Jak voní české léto? Po seně, pivu, asfaltu i močůvce

Červenec a srpen mají v Česku svou vlastní gramatiku. Je to čas bezčasí, kdy se dny natahují a pak se s blížícím se návratem do práce či školy zase smršťují jako žvýkačka na rozpáleném chodníku. Vzduch se tetelí v něčem, čemu meteorologové říkají izotermy, ale my ostatní prostě říkáme „hic k padnutí“.

V takových dnech se svět kolem nás rozkládá na prvočinitele. Všechno, co bylo v zimě ukryté pod vrstvami vlněných kabátů a za těsněním plastových oken, najednou vyvře na povrch. Léto je totiž nejupřímnější roční období. Nedá se před ním nic schovat. Ani krása, ani hniloba.

Moje soukromá čichová mapa léta začíná na venkovském nádraží. Pokud existuje jediná vůně, která definuje prázdniny, pak je to pach dřevěných železničních pražců. Ten těžký, olejovitý závan kreosotu, který se uvolňuje z trámů pod kolejemi, když se do nich opře polední slunce.

Ekologický aktivista Ivan Brezina by ze mě asi radost neměl. Jak jednou trefně napsal: „Dřevěné železniční pražce byly impregnovány dehtem, krezolem, karbolem, ropnými deriváty a dalšími jedovatými svinstvy a kancerogenními fujtajbly. Dnes jsou považovány za nebezpečný chemický odpad.“ Jenže nos je někdy silnější než rozum. Pro dítě odjíždějící na prázdniny totiž tahle chemická laboratoř voněla svobodou.

Je to vůně odjezdů za dobrodružstvím i letními láskami, příslib dálky, která v tom lepším případě končí u Zemplínské šíravy, v tom běžnějším v Posázaví. Přidává se k ní kovový nádech rozpálených kolejnic, po nichž duní těžké vlaky. Když stojíte na nástupišti, vidíte, jak se nad tratí chvěje vzduch – ty zmíněné izotermy, které sice nevidíte, ale cítíte je v nose jako suché elektrické praskání.

Pak konečně nastoupíte do vlaku nebo tramvaje a realita vás udeří do obličeje. Tělesné pižmo cestujících v hromadné dopravě. Někdo by mohl říct, že je to jen nedostatek hygieny, ale v letním kontextu je to součást městského i meziměstského cestovatelského folkloru. Je to pach demokracie – v srpnové tramvaji T3 nebo venkovské lokálce voní i smrdí generální ředitel stejně jako brigádník nebo štamgast z kempu. Je to připomínka naší biologické podstaty, kterou se snažíme přebít drahými deodoranty. Léto je ale vždycky silnější.

Venkov, to je vůbec jiná a přirozenější disciplína. Čichová paleta je tu mnohem širší. Jsou tu vůně, které vás okamžitě přenesou do dětství. Třeba včelín. Kdo jednou vstoupil do dědova království včel, na tu vůni nikdy nezapomene. Je to koncentrované teplo. Směs vosku, dřeva, medu a především propolisu. Propolis voní jako lékárna uprostřed lesa – nasládle, pryskyřičně, s příslibem klidu, bezpečí a řádu. Je to pravý opak chaosu moderního světa.

Jenže venkov není jen idyla z knížek o dětech a zvířátkách. Stačí projít kolem zahrádek a do nosu vás praští jícha – zkvašený výluh z kopřiv a dalších rostlin, který zahrádkáři od nepaměti používají jako přírodní hnojivo. O pár set metrů dál, na kraji vesnice, kam se chodí na procházky, za dobrodružstvím nebo jen tak do polí, vás čeká mnohem razantnější zážitek. Močůvka. Její štiplavý odér se v letním horku mění v téměř hmatatelnou stěnu, o kterou si pocestný málem zlomí nos. Ano, i to je pravá, razovitá a živočišná síla zemědělství.

