„Je to krádež za bílého dne,“ říká Jaroslav Šebek o chystaném zákonu o půdě

Vláda se ve svém programovém prohlášení zavázala připravit zákon o předkupním právu na zemědělskou půdu pro aktivní zemědělce. Předložit by ho měla začátkem příštího roku, na ministerstvu se o něm debatuje. Viděl jste už konkrétní paragrafy, jedná s vámi někdo?

Musím říct, že to s námi nikdo konkrétně neprojednává, vůbec jsme nebyli k ničemu přizváni. U pana ministra jsem byl vlastně poprvé a naposledy někdy v únoru či březnu, od té doby jsme se nepotkali a na tohle téma nás nikdo nepozval. Ve Sněmovně sice proběhl seminář, který organizoval člen zemědělského výboru, a my jsme očekávali, že pan ministr nebo někdo z ministerstva přijde záměr představit. V podstatě nikdo nepřišel. Debata tam sice byla velmi zajímavá a jsme zvědaví, co se na ministerstvu nakonec narodí, ale ze zkušeností z minulosti tento návrh zásadně a principiálně odmítáme.

Vláda argumentuje tím, že chce půdu ochránit před spekulanty, zamezit nekalým obchodům a zajistit, aby se na ní skutečně hospodařilo. Vy naopak tvrdíte, že výsledkem bude posílení velkých holdingů. Proč si to myslíte? 

Ať bude ten návrh jakýkoli, vždycky půjde o omezení práv vlastníků. My uznáváme vlastnické právo jako celistvé právo, do kterého by neměl nikdo zasahovat. Je to výdobytek toho, co jsme po roce 1989 v revoluci získali, a teď bychom ho narušovali. Z právního hlediska si myslíme, že jde o naprosto nesystémovou, zbytečnou, škodlivou a protiústavní záležitost.

Tvrzení vlády, že tím chrání půdu před spekulacemi, neodpovídá realitě. Jednak se musíme bavit o tom, kdo je to spekulant, a jednak o tom, jaké množství obchodů se se zemědělskou půdou reálně odehrává. Podle našich informací jde zhruba o jedno procento z celého půdního fondu ročně, tedy nějakých třicet, pětatřicet, možná čtyřicet tisíc hektarů. Přitom ani nevíme, jaký podíl z toho tvoří reální zemědělci a jaký jiné osoby. Pokud se ročně zobchoduje jedno procento, nejde o nic zásadního, ale o naprosto přirozenou věc – vlastnictví zkrátka někam přechází, někdo půdu kupuje, někdo prodává. Kdyby existovalo nějaké plošně lepší řešení, za tisíciletou historii ochrany vlastnického práva by se už dávno našlo.

Vlastnické právo ale není absolutní, stát do něj zasahuje například u liniových staveb.

Jenomže tady mluvíme o plošném zákonném řešení. Já neříkám, že předkupní právo je samo o sobě něco špatného a nemůže existovat. Dnes si ho ale může kdokoli s vlastníkem svobodně sjednat. Stačí vyvinout aktivitu, zavolat mu, napsat a říct: „Mám pocit, že bych měl mít větší jistotu a nárok na vaše pozemky.“ Samozřejmě to něco stojí, má to svou majetkovou hodnotu. Pokud to lze sjednat smluvně, není žádný důvod, aby do toho stát vstupoval zákonem. Je to čistá účelová hra, která má pomoci těm největším hráčům, protože ti dnes drží nejvíce pronajaté půdy.

Mluvíte o „okradení vlastníků“. Jak přesně by je zákon připravil o peníze?

Hodnota půdy má celou řadu složek. Určuje se podle toho, jak pozemek vypadá, kde se nachází, jak je úrodný a přístupný. Pak je tu ale rovina právní – zda je vlastnické právo celistvé, nebo zda je zatíženo nějakými břemeny či omezeními, například právě předkupním právem. Pokud tam taková zátěž vznikne, rozhodně to nevede ke zvýšení hodnoty, ale k jejímu snížení.

