Existují lidé, kteří o identitě mluví jako o módním slovu dnešní doby. A pak existují lidé, kteří ji nesou v sobě jako tiché dědictví několika generací, bolest, paměť i povinnost zároveň. Richard Šulko patří k těm druhým.
Je spisovatel, muzikant, akolyta, sběratel starých obrazů a pravděpodobně poslední autor v České republice, který stále píše v egerlandštině – starém chebském nářečí němčiny, jehož kořeny sahají hluboko do hornobavorského jazykového prostoru. Když mluví, přechází přirozeně mezi češtinou, němčinou a zvláštní melodickou „hatmatilkou“, kterou dnešní člověk skoro nedokáže zařadit.
A především je živým důkazem toho, že dějiny nejsou černobílé. „Když jsem byl malý, říkal jsem: máma Němka, táta Slovák a já jsem Tsech,“ směje se dnes. „Dneska už se cítím jako český Němec nebo Egerlanďák.“
Pojem „sudeťák“ ale vyslovuje opatrně. V českém prostředí je podle něj stále zatížený nenávistí. „Je to skoro nadávka. Schimpfwort. Přitom v Německu to tak nikdo nevnímá.“
Před několika lety o něm jeden muž natočil půlhodinový „dokument“, v němž ho obviňoval z prodeje české země, propagace sudetoněmeckých symbolů a budování „nacistického hnízda“ v Nečtinách. Natáčel přitom přímo před jeho domem, bez dovolení. „To je přesně ono,“ říká Richard Šulko klidně. „Největší odpor k menšinám bývá tam, kde lidé nikdy žádného živého Němce nebo Maďara nepotkali.“
Sedm generací v jednom domě
Šulkův příběh nezačíná v politice, ale v malé vesnici Plachtín nedaleko Nečtin na Plzeňsku. V krajině hlubokých lesů, rybníků a polí, kde se po staletí prolínal český a německý svět tak těsně, že je od sebe často nešlo oddělit.
Jeho pradědeček Wenzel Löw byl německý sociální demokrat a antifašista. Richard dodnes schovává originál jeho legitimace. „Byl věrný Československu, takže nebyl po válce odsunut. Ale stejně mu zabavili dům a vyhnali ho z rodného čísla 14, kde naše rodina žila sedm generací.“
Na vesnici ho podle všeho zachránilo jediné – byl výborný zedník a muzikant. „Náckové mu věšeli rudé trenky na vrata a psali tam ,soci‘. Ale dobrého zedníka potřebovali víc než dalšího mrtvého sociálního demokrata.“
Po válce zůstalo v Československu asi dvě stě tisíc Němců. Antifašisté, odborníci, lidé ze smíšených manželství a ti, které stát potřeboval jako pracovní sílu.
Richardova babička vzpomínala, jak do pohraničí přicházeli první osídlenci – často lidé, kteří neuměli hospodařit, obdělávat půdu ani dojit krávy. „V Nečtinách krávy řvaly bolestí, protože je nikdo neuměl podojit. Tak zase vytáhli Němce ze sběrných táborů a poslali je zpátky do zemědělství a lesnictví.“
Dvojí život
Richard Šulko vyrůstal v Plzni, ale skutečný domov pro něj ležel jinde.
„Přes týden byla česká škola, česká práce, český svět. Ale každý pátek a všechny prázdniny jsme jeli do Egerlandu za prababičkou do Plachtína. To bylo doma.“
V rodině se mluvilo zvláštní směsí jazyků. Rodiče mezi sebou česky – matka Němka a otec Slovák jiný společný jazyk prakticky neměli. S babičkou ale Richard mluvil egerlandsky. „To je moje rodná řeč.“
Když dnes někdy zazní staré chebské nářečí na veřejnosti, lidé často netuší, co vlastně slyší. „Myslí si, že je to finština nebo čínština,“ směje se.
Jenže toto nářečí pomalu mizí. Richard Šulko je dnes pravděpodobně poslední český autor, který v něm ještě píše knihy a básně. Jeho děti už nářečím nemluví. Syn ho sice doprovází na citeru, ale egerlandština zůstává spíš vzpomínkou než živým jazykem.
„Přece nechcete, aby studoval“
Na okamžik, kdy mu režim poprvé připomněl, že je Němec, nikdy nezapomněl.
Chtěl studovat lesnickou školu v Písku. Miloval lesy, myslivost, přírodu. Měl výborné známky i doporučení myslivců. Bylo mu čtrnáct a půl.
