REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I Ve světě přeplněném nekonečnou nabídkou rekreačních lákadel všeho druhu lidé často zapomínají, že ty nejintenzivnější zážitky bývají zadarmo. V letním parnu jsme se ponořili do vod chladivé matky českých řek v místech, která kromě kachen a tichých bláznů skoro nikdo nezná.
Je všednodenní pražské odpoledne, vystupuji ze sedmnáctky plné zpocených občanů na refíž zastávky Kapitána Jaroše v pražských Holešovicích. Jako ohař na stopě konspiračně přebíhám vozovku směrem k vltavskému břehu, kontrolní pohled vlevo vpravo, jestli mě nikdo nesleduje, rychlý přeskok zábradlí a šup do nevábného křoví dolů k jezu. Udělal jsem to, co jsem chtěl udělat už dávno.
Když řeka nebyla jen kulisa
Když se dnes projdete po pražských náplavkách, uvidíte město, které svou řeku miluje jako kulisu. Vidíme drahé drinky v prosklených kójích, selfíčka s labutěmi a nekonečný proud turistických parníků, které rozrážejí hladinu s vytrvalostí motorových myší.
Ale vteřinu, kdy by se průměrný Pražan – v obleku či v džínách – prostě svlékl do trenek a skočil do té hnědozelené masy, abychom pohledali. Vltava se stala estetickým doplňkem metropole, nikoliv jejím žitým prostorem. Přitom ještě před pár desítkami let byla řeka hlavním sociálním tmelem města, kde se v rákosí a na dřevěných molech mazaly rozdíly mezi členem ÚV, ředitelem národního podniku a dělníkem z Kolbenky.
Historie koupání v Praze není jen historií hygieny, je to historie městské svobody. První „oficiální“ lázně vznikaly už na konci 18. století, ale skutečný boom přišel s rozmachem měšťanstva. Vzpomeňme na Občanskou plovárnu, nejstarší dochovanou instituci svého druhu z roku 1840. Nebylo to jen místo k plavání; byla to aristokratická scéna pod širým nebem, kde se pěstoval kult těla i ducha.
Pak tu byly Žluté lázně v Podolí, fenomén, který ve své nejslavnější éře dokázal pojmout desetitisíce lidí denně. Jejich dnešní provoz se přesunul od řeky k pivním stánkům a drahým burgerům. Stará Praha byla plná dřevěných ohrad, plovoucích vorů a říčních lázní, které kotvily u břehů od Vyšehradu až po Troju.
Lidé tehdy neřešili pH vody ani hygienické normy EU. Řeka byla kalná, voněla bahnem, rybami a dehtem z parníků, a právě v tom tkvělo její kouzlo. Byl to svět, který dnes známe už jen z Vančurova Rozmarného léta – svět, kde se čas měřil délkou schnutí pruhovaných plavek.
Kaskáda a špína
Otázka, proč se dnes Pražané ve své řece koupou méně, má dvě roviny: technologickou a psychologickou. Tou první je Vltavská kaskáda. Vybudování soustavy přehrad v padesátých a šedesátých letech udělalo z Vltavy v Praze sice stabilní, ale ledovou řeku.
Zatímco dříve se voda v létě dokázala prohřát na příjemných 23 stupňů, dnes z hlubin Slap a Orlíku přitéká do Prahy masa, která málokdy překročí osmnáctku. Vltava v Praze přestala být „letní řekou“ a stala se celoročním otužileckým bazénem. Ruku v ruce s bobtnajícím znečištěním za minulého režimu přišel neodvratný soumrak plováren.
Druhou rovinou je naše vlastní zchoulostivělost a nástup diktatury chloru. Moderní člověk si zvykl na sterilní modř plastových bazénů a aquaparků, kde je teplota vody garantována termostatem a čistota certifikátem. Řeka je v našich očích „špinavá“ a „nebezpečná“. Bojíme se proudu, bojíme se toho, co nám pod hladinou sáhne na nohu, a bojíme se bakterií, které jsou přitom v tekoucí vodě často v menší koncentraci než v přelidněném bazénu v Letňanech. Vltava je přitom dnes nejčistší za sedmdesát let.
Vědí to rekreanti na loukách v Braníku pod Mostem inteligence i pár těch odvážlivců opodál ve Žlutých lázních. Ale jinak? Nula. Já ale nechtěl s ostatními, chtěl jsem cítit proud vody mezi prsty, dokonce tak velký, že podemílaná kolena mají co dělat, aby udržela stabilitu.
Vodní punk
Tohle všechno vám dokáže poskytnout místo, které jsem letmo naznačil v úvodu. Ano, Helmovský jez, gigantické soustavbí tří zdrží půlící řeku mezi nábřežím Ludvíka Svobody a holešovickým břehem opřená o jižní cíp ostrova Štvanice s vodní elektrárnou.
Na jejím holešovickém břehu však nejprve narazíte na vorovou propust širokou 12 metrů, jednu z nejdelších propustí v Česku (boční zeď z kyklopského zdiva oddělující propust je dlouhá téměř 290 m). Můžete do ní sešplhat a v rychle proudící chladivé vodě maximálně pod kolena jen tak zírat proti proudu na pražské panorama nebo po proudu k holešovickým jatkám anebo si klidně lehnout na hrbolaté dno a nechat ze sebe všechno smýt a stékat a stékat a stékat...
To nej je ale čeká po přelezení jezové zdi a sestoupení do monumentálního vývařiště samotného jezu v hlavním korytě. Jez je betonový, obložený kamennými kvádry, s obloženým prohloubeným vývarem pro přepadající vodu. Délka jezu je 165 m a výška jezu je 4,4 m. Ve vodní mlze vidíte Štvanici a říkáte si, jestli již kolega Strmiska vyrazil surfovat na tamní vlnu.
Při pohledu na západ od našich hranic však zjistíme, že naše rezignace na řeku není nevyhnutelný osud, ale lokální diagnóza.
Vezměme si Curych. Švýcarská metropole udělala z koupání v řece Limmat náboženství. Tamní „Badis“ jsou luxusní dřevěná mola, kde ráno lidé plavou před prací a večer zde pijí víno. Vše funguje v symbióze s městem, čistota vody je fetišem a nikdo se nepozastavuje nad tím, že uprostřed bankovního centra skáčou lidé do proudu.
Nebo Basilej. Fenomén koupání v Rýně je zde doveden k dokonalosti díky tzv. „Wickelfisch“ – vodotěsným vakům ve tvaru ryby, do kterých si uložíte oblečení a boty, skočíte do Rýna a necháte se proudem unášet tři kilometry skrze celé historické centrum. Je to nejrychlejší a nejvíc osvěžující MHD na světě.
A co Berlín? Jejich Badeschiff – bazén vnořený přímo do řeky Sprévy – je sice umělý, ale vizuálně vrací lidi zpět na hladinu. I pařížská starostka Anne Hidalgo dnes sází svou politickou pověst na to, že vyčistí Seinu natolik, aby se v ní dalo plavat. My v Praze zatím spíše řešíme, kolik stánků s trdelníkem se ještě vejde na nábřeží.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a zkusíte na chvíli žít naplno. Díky moc.