Dnes má typický menší vlastník třeba jeden až pět hektarů, které zatím využívá nějaký větší podnik. Vlastník si potřebuje postavit dům, požádá o hypotéku a banka po něm chce zástavu. Vzpomene si, že má pět hektarů u Poběžovic, na které by mu banka za normálních okolností půjčila dva a půl milionu korun. Když na pozemku bude váznout zákonné předkupní právo, banka to vyhodnotí jako právní zátěž a řekne: „Nepůjčíme vám dva a půl milionu, ale jen dva.“ A to už je přímý negativní dopad na vlastníka.

Navíc pokud má nájemci či pachtýři svědčit takto silné právo navíc, představuje to majetkovou hodnotu, která by měla být kompenzována. Nájem se sjednává za úplatu, a pokud k němu přidáváte další nárok, vlastník má logicky právo na vyšší plnění. Jenomže zákon by to stanovil plošně a automaticky, bez jakékoli náhrady.

Podle dostupných informací ministerstvo zvažuje čtyři varianty. Ta nejmírnější počítá pouze se zavedením informační povinnosti při prodeji. Byla by pro vás přijatelná?

Má to úplně stejný dopad a je to stejný nesmysl jako plošné předkupní právo. Nastanou dvě situace. Buď bude zákon formulován tak, že nesplnění informační povinnosti způsobí neplatnost kupní smlouvy – a pak to má stejně tvrdý dopad jako nerespektování předkupního práva. Nebo porušení žádný dopad mít nebude, a pak jde o zcela zbytečnou záležitost, která se bude obcházet a povede jen k zaplevelení právního řádu. 

Informační povinnost vnímáme jen jako eufemismus, aby bylo toto omezení pro veřejnost snáze stravitelné. Půjde o jednoznačné okradení všech vlastníků půdy. Pokud takový zákon v jakékoli podobě začne platit, na hodnotu majetku 1,6 milionu lidí to bude mít výhradně negativní dopad.

V řadě evropských zemí, jako je Francie, Německo nebo Rakousko, ale určitá regulace trhu s půdou platí. Proč by neměla fungovat u nás?

Tam to může dávat smysl kvůli odlišnému historickému vývoji a jinému uspořádání. My jsme společně se Slovenskem v rámci Evropské unie extrémem, protože si neseme dědictví násilné kolektivizace. To není žádné klišé ani vytahování starých křivd. Důsledkem je, že se zpřetrhaly vazby k místu a mezi vlastníky, takže zemědělci z velké části hospodaří na pronajaté půdě. Zdědili jsme velké zemědělské podniky, které se proměnily v podniky ultravelké, často vlastněné i zahraničními majiteli.

Podle analýzy, kterou zpracoval například portál Živá půda, má nějakou formu regulace zhruba třináct států Unie. Jenže tamní faktory nelze automaticky přenést k nám. V našich specifických podmínkách bude mít automatické předkupní právo přesně opačný efekt, než jaký pan ministr deklaruje. Tvrdí, že chce pomoci menším zemědělcům, jenže my ze zkušenosti víme, že to bude v náš neprospěch. Mladí a začínající sedláci se k žádné další půdě nedostanou, protože ji budou mít zablokovanou právě ty největší subjekty.

Ale i menší a střední sedláci hospodaří na pronajaté půdě. Proč by toto právo nepomohlo i jim?

Jde o rozsah. Pokud se tvrdí, že zákon pomůže menším a středním zemědělcům, kteří se složitě dostávají k půdě, výsledek bude přesně opačný. Rodinné farmy a lokální zemědělci se už k žádné půdě nedostanou, protože se mohou rozvíjet jedině přes pozemky, které dnes drží jiní – a to jsou právě ti velcí hráči. Ti budou mít předkupní právo, takže menší hospodáři ostrouhají.

