KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Označit vztah Organizace spojených národů k Izraeli za zaujatost není úplně přesné. Ve skutečnosti je jím OSN přímo posedlá. Od roku 2015 přijalo Valné shromáždění 173 rezolucí odsuzujících Izrael. Z 23 rezolucí VS přijatých v roce 2024 mířilo 17 proti židovskému státu, po jedné si zasloužily KLDR, Írán, Sýrie, Myanmar a Rusko, jedna se týkala Spojených států a jejich embarga uvaleného na Kubu. Antagonizmus vůči židovskému státu je modem operandi OSN, perspektivou, z níž přistupuje k otázkám zahrnujícím Izrael, i klíčem jejího personálního výběru.
Na programu každého zasedání Rady pro lidská práva OSN je tradičně deset bodů. Devět z nich se mění podle aktuálních globálních problémů. Bod číslo 7 je od 19. června 2007 stálý. Jeho oficiální název je „Stav lidských práv v Palestině a na jiných okupovaných arabských územích“.
Lidskoprávní situace všech ostatních zemí světa, včetně Íránu, Číny, Ruska, KLDR, Konga, Libye nebo Somálska, je projednávána v rámci bodu č. 4. To znamená, že jeden jediný bod postačuje k řešení situace v režimech založených a udržovaných za systematického porušování základních lidských práv a elementární lidské důstojnosti, zatímco jediná demokracie na Blízkém a Středním východě je přetřásána na každém ze tří zasedání ročně.
Výsledkem je absurdní počet rezolucí UNHRC odsuzujících Izrael – od vzniku Rady v roce 2006 k dnešnímu dni jich bylo 112. Většina represivních režimů světa přitom není ze strany Rady pro lidská práva kritizována vůbec. Izrael je také nejčastějším předmětem mimořádných zasedání. Od založení UNHRC bylo jedno mimořádné zasedání věnováno Libyi, jedno Íránu, tři Myanmaru, pět Sýrii a devět Izraeli.
Rekordy
láme Izrael i co do vyšetřovacích komisí – od roku 2006
bylo zřízeno devět, KLDR nebo Íránu se týkala jenom jedna.
I při velice kritickém a přísném zkoumání izraelské
politiky a stavu lidských práv je člověku se zdravým
úsudkem zřejmé, že jde o disproporci skandálních rozměrů.
OSN je chápáno spíš jako fórum pro vyjadřování nenávisti.
nejrealističtější fiktivní postava v historii televizní tvorby
Antisemitská Pillayové komise
Od května 2021 je Izrael předmětem vyšetřovací komise s neomezeným mandátem, vedené bývalou vysokou komisařkou pro lidská práva Navi Pillayovou. Komise byla zřízena za účelem vyšetřit údajná porušení mezinárodního práva, k nimž došlo před konfliktem v Gaze v květnu 2021 a během něj, a zároveň měla prozkoumat „hluboké příčiny“ konfliktu. Ty podle Pillayové „spočívají v (izraelské) okupaci a apartheidu“.
Pod tlakem sankcí uvalených Spojenými státy na zvláštní zpravodajku UNHRC pro okupovaná palestinská území Francesku Albanese, Pillayová a ostatní dva členové její komise k 3. listopadu 2025 rezignovali.
Pillayová byla již před svým jmenováním známá svými silnými protiizraelskými postoji, včetně podpory stálého bodu programu číslo 7, prosazováním antisemitského durbanského procesu, lobováním za bojkot izraelských produktů a obviňováním Izraele z apartheidu.
Etická pravidla OSN sice vyžadují nestrannost, objektivitu a profesionalitu, ale řekněme, že takové mety jsou nereálné. Nelze zabránit tomu, aby v komisích vzešlých z politikaření 193 členských zemí, jejichž většina má ještě z doby sovětského vlivu silnou antisionistickou agendu, zasedali lidé s ostře vyhraněnými protiizraelskými názory.
Navzdory prohřešku vůči požadavku nestrannosti by takto naladěná komisařka nepředstavovala vážný problém, kdyby zbylí dva členové komise její postoje nějak vyvažovali. Nemuseli by ani fandit Izraeli, stačila by neutralita a snaha o objektivitu. Jenže další dva komisaři Miloon Kothari a Chris Sidoti na tom nejsou o nic lépe než Pillayová.
Kothari v jednom z rozhovorů zpochybnil, zda Izrael vůbec patří do společenství Spojených národů a kritiku vůči komisi přičetl „židovské lobby“ ovládající sociální média. Sidoti zase proslul výrokem, že Izrael rozhazuje obvinění z antisemitismu jako rýži na svatbě.
Jednostrannost a antisemitské složení komise nejsou náhodné. Jsou důsledkem tendenčního výkladu dějin, který na půdě Spojených národů převládá, i dlouhodobého cíle delegitimizovat Izrael. Jednak kvůli tlaku vlivných členských zemí, které by Izrael rády vymazaly z mapy světa, jednak proto, že obsese židovským státem odvrací pozornost od reedukačních táborů pro Ujgury, poprav politických odpůrců, unášení dětí, cíleného zabíjení civilistů, systémového násilí vůči ženám, od dětských vojáků a nevěst, vyvražďování menšin či násilného potlačování politického disentu.
Pokud bychom chtěli dynamiku OSN vůči Izraeli výstižně popsat terminologií z mezilidských vztahů, byla by nejpřesnějším termínem šikana.
