REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I Od doby, co mě kolega Vojta Kristen přede dvěma lety donutil přerušit apatii středního věku a začít zase běhat, se nemohu vymanit z jeho zhoubného vlivu a stále dokola se přihlašuji na nesmyslná sportovní klání. Ultramaraton, to je něco, co mozek běžného občana vůbec nedokáže pochopit a koná-li se něco takového v horách s převýšením 3300 metrů, je to zhůvěřilost přímo kardinální. Přesto jsme si letos opět protřeli oči na startu Zapomenutých hor, „ultra“, nad jaké u nás není.
Proč běhat? Milion i žádná kloudná odpověď. Zkusím to za sebe. V takřka pětačtyřiceti cítím, že tělo se blíží poločasu rozpadu a abych jej co možná nejvíc oddálil, je prostě potřeba „něco dělat“. Na míčové sporty jsem byl vždycky dřevák, potit se ve fitku mě nebaví, v bazénu se topím a tak se prostě snažím běhat. Když to zvládnete aspoň třikrát čtyřikrát týdně, člověk pak netloustne, resp. nemusí držet dietu a dýchá vzduch na hezkých místech.
Někdy je ale potřeba víc, než se jen hýbat, přinutit tělo a hlavu k nepohodlí odměněnému euforickými pocity, že jste zvládli něco velkého. Pocit, kteří možná zažívají objevitelé, úspěšní detektivové, chirurgové po transplantaci orgánů nebo efektivní vařiči drog. Proto jsem se přihlásil k horskému běhu na 76 km s převýšením přes 3300 m. Nebo pro něco jiného. Co já vím.
Zpátky na místo činu
Popravdě řečeno, potřeboval jsem si spravit chuť – loni jsem těch 76 km nedokončil, protože jsem prostě nedával pozor, minul povinné kontroly a trať si zkrátil o 15 kilometrů. Diskvalifikace, zmar, potupa. Ne, že bych se celý rok, který uplynul jak pára nad krematoriem, třásl, abych ji odčinil, ale jsem rád, že už je to z krku.
Uběhnout v kuse 76 kilometrů, to znamená běhat, běhat a zase běhat. Pro mě, jako rozeného flákače, to je věčný boj s motivací vyrazit. Kdo v sobě totiž nemá zakódovanou přirozenou potřebu se neustále hýbat a zušlechťovat tělo, musí na sebe neustále šít nějaké zákeřné motivace a výzvy se zručností středověkého alchymisty.
Musíte vyběhnout nevyspalý ráno za tmy, večer v podzimní plískanici, v dešti stejně jako ve vedru. Tréninkový plán se neptá, jestli bude hezky. Já jej samozřejmě zásadně nedodržuji – kdybych tak činil, jistě bych byl už dávno nejméně na pěkném 37. místě v maratónu na olympiádě.
Když závodíte tratě, řekněme do 10 km, je velmi podstatná také rychlostní složka tréninku. Ta je u ultra zcela podružná – naopak, musíte se naučit běhat pomalu a to je opravdu, ale opravdu strašná věc. Tělo a hlavně hlava se špatně smiřují s tím, když musí dělat něco pomaleji, než je v daný moment schopné a nechápou, proč se s tréninkovou „dvacítkou“ musí lopotit i dvakrát delší dobu, než byste zvládli.
Kdybyste ale do nějakého ultra běhu vyrazili v tempu, jaké byste běžně nasadili na desítku nebo půlmaraton, nejpozději na třicátém kilometru by vám tzv. „došlo“ a zbytek závodu by byl depresivním bolestivým trápením. Pokud byste jej vůbec dokončili.
Říkáte si, jak jsem se asi musel tvrdě a soustavně připravovat celý rok. Starou belu. Cílit trénink směrem k ultra na 76 km jsem začal asi šest neděl před startem. Do té doby jsem se šel párkrát týdně jen tak proběhnout, občas ani to ne, nebo jsem dělal jiný sport.
Musíš vědět, proč. Nebo ne
Takový pozdní trénink má jedno pozitivum: chytré hodinky vám neustále ukazují růst formy, hodnot jako V02 max a podobných chimér. Jaká je ale ve skutečnosti? To vám ukáže až ostrý test. Vydal jsem se proto měsíc před závodem do Krkonoš. Třiatřicet kilometrů po hřebenech naznačilo, že je co dohánět, ale také potvrdilo, že neméně stejně důležité jako fyzická forma, je při dluhodobém sportovním výkonu správné nastavení „hlavy“.
