KOMENTÁŘ PAVLA VONDRÁČKA | Měsíc po svátku svatého Václava, kdy si připomínáme více než tisíciletou tradici české státnosti, jsme včera oslavili vznik Československa. Státu, který ve své původní podobě vydržel pouhých dvacet let, dvakrát zanikl a dnes už neexistuje. Co tedy vlastně slavíme? A není konečně čas pochopit, proč projekt, který měl přinést svobodu a sebeurčení národů, nakonec selhal?
Včera jsme oslavili zvláštní svátek. Nazýváme ho svátkem vzniku samostatného státu, ale český stát přece existoval dávno předtím, už ve středověku. České království se později stalo součástí významného evropského impéria. A v roce 1918 vznikl stát jiný, postavený na poněkud problematickém národnostním základě, který o pouhých dvacet let později zanikl. Co tedy slavíme? A má to cenu slavit?
Onen problematický základ spočíval především ve vytvoření politické fikce jednotného československého národa. Češi a Slováci byli prohlášeni za jeden národ, což mělo novému státu zajistit potřebnou národnostní většinu. Jenže vůči Slovákům to nebylo právě fér. Česká politická reprezentace k nim často přistupovala s přehlíživou, někdy až arogantní samozřejmostí, jako by byli mladšími bratry, o jejichž osudu se rozhoduje v Praze. Není bez významu, že se společný stát rozpadl dvakrát, v letech 1939 a 1992, byť za zcela odlišných historických okolností.
Přitom bychom měli zacházet přesně i s historickými pojmy. Němci žijící v českých zemích byli v novém státě označeni za národnostní menšinu. Jenže podle sčítání z roku 1921 jich v Československu žilo přibližně 3,1 milionu, zatímco Slováků necelé dva miliony. Němců tedy bylo o více než milion více než Slováků. Přesto jedni představovali menšinu a druzí byli součástí státotvorného národa. Právě tato konstrukce odhaluje jeden ze základních rozporů první republiky.
A nabízí se i nepříjemná historická paralela. Vladimir Putin dnes popírá svébytnost ukrajinského národa tvrzením, že Rusové a Ukrajinci jsou vlastně jeden národ. Samozřejmě, historické okolnosti ani politické cíle nejsou totožné. Přesto bychom měli být obezřetní pokaždé, když politici začnou rozhodovat o tom, zda dva svébytné národy nejsou náhodou jedním. Zvlášť když se jim to politicky hodí.
Co jsme tedy včera slavili? A má to cenu slavit dál?
Má, nepochybně. Jenže důvody k oslavám se postupem času proměňují. Po čtyři desetiletí mělo smysl připomínat si 28. říjen také jako symbol protestu proti komunistickému režimu. Komunisté, vědomi si potenciálně nebezpečného odkazu první republiky, si tento svátek přivlastnili a perverzně jej proměnili v Den znárodnění. Zde se sluší dodat, že podle některých kritiků první republiky měly události let 1938, 1948 a 1968 svůj prvopočátek už v roce 1918. Ale to ponechme stranou.
Po listopadu 1989 získal 28. říjen na několik let nový význam. Stal se svátkem, který bylo konečně možné svobodně slavit v jeho původní podobě, bez ideologických nánosů a komunistického překrucování historie.
Jak ho ale máme slavit dnes? Původní náplň oslav se totiž jeví jako značně problematická. V době, kdy Evropu znovu ohrožuje vzestup nacionalismu, si připomínáme vznik státu postaveného na národnostním principu, navíc do značné míry uměle vytvořeném.
A právě dnes je tento historický paradox obzvlášť naléhavý. Evropa čelí agresivnímu Rusku, rostoucí mocenské a ekonomické síle Číny, migračním tlakům i Spojeným státům, které stále otevřeněji prosazují vlastní zájmy bez ohledu na své tradiční spojence. V takové situaci zoufale potřebujeme hledat to, co nás spojuje, nikoliv to, co nás rozděluje. Jenže nacionalistické tendence, které znovu sílí napříč kontinentem, dělají pravý opak. Místo evropské soudržnosti nabízejí návrat k národním egoismům, historickým křivdám a představě, že každý stát může obstát sám.
O to zvláštnější je, že právě v této době oslavujeme rozpad Rakouska-Uherska. Impéria, které mělo nepochybně daleko k dokonalosti, ale po staletí představovalo významný stabilizační prvek střední Evropy a dokázalo v jednom politickém celku udržet řadu národů, jazyků a kultur. Jeho zánik přinesl vytouženou samostatnost, ale také nové hranice, nové národnostní konflikty a nové slabiny.
Není tedy na místě položit si otázku, zda bychom dnes neměli místo triumfální oslavy rozpadu mnohonárodního soustátí přemýšlet především o tom, proč se nám stále tak obtížně daří budovat evropskou jednotu?
Ale možná má smysl slavit 28. říjen jako inspirativní ztroskotání. Inspirativní proto, že stát, který v roce 1918 vznikl, byl přes všechny své nedostatky demokratický. Často se opakuje téměř posvátné klišé, že Československo bylo posledním ostrovem demokracie ve střední Evropě. A je pravda, že jím nakonec skutečně zůstalo. Jenže demokratické bylo také Německo, než se jeho demokracie v letech 1932 a 1933 zhroutila, nebo Rakousko, kde parlamentní demokracie skončila v roce 1933. A především bychom neměli zapomínat, že ani československá demokracie nepřežila vlastní státní krizi. Její definitivní konec nepřišel až s německou okupací v březnu 1939, ale už za druhé republiky, kdy se během několika měsíců rozpadly demokratické instituce, byla omezena politická soutěž a nastoupily autoritářské poměry.
Britská historička Mary Heimannová ve své knize Československo: stát, který selhal přináší řadu znepokojujících postřehů. Přesto se nelze ubránit dojmu, že její pohled je v mnohém jednostranný. Její základní tezi však stojí za to brát vážně. Nikoliv jako definitivní historický rozsudek, ale jako příležitost k poučení.
Snaha o nezávislost a národní „sebeurčení“, při níž byly do nového státu proti své vůli začleněny miliony příslušníků národnostních menšin, nakonec skončila tragickým paradoxem. Stát, který vznikl jako výraz touhy po svobodě, nejprve podlehl nacistickému Německu a po krátké poválečné obnově se ocitl v područí sovětského impéria.
Právě proto může být 28. říjen inspirativním svátkem nejen pro Čechy, ale i pro celou Evropu. Nikoliv jako oslava národního triumfu, nýbrž jako připomínka toho, jak snadno se ideál sebeurčení může změnit v národní sobectví a jak křehká je demokracie, pokud ji nedokážeme bránit.
Evropa dnes stojí před podobně zásadní otázkou. Dokáže překonat vlastní nacionalismy a vytvořit dostatečně soudržný celek, aby obstála ve světě soupeřících velmocí? Anebo znovu podlehne představě, že každý národ si svou budoucnost nejlépe zajistí sám?
Pokud se evropské státy nedokážou zbavit národoveckého egoismu a naučit se jednat společně, mohou nakonec dopadnout stejně jako Československo: formálně nezávislé, ale příliš slabé na to, aby o svém osudu skutečně rozhodovaly.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a zjistíte, že jeden příběh se může vyprávět z různých konců. Díky.
