenovaným pánům a odmítl jménem Česka ručit za bezúročný úvěr 90 miliard eur poskytnutý Ukrajině. Udělal tak dlouhý nos na dalších 24 členských států, které jsou ochotny pro Ukrajinu sáhnout do kapsy, i když, jako třeba Španělsko či Portugalsko, nemusí ruskou hrozbu pociťovat tak bezprostředně jako postkomunistická střední Evropa.

Tato zrada nebude Babišovi zapomenuta, ať ji dnes vysvětluje jakkoli „mazaně“. Stejně jako mu nebude tolerováno, až Česko od června příštího roku nebude uznávat nový evropský pakt o migraci a azylu, který přináší bezprecedentní zpřísnění pravidel a jejich takové provázání, že česká absence zkomplikuje život nám i ostatním. Podobně jako v případě ukrajinského úvěru jde o peníze – Babiš nehodlá, jako jediný v EU, přispívat do solidárního koše, z něhož budou vypláceny peníze těm, kdo budou nejvíce postižení náporem migrantů.

Brát po desetiletí peníze z EU bylo v pořádku; pokud však bychom měli něco vracet, tak to nebudeme. Přitom právě Česko by mělo o takový systém stát – není přece vyloučeno, že Rusko na Ukrajině přece jen postoupí (k nemalé radosti českého vládního hnutí SPD) a masy ukrajinských uprchlíků se dají opět do pohybu. A česká vláda půjde s prosíkem o pomoc do Bruselu. Nebylo by nic divného, kdyby se k ní ostatní obrátili zády.

Rok 2026 se tak pro Evropskou unii rýsuje jako rok zlomu. Bude se muset oprostit od nostalgie po závislosti na Spojených státech a postavit se na vlastní nohy, přičemž těchto „noh“ je mnoho. Nejdůležitější asi bude začít skutečně reformovat vnitřní trh EU, diverzifikovat dovozy klíčových surovin, významně pokročit v cirkulární ekonomice, odbourat vnitřní bariéry. Dotáhnout dohodu o volném obchodu se sdružením Mercosur a také s Indií, Indonésií a dalšími významnými partnery, což je ostatně také částečně v popisu práce českého komisaře Jozefa Síkely. Rozumně prosekat vnitřní předpisy tak, aby se podnikům opravdu ulevilo, ale aniž by se odstraňovaly pozitivní dopady dekarbonizace ekonomiky.

Hodně pozornosti bude na evropské úrovni poutat obrana, která se stala kvůli ruské rozpínavosti a americké zdrženlivosti prioritou priorit. Nikdo zatím neví, zda USA splní naznačované hrozby a stáhnou do dvou let z Evropy své konvenční síly, zda přenechají evropské velení NATO Evropanům. Taková rychlost by Evropu destabilizovala. Horečně nyní hledá způsoby a mechanismy, jak se na takovou eventualitu společně připravit a jak se po osmi dekádách závislosti na USA emancipovat.

Evropská unie není obrannou organizací. Obrana nepatří do jejích pravomocí, je výlučnou kompetencí členských států. Ačkoli v Evropské komisi zasedá poprvé komisař pro obranu, litevský expremiér Andris Kubilius, a jeho úřad plodí návrhy programů a koordinačních nástrojů, je komise jako výkonný orgán EU v této oblasti bezzubá. Nemůže se jako při covidové krizi prostě ujmout iniciativy – vlády členských zemí to nedovolí. Obrana, armáda, to jsou příliš „národní“ věci, než aby se do nich pletly nadnárodní orgány EU.

Přesto bude třeba společně konat. Po desetiletí budovaná „interoperabilita“ v rámci NATO přinesla jen slabé výsledky. Evropské armády používají desítku druhů stíhaček, řadu druhů tanků a obrněných vozidel, dělostřelectvo postavené pokaždé na jiné ráži munice, nekomunikující komunikační systémy a pojítka a tak dále. Evropa se nemůže bránit součtem svých 27 armád a armádiček, musí se semknout a sladit, společně nakupovat, harmonizovat a navyšovat. A poučit se z ukrajinského bojiště, zaměřit se v první řadě na boj vedený drony a protivzdušnou obranu.

Leckde už to vědí. Polsko vydá napřesrok pět procent HDP na obranu a koordinuje s pobaltskými státy, Finskem, Dánskem, Švédskem i Británií. Francie koketuje s nabídkou svého jaderného odstrašení pro ostatní – a nabízí slušné výdělky dobrovolníkům, kteří vstoupí do armády. Chorvatsko obnovuje povinnou vojenskou službu a další o tom uvažují. V Praze se zatím vede spor o to, zda to minulá vláda se dvěma procenty HDP na obranu nepřehnala.

Uvidíme také, jak si dál povede Evropská komise v čele s Von der Leyenovou. Na prosincové schůzi Evropské rady ztratila hodně bodů, když po tři měsíce a pak do posledního dechu prosazovala „reparační“ úvěr pro Ukrajinu opřený o záruky v podobě ruských aktiv zadržovaných v EU. Ukázalo se, že komisní návrh nebyl dokonale připraven a tudíž neprošel. Stejně jako se neuskutečnil její podpis dohody s Mercosurem 20. prosince v Brazílii. Nebyl dostatečně předjednán s velkými hráči v EU.

Von der Leyenová si v minulém volebním období zvykla, že leccos lze prosadit na sílu. Postupně centralizovala moc do svých rukou, na úkor kolegiálního rozhodování celé komise. Byla si jista, že umí vlády přesvědčit a získat většinu na svou stranu. Přestává to platit. S příchodem Friedricha Merze se na scéně objevil nový silný lídr, který sází spíše na mezivládní postupy než klasickou cestu přes komisi a parlament. Italská Giorgia Meloni si počíná stále asertivněji a dravěji, navíc má na rozdíl od Merze či Macrona otevřené dveře do Bílého domu. Von der Leyenová nemá mezi „velkými kluky a holkami“ v Evropské radě jen samé přátele.

Šéfka komise si bude také muset dávat větší pozor na Evropský parlament, kde se její Evropská lidová strana (EPP) stále častěji spolčuje s euroskeptickou a národoveckou pravicí k prosazování komisních návrhů na oklešťování Green Dealu, ba jejich přitvrzování. Hodně bude záležet na tom, nakolik se populistické frakce a zejména Patrioti pro Evropu (také ANO) dokáží vžít do potřeb Evropy a plnit úlohu konstruktivní alternativy ke stranám pravého a levého středu. Ne vždycky to tak vypadá. Teoreticky by se mohlo stát, že románek mezi nimi a EPP zhořkne – další návrh na vyslovení nedůvěry von der Leyenové by pak mohl za stavu všeobecné nespokojenosti napravo i nalevo přece jen projít.

Jinak by rok 2026 mohl naopak přinést značnou úlevu všem, pokud by Viktor Orbán po 15 letech skoro absolutní vlády prohrál jarní volby v Maďarsku. Jeho zmizení z evropské scény by značně uklidnilo hladinu a umožnilo konečně hladší fungování Rady EU. Lze předpokládat, že bez něho by zkrotl i Fico; Babiš určitě. Dalšími volbami, které by mohly Evropskou unií hluboce otřást, budou až ty prezidentské ve Francii v roce 2027. Do té doby by si Evropa měla dopřát trochu kyslíku, aby se vžila do své nově a těžce budované „strategické autonomie“.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.