A pak je tu nejtemnější bod letní čichové mapy: mrtvý kanec, jelen nebo srnče. Leží sražené autem v příkopu nebo pokosené kombajnem při žních a v srpnovém vedru se proměňuje v biologickou zbraň hromadného ničení. Nasládlý, vtíravý pach rozkladu připomíná, že léto je sice oslavou života, ale smrt je v něm přítomná stejně jako v každém hnijícím stéblu. Jen psi tenhle parfém zbožňují.

Když už je horko nesnesitelné, hledáme spásu u vody. Ale i ta má své pachy. Na městském koupališti vládne chlór. Ostrý, sterilní závan, který se zažere do kůže i plavek tak důkladně, že ho cítíte ještě druhý den ráno. Je to vůně bezpečného, kontrolovaného osvěžení, obvykle doplněná čpícím odérem přetížených záchodků a přepáleného oleje z kiosku, kde se od rána do večera smaží všechno, co se smažit dá.

Ano, letní gastronomie se neodehrává v klimatizovaných restauracích, ale na ulicích, koupalištích a v kempech. Symbolem prázdnin je friťák s přepáleným olejem, ve kterém se s neúprosnou pravidelností koupou hranolky, langoše i řízky. Je to pach hříchu, který si odpustíte jen proto, že je srpen.

Naproti tomu stojí rybníky a lesní tůně. Stačí, aby kolem vás proběhl mokrý, zabahněný pes, a hned víte, jak voní přírodní rekreace. Směs tlejícího rákosí, bahna a mokré psí srsti. Smrad, který je svým způsobem radostný, protože znamená svobodu a spiklenecké štěstí zvířete, jež se na chvíli vymanilo z dohledu svého pána – nebo spíš drába.

A když konečně přijde bouřka? To je ten největší dar. Vzduch po dešti, kterému vědci říkají petrichor. Nejde o vůni samotné vody, ale o směs látek ze suché půdy, rostlin a půdních bakterií, které se při dopadu prvních kapek uvolní do vzduchu. Je to vůně země, která se po dnech sucha konečně napila. Vůně, která v nás probouzí podivný klid a vzpomínky na dětství, i když často ani nevíme proč.

V českém prostředí se k ní přidává ještě jeden specifický tón. Mokrý beton, vápno a cihly. Když letní liják spláchne prach z rozestavěných domů, fasád a cest, voní celé sídliště rekonstrukcí. I ta patří k českému létu stejně neodmyslitelně jako rozteklá zmrzlina.

A večer? Jsme Češi, takže večer skončíme v hospodě. Zejména venkovská pohostinství s menší výtočí mají jednu nezaměnitelnou vlastnost – vlhký pach piva. Není to vůně čerstvě načepovaného půllitru, ale těžký, nakyslý odér, který se drží v dřevěných lavicích, mnohokrát politých stolech, v kachlíkované podlaze i ve vzduchu, kde se mísí s cigaretovým kouřem, byť dnes už jen od dveří. Ano, to je ten pravý pach českého domova, bezpečí a nekonečných řečí o ničem i o všem.

Když se pak vracíte domů a boty se lepí k dosud rozteklému asfaltu, zatímco kolem nosu proplouvá vůně posečeného sena a čerstvě sečené trávy, uvědomíte si, že právě z těchto vůní a pachů se skládá ten podivný, prchavý pocit, kterému říkáme letní štěstí.

Léto u nás není čisté. Je upocené, smradlavé, ulepené a hlučné. Ale právě v té směsici propolisu a močůvky, rozpálených pražců, přepáleného oleje, dědova včelína i mrtvého kance ve škarpě se skrývá život v celé své nahotě a kráse.

Až se vás podzim zeptá, co jste dělali v létě, neukazujte mu fotografie. Jen zavřete oči a zkuste si vzpomenout, jak voněl srpnový vzduch těsně před bouřkou.

Bože, ať ještě není říjen!

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a doručíme vám pachy po celý rok. Díky moc.