Jak na to? Předně musí panovat přesvědčení, že výzvu, kterou jsem přijal, chci fakt absolvovat za všech okolností, že prostě vím, proč to dělám. Nebo nad tím naopak nepřemýšlet vůbec a brát jako fakt, že ten a ten den to prostě bude trochu bolet. Zbytek už je vlastně jednoduchý – jde o praktické postupy, jak přežít takový „běhavý den“, co nejvíc si sportovní výkon ulehčit. Základem jsou dobře padnoucí trailové boty, pohodlné oblečení, náplasti na bradavky a vazelína na citlivá místa.
Týden před závodem by člověk měl být, pokud možno, v optimální formě. U mě to vypadá tak, že bych raději i asistovaně dýchal a kolega Vojta mě začal podezřívat, že se chci z akce vyvlíknout. Únava z tréninku, ale hlavně z běžného života se ale jak na potvoru nějak nakumulovala. Nezbylo než čekat, futrovat se těstovinami a výživovými doplňky a doufat, že se tělo jakž takž zmátoří. Uvidíme.
Nečekej na mě a běž
Vytrvalostní běžci jsou zvláštní sortou lidí, snad trochu podivínských, ale svým způsobem mnohem symaptičtějších než namakaní frajeři v pestrobarevných legínách na masových startech městkých běhů. V Zapomenutých horách zaplatíte za 76 km 1200 Kč, na pražském maratonu i třikrát tolik. Inu, každému, co jeho jest. Jedno je jisté: tady už musíte mít vyšší cíl než pěkné selfíčko z cíle - už je proto, že bude nejspíš už tma a foťák v telefonu vám to stejně „nevezme“.
Tentokrát se i díky pruzení Vojty trochu pověnuji taktické přípravě, podívám se do mapy, nabiju čelovku a vezmu si nádobky na pití, které netečou. Pití i potravu plus povinný telefon a čelovku si totiž musíte nést s sebou. Na trati je sice několik „občerstvovaček“, ale jsou od sebe tak daleko, že by účastníci městského běhu při těchto vzdálenostech nejspíš žalovali pořadatale za genocidu. Vyrážím tedy vydatně napitý s litrem tekutin na zádech. Proč si to komplikovat víc, než je nutné, zní heslo dlouhého dne.
Lidi se mě občas vyptávají, na co při běhání myslím. A já ve snaze upřímně odpovědět říkám, že na všechno a na nic. Myšlenky zásadně ovlivňuje prostředí, v jakém se pohybujete a to je u horského běhu na bezmála 80 km značně rozmanité, avšak vždy fyzicky náročné.
Takže při běhu po vřesovitém hřebenu s nádhernými výhledy nebo po louce při západu slunce myslím na své blízké, na lásku anebo na smrt, která si pro mě jednou přijde a letos si vzala až příliš lidí mému srdci drahých... Při vykloubování kotníků v prudkém kamenitém seběhu na 40. km závodu se naopak zabývám mnohem praktičtějšími věcmi – hlavně si nerozbít hubu a nadávat tak, abych příliš neplašil lesní zvěř.
Trať jsem si zhruba pamatoval z loňska, a tak jsem věděl, že se začíná pěkně zostra. Ten, kdo Rychlebské hory zná tak maximálně z mapy, by se snad mohl domnívat, že jde o neškodnou pahorkatinu s vlnitým zalesněným terénem asi tak na úrovni Brd nebo zámeckého parku v Průhonicích. Není tomu tak. Hned na prvních několika kilometrech naberete asi 500 výškových metrů a když jsem kleštičkami na vrcholu rozhledny Czernica štípal kontrolu č.3, měl jsem v nohách po výběhu sjezdovky a dalšího krpálu z dvaceti km už asi 1200 m výškových.
