GLOSA MARTINA KOVÁŘE | V souvislosti s nepokoji, k nimž došlo v uplynulých dnech v Paříži a v dalších francouzských městech, se nezřídka mluví o tom, že se podobají studentským a dělnickým bouřím z „revolučního roku“ 1968. Ve skutečnosti jsou podobnosti jenom vnější – nepokoje samotné, násilí v ulicích, střet s politickým establishmentem a s tím související „mediální bouře“. Rozdíly mezi rokem 1968 a 2026 jsou ale zásadní, všem zdánlivým podobnostem navzdory.
„Revolucionáři“ či revolucionáři, jak chcete, z roku 1968 usilovali o řadu společenských změn, s nimiž se nemusela většina Francouzů identifikovat, ale na které měla mladá generace – viděno jejím očima – mimo jakoukoli pochybnost právo: studentům šlo o sexuální svobodu a rovnoprávnost, o reformu zkostnatělého, unifikovaného školství, měli výhrady vůči v řadě ohledů upjaté konzervativní společnosti a vůči její „zkostnatělým“ institucím a podobně.
V roce 1968 samozřejmě také zaznívaly některé požadavky, podobné těm dnešním – nesmlouvavá kritika kapitalismu, daná naivním, utopickým levicovým idealismem ve spojení s kritikou „imperialistické války“ ve Vietnamu, s hnutím květinových dětí toužících po „svobodné lásce“, atd., celé hnutí bylo navíc podbarvené „náladou rozkvetlých kaštanů“ (i proto je dnes často romantizováno); v žádném případě ale nebylo primárně tak silně destruktivní a zkázonosné (byť to občas byl opravdu „pěkný mazec“), jako je tomu dnes.
…a oč jde dnes
Aniž bych chtěl ubírat na významu vážnosti nepokojů a politické krize z roku 1968, přinejmenším části „revolucionářů“ šlo koneckonců o odstranění prezidenta republiky Charlese de Gaullea a jeho vlády, s dnešní situací v Paříži a ve francouzských městech byly srovnatelné jen stěží.
Dnes totiž pod záminkou boje za lepší podmínky ve (středním a vysokém) školství nejde revoltujícím, přesněji řešeno nemalé části revoltujících a těm, kteří je k protestům inspirovali a kteří jimi manipulují, na prvním místě vedoucímu představiteli francouzské krajní levice Jeanu-Lukovi Mélenchonovi, o nic jiného než o čirou destrukci, o samoúčelné násilí a – ve finále – což ostatně řekl i Emmanuel Macron – o likvidaci Francouzské republiky a francouzské státnosti.
Mélenchon představuje v současné době nejen pro Francii drtivě největší nebezpečí. Nemusí se Vám to, milé čtenářky a milí čtenáři, líbit, ale Marine Le Penová je ve srovnání s ním naprosto racionální státotvorná politička, která by si, v případě střetu ve druhé kole prezidentských voleb na jaře 2027, zasloužila plnou podporu, stejně jako si ji, jen mimochodem, v roce 2002 zasloužil zprofanovaný a pro velkou část Francouzů nedůvěryhodný prezident Jacques Chirac, bojující o Elysejský palác s otcem Marine Le Penové, antisemitou, proto-fašistou a šovinistou Jeanem-Mariem Le Penem.
Jedinou Mélenchonovou vizí jsou chaos, násilí, zmatek a zmar, permanentní pouliční válka ve stylu guerilových bojůvek, do níž tlačí naivní, rozmazlenou mládež, s jediným cílem: profitovat z tohoto zmatku, vyvolat „revoluci“, která by smetla Francouzskou republiku, a hlavně jím nenáviděný – jako u všech krajních levičáků – kapitalismus. K dosažení tohoto cíle jsou všechny prostředky dobré a vhodné, včetně „chytlavých návnad“ pro mladé, jako jsou údajná genocida v Gaze, klimatická krize či klimatický žal a nedostatečný sociální stát v zemi, která má jeden z nejštědřejších (a dlouhodobě neudržitelných) sociálních států na světě. Kdo tohle nechápe, nemá smysl se s ním bavit, na to je čas příliš drahý.
Mélenchon to má o to snazší, že politicky profituje ze složitých, komplexních problémů, které se ve Francii nakupily minimálně od časů Françoise Mitterranda v osmdesátých letech a v první polovině devadesátých let minulého století. To je také důvod, proč mají pro protesty „mládeže“ – bez ohledu na jejich formu – pochopení i někteří starší lidé, kteří jsou nedílnou součástí tzv. „většinové společnosti“. A nenechte se zmást sociálními sítěmi: „migrační problém“ to ve Francii není v první řadě ani náhodou. To je jen součástí mnohem vážnějšího problému jako celku.
Na závěr už jen jednu poznámku: Pokud Macron či, po jejím případném zvolení prezidentkou, které se jeví čím dál pravděpodobnější, Le Penová nedokáží vynutit v ulicích, ve školách etc., klid a pořádek, bude to opravdu konec Francie, jakou jsme znali, a nejen její konec.
Jestliže i tak solidní a naprosto nesenzacechtivá média, jako jsou například The Economist či The Spectator, přicházejí s titulky jako Agónie liberální Evropy (The Agony of Liberal Europe), respektive Francie je varováním – naše civilizace není nesmrtelná (France is a warning – our civilisation is not immortal), má to, myslím, velikou vypovídací hodnotu a váhu.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