„Podívala se na mě a na ostatní učitele a řekla: ‚Přece nechcete, aby syn takových rodičů měl maturitu a studoval střední školu.‘“
Rodina byla německá. Křesťanská. Otec Slovák po roce 1968 přestal platit stranické příspěvky a okamžitě měl problémy. „Ta kombinace byla pro tehdejší kádrováky smrtící.“
Krajina, která se vrací
Po revoluci se do západních Čech začala vracet kultura, která tam po desetiletí chyběla. Jenže paradoxně nepřicházela z Česka, ale z Německa. „Ty tradice se vlastně reimportovaly,“ říká Šulko. „Lidové kroje, tance, některé velikonoční zvyky – to všechno se zachovalo u vyhnanců v Německu. A my jsme to přivezli zpátky.“
Mluví o chození s řehtačkami, hledání velikonočních hnízdeček i starých egerlandských písních.
Když před lety vystupoval v Kraslicích s písněmi slavného krušnohorského písničkáře Antona Günthera, přišel za ním po koncertě starší muž. „Říkal: dobrý to bylo. A pak jsem zjistil, že je to Güntherův vnuk.“
„Jsme trpěni ve vlastní zemi“
Richard Šulko dnes slouží jako akolyta při bohoslužbách, jeho matka už šedesát let hraje na varhany v Nečtinách. Přesto říká, že pocit určité cizosti nikdy úplně nezmizel.
„Jsme trpěni ve vlastní zemi.“
Když v Nečtinách slavili výročí místního muzea, které jako Němec spoluzakládal, nesměli podle něj ani zatancovat tradiční egerlandské tance. „Paní ředitelka si radši pozvala flašinetářku.“
Nacionalismus, který se znovu vrací do veřejného prostoru, sleduje s velkou citlivostí. „My menšiny máme práh citlivosti nastavený úplně jinak. Okamžitě poznáme, když někdo rozeštvává lidi kvůli hlasům.“
Jmenuje Okamuru, Rajchla, Klause, Zahradila. Mluví o „nacionalistickém eintopfu“. Fascinuje ho představa českého nacionalisty japonského původu, který sundává evropskou vlajku.
„Starší lidé mi dneska říkají: do Brna na sudetoněmecký sjezd nepojedeme, ještě dostaneme od Okamurovců do huby. To je realita dnešní doby.“
Skákající panna Maria
Když se řeč stočí na poutní místo Skoky u Žlutic, kam chodili místní Němci na poutě, Richard Šulko ožije.
Legenda o „Panence Marii Skákavé“ podle něj nevznikla zázrakem, ale technikou.
„Její obraz na oltáři byl na kolejničkách. Po mši se posouval dopředu, aby ho lidé mohli zezadu uctívat. A jak to drncalo po kolejích, tak to prostě skákalo.“ Barokní mechanika místo nadpřirozena.
Ve Skocích působí také opat premonstrátského kláštera v Teplé Zdeněk Filip Lobkowicz, kterého Richard popisuje s respektem i pobavením zároveň.
„Když tam někdo řekne ,Dobrý den‘, může vyletět z kůže. Ve Skocích se zdraví ,Pozdrav pánbůh‘ nebo ,Pochválen buď Ježíš Kristus‘.“
Nejhorší není chudoba. Nejhorší je ztráta domova
Velká část Richardovy rodiny po válce nakonec odešla do Německa. Jeho babička se tam dostala až v roce 1966. Ani po čtyřiceti letech se ale podle něj necítila doma.
„Řekla mi: dodnes cítíme, že mezi ně nepatříme.“
Vyhnanci přišli do rozbombardovaného Německa s několika kilogramy věcí. Pro místní byli vetřelci, uprchlíci, lidé, kteří jim přišli „ujídat z talíře“. „Ale nejhorší nebyla chudoba. Nejhorší byla ztráta domova.“
Nemoci zajít na hroby předků. Neprojít se lesem, kde si člověk hrál jako dítě. Nevrátit se do krajiny, která člověka vytvořila. „To je bolest, kterou slyšíš v každé egerlandské písničce.“
Kváskem v těstě
Richard Šulko ví, že svět, z něhož pochází, mizí. Chebské nářečí pomalu umlká. Staré generace odcházejí. Pohraničí se mění.
„Dnes tam vidíš Vietnamce, Ukrajince, Mongoly nebo Filipínce. To je nová budoucnost Sudet.“
Nemluví o tom ale s hořkostí. Spíš se zvláštní pokorou člověka, který ví, že identita není pevnost, ale živý organismus. „Možná jednou budou právě tihle lidé zpívat egerlandské písně. Protože v nich ucítí harmonii s touhle krajinou.“
Na závěr mluví o klášteře Nový Dvůr u Teplé. O trapistech, kteří přišli z Francie a uspořádali mši za smíření kraje. Vedle sebe tehdy stáli Češi, Němci, Romové, Slováci i Francouzi.
„To byl ten moment,“ říká tiše. „Francouz, Slovák, Čech, Němec a Rom u jedné mše za smíření.“
Pak se odmlčí a dodá větu, která možná shrnuje celý jeho životní příběh lépe než cokoli jiného: „Identita je strašně drahá věc. Člověk si ji platí celý život jen proto, aby mohl být tím, čím chce být.“
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.