Rychleby jsou typickou sudetskou oblastí, jednou z nejméně osídlených u nás vůbec. Pro tiché blázny formátu vytrvalostních běžců hledající soulad s přírodou ideální destinace. Já ale místo dlouhého dumání sakruju, že jsem se zase pokecal od energetického gelu a vztekám se, proč mi nejdou správně složit běžecké hole (protože jsem si to nevyzkoušel doma). Takové lehké hůlky jsou tady zcela zásadní pomůckou – v prudkých stoupáních, kde byste jindy lezli bezmála po čtyřech, zásadně ulevíte nohám, někdy se hodí i z kopce.
Prodírám se mlázím a pichlavými křovisky na úzkém hraničářském chodníčku, ze kterého se co chvíli otevře dechberoucí výhled na vyprázdněnou podzimní krajinu s prastarými osamocenými listnatými stromy značícími, že tam někde kdysi stál statek. Pod nohami po většinu času ostré kameny, mokré kořeny, občas bláto. Nic moc.
Otázka bojové morálky
Jak už jsem psal někde výš, zásadní podmínkou k absolvování podobného sportovního zvěrtsva je být patřičně motivován. Ten zbytek jen bolí víc nebo míň. A já jsem si prostě před rokem či dvěma uvědomil, že doba, kdy nejspíš umřu, už není rozhodně dál než doba uplynulá od narození a čas, do kdy budu fyzicky něčeho schopen, bude ještě mnohem kratší.
Tak teď zkrátka běžím ultra, abych věděl, jaké to je, abych to všechno procítil až na dřeň, udýchal a trochu přitom umřel, abych se mohl znovu narodit zase o něco bohatší. Je to otřesné klišé, ale mám tu zkušenost, že každý fakt dobrý zážitek musí taky trochu bolet.
Jsem někde mezi „psem a vlkem“, tedy zhruba mezi 35. a 50. km trati. Nohy už jsou cítit víc než dost a úseky, kdy do kopce jen jdu jsou výrazně častější. Potkávám Radima. Radimovi je 39, je to elitní technik a akademik z Brna a ve svém životě už asi dvakrát málem úplně umřel. Komplikace spojené s covidem, resp. očkováním mu způsobily plicní embólii a jen shodou směšných náhod se tak na poslední chvíli nestalo. Lékaři zásadně nedoporučovali další sportování, ale teď je Radim tady a zejména z kopce mi nechutně rychle utíká a to vzdor tomu, že mu teče camelback. Frajer!
Snažím se poctivě doplňovat jídlo i pití, přesto na mě jde vleklá krize, nohy těžknou, hlava těžkne, hlásí se křeče. Tomu se říká osamělost vytrvalostního běžce. Co teď? No co by. Prostě dělat jakoby nic a nějak to zas rozpohybovat. U kýžené „občerstvovačky“ si dávám půl litru coly a půl litru hanušovické Holby – člověku to spolu se slanými arašídy s chlebem a vajíčkovou pomazánkou jaksi dodá na nadhledu. Kdepak nějaká zdravá strava...
Kolem šedesátého kilometru, což je skoro po devíti hodinách běhu, začínám pomalu věřit, že bych to mohl dokázat. Stále sice pokračuje nechutné střídání prudkých výběhů a seběhů, teď už ale vím, že to nezabalím, kdyby nevím co. Poslední občerstvení si vyloženě užívám – mocnými doušky usrkávám silný horký vývar, což je na žaludek otrávený různými sladkými „lepidly“ na doplnění energie blahodárné. Už „jen“ deset kilometrů.
Zprvu nádherných, protože se pozvolna sbíhá z hřebenů čarokrásnými podzimními loukami, nad kterými zapadá slunce a boží muka vrhají stíny, posléze děsivých, když vzdušný kilometr od cíle zjistíte, že chybí překonat posledních 150 výškových metrů na zřícenínu Rychleby a Čertovu kazatelnu. Náhodným turistům se omlouvám za předchozí nadávky hrubého zrna. Už fakt nemůžu, do očí se mi derou slzy, je toho na mě prostě moc.
Následuje poslední seběh rychle se šeřící krajinou a pak už jen cíl, plácání po zádech, úsměvy a naprosté prázdno v hlavě. 11 hodin, 22 minut. Jsem dojatý, šťastný, cítím, že žiju. Proto jsem běžel. Co bude příště?
P.S. Děkuji tímto kolegovi Vojtovi Kristenovi, který mě hecnul. Bez něj bych se nepřihlásil a zcela obdivuji, že byl schopen dokončit závod za hluboké tmy.