Druhý a zásadní důvod, proč to velkým subjektům vyhovuje, je trend posledních let: masivní skupování zemědělských podniků investory z nezemědělských sektorů. Ti mají volný kapitál a vědí, že s nákupem podniku získávají i nároky na dotace na celé pětileté až sedmileté programové období. A když investor přijde koupit družstvo nebo velkou akciovku, cena podniku je úplně jiná, pokud mu můžete říct: „K těm pozemkům, na kterých hospodaříme, máme navíc ze zákona předkupní právo.“

Bavili jsme se o tom s ekonomy i sledovali zahraničí. Může jít o nárůst tržní kapitalizace podniku v řádu až padesáti tisíc korun na hektar. U tisícihektarového podniku to představuje obrovské peníze. V původních družstvech dnes navíc dochází ke generační výměně – funkcionáři stárnou, nemají nástupce a chtějí podnik prodat. A pochopitelně se jim prodává mnohem lépe, když k němu přihodí právo navíc, které dostali darem od státu.

Vlastníci půdy navíc na zákon zareagují. Jakmile zjistí, že jim hrozí omezení a ztráta operativnosti, přestanou se zemědělci uzavírat dlouhodobé pachty a dají jim smlouvy jen na jeden rok, aby mohli půdu kdykoli bez omezení prodat. Takže běžní sedláci spláčou nad výdělkem.

Nemohu se nezeptat na největšího hráče na trhu. Koncern Agrofert hospodaří zhruba na sto tisících hektarech půdy, přičemž většinu má v nájmu. Přijde vám jako náhoda, že by z tohoto zákona profitoval právě on?

Rozhodně to náhoda není, je to dlouhodobě připravovaná záležitost. Velké podniky se dlouhá léta o vztahy s vlastníky nestaraly. Od devadesátých let investovaly do technologií a strojů, ale zapomínaly pracovat s vlastníky půdy a pozemky postupně vykupovat. Žily v přesvědčení, že jim půdu nikdo nevezme, protože vlastník v místě nemá alternativu a nestojí tam deset dalších zájemců. Dnes chtějí, aby stát zákonem nahradil to, co si měli s vlastníky dávno odpracovat sami.

Pokud jde o Agrofert, pan premiér je podle našeho názoru jednoznačně ve střetu zájmů a vlivu na svůj koncern se nezbavil, mimo jiné skrze své děti. Ze způsobu fungování jeho svěřenských fondů je zřejmé, že se k majetku může vrátit. I u něj jednou dojde na otázku, co s podnikem dál a zda ho neprodat. A prodávat sto tisíc hektarů v nájmu s předkupním právem znamená inkasovat za majetek o dvacet až třicet procent víc. Považujeme to za krádež za bílého dne.

Máte pro tvrzení, že je zákon psán na míru Agrofertu, přímé důkazy?

Vycházíme z dopadů a ze základní zásady cui bono, tedy komu to slouží. Jestliže to jednoznačně slouží tomuto typu podniků, je zcela legitimní se domnívat, že je to šité na míru právě jim. Pokud by zákon prošel, obrátíme se na Ústavní soud. Jde o erozi vlastnického práva a základních jistot svobodné společnosti.

V srpnu jste odhadoval, že letošní sucho srazí výnosy z úrody o patnáct až dvacet procent. Jaká jsou aktuální čísla?

Tento odhad víceméně sedí. Zásadním projevem klimatických změn je ale vznik obrovských regionálních rozdílů, kvůli kterým stát jen velmi složitě hledá koncepční řešení pomoci. Někde naši členové hlásí, že u nich měsíce nespadla ani kapka a nevědí, jak dál. Typicky jižní Morava, která bývala výkladní skříní zemědělství, má dnes se suchem největší problém. Naopak v dříve chladnějších oblastech, jako je Vysočina, se dnes řadě plodin mimořádně daří.

Stát teď diskutuje o tom, jak rozdělit finanční kompenzace za sucho. Plošná výplata je problematická, protože nepomůže tam, kde je škoda největší. Pokud by ale měl úředník individuálně rozhodovat, komu peníze dát a komu ne, vzniká prostor pro naprostou svévoli, což se nám nelíbí vůbec.

Jak by se měli zemědělci na sucho adaptovat? Mluví se o zadržování vody v krajině, protierozních pravidlech, ale ministerstvo neustále akcentuje zvyšování produkce.

Cesta rozhodně nespočívá v tom, co předvádí ministerstvo – já tomu říkám štvanice za výrobou. Neustále slyšíme jen „vyrobit, vyrobit, vyrobit“. