Svátek zlodějů a udavačů. Jak komunisté z 28. října udělali oslavu loupeže za bílého dne

GLOSA MICHALA BORSKÉHO I Každý rok 28. října nasadí čeští politici státotvorný výraz, navléknou tmavé kabáty a za zvuků fanfár kladou věnce k pomníkům tatíčka Masaryka a spol. Dojímají se nad étosem první republiky, mluví o demokracii, odvaze a svobodě. Jenže stačí nahlédnout do kalendářů z let 1952 až 1988: po celých šestatřicet let se v této zemi vznik svobodného státu neslavil. Místo toho bolševická svoloč povýšila na oficiální svátek bezprecedentní loupež – moment, kdy komunistický a socialistický aparát bezostyšně oloupil ty nejpracovitější, nejzdatnější a nejodvážnější občany vlastní země. Mentalita parazitů v české společnosti hlodá i dnes.

Zeptejte se dnes maturanta, co se v této zemi slavilo 28. října před rokem 1989. Většina bude tápat a blekotat cosi o vzniku Československa, ale nejspíš nebude vědět ani to. Pravda je mnohem temnější a pro moderní dějiny příznačná: datum 28. října bylo komunistickým režimem znásilněno a přepsáno do rudo-černého roucha.

Všechno to začalo už v říjnu 1945. Pod taktovkou agenta NKVD, muže s krysím obličejem i charakterem, Zdeňka Fierlingera, ožraly a syfylitika Klementa Gottwalda a za asistence morálně zlomeného prezidenta Edvarda Beneše byly na zaplněném Václavském náměstí slavnostně vyhlášeny prezidentské dekrety číslo 100 až 103/1945 Sb. Záměrně právě 28. října, aby se symbolika zrození státu přelepila revolučním patosem. Jedním tahem pera byly vyvlastněny doly, hutě, klíčové zbrojovky, veškeré akciové banky a soukromé pojišťovny. Zrodil se precedent, který o necelé tři roky později usnadnil totální převrat a zkázu českého hospodářství.

Pracující oslavují znárodnění v roce 1954 na Václavském náměstí v Praze.

Když se ze zlodějiny stane zákon

Definitivní tečku za Masarykovým odkazem udělal parlament v listopadu 1951, kdy schválil zákon č. 93/1951 Sb. o státním svátku a dnech pracovního klidu.

Tento zákon zrušil 28. říjen jako svátek samostatnosti a v paragrafu 2 ho cynicky přejmenoval na „Den znárodnění“. Jediným skutečným „státním svátkem“ byl prohlášen 9. květen – oslava příjezdu Rudé armády. Z 28. října se stal pouhý den pracovního klidu, kdy se povinně mávalo praporky na počest toho, že stát ukradl majetek těm, kteří ho po generace budovali. Ale aspoň bylo na rozdíl od sobot volno.

V důvodové zprávě k zákonu se bez obalu psalo, že označení je odůvodněno tím, že „v říjnu 1945 převzal lid znárodněním do svých rukou nejdůležitější část národního hospodářství a že tímto činem, umožněným historickým vítězstvím SSSR, se stala skutkem vůle lidu“. Masaryk byl mezitím komunistickou propagandou vymazán z učebnic a z podstavců pomníků na náměstích a překřtěn na „poskoka západního imperialismu“.

Absurdita zašla v normalizačních 70. letech tak daleko, že komunisté v roce 1975 sebrali lidem i to volno a udělali z Dne znárodnění pouhý běžný pracovní den. Teprve v září 1988, když se režim dusil v agónii vlastní neschopnosti a bál se sílícího disentu, schválilo Federální shromáždění zákonné opatření, kterým se svátku se skřípěním zubů vrátil původní název i obsah. Mimochodem, ve stejné době bylo ukončeno rušení zahraničních rozhlasových stanic.

Závist povýšená na státní doktrínu

Podstata Dne znárodnění byla zvrácená. Režim neoslavoval hrdinství legionářů, diplomatický triumf Masarykovy kohorty v Paříži ani vznik moderní demokratické ústavy. Oslavoval akt násilného vyvlastnění.

Komunistická svoloč oslavovala to, že zlikvidovala podnikatele, živnostníky, továrníky a bankéře – tedy vrstvu lidí, díky nimž meziválečné Československo patřilo mezi vyspělé ekonomiky světa. Byla to státem organizovaná loupež, z jejíhož nahromaděného kapitálu pak totalitní moloch žil další čtyři dekády, než celou zemi hospodářsky a morálně zruinoval. Konkurovat jí může pouze nechvalně známá měnová reforma z června 1953.

Byla to oslava rovnostářské lůzy, která neumí nic vymyslet, neumí nést podnikatelské riziko, neumí tvrdě pracovat, ale o to hlasitěji křičí, že „všechno patří všem“ – jak by řekl major Zeman v díle Hon na lišku zlému továrníkovi, jemuž je právě zabavován podnik: „To jsou naše zbraně, my jsme si je vyrobili.“

Parazitismus neumřel

Pokud si snad myslíme, že s pádem železné opony tento reflex zmizel na smetišti dějin, podívejme se kolem sebe na dnešní politickou scénu. Mentalita Dne znárodnění v české kotlině vesele přežívá dál, jen vyměnila kožené kabáty s páskami LM či PS VB za drahé obleky a hysterické mečení v Čau lidi na sociálních sítích.

Podívejte se na spor o koncesionářské poplatky pro Českou televizi a Český rozhlas. Jakmile se objeví legitimní snaha valorizovat poplatek, který reálně ztratil polovinu hodnoty a který je elementární pojistkou proti tomu, aby si veřejnoprávní média nekoupil první oligarcha, spustí populistická scéna známou písničku: „Zrušme poplatky! Ať to platí stát ze státního rozpočtu!“

Je to naprosto identický instinkt. Neochota platit za elementární službu. Představa, že existuje nějaký bezedný erární měšec, ze kterého se má všechno sypat zadarmo. A především – touha převést nezávislé instituce pod přímý vliv státní kasy, aby bylo možné je politicky vydírat a ochočit. Zestátnit financování médií je moderní, měkká forma Dne znárodnění.

Až tedy dnes uslyšíte uctivé projevy o Masarykovi a Švehlovi, vzpomeňte si na to, jak snadno a ochotně tento národ před více než osmdesáti lety vyměnil svobodu za ukradené cizí fabriky. Protože dokud v sobě nepotlačíme ten věčný socialistický reflex brát schopným a rozdávat hlasitým, zůstane 28. říjen jen hezkou fasádou bez hlubšího obsahu pro většinu národa.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a zjistíte, že každý den se může slavit jinak. Díky.

sinfin.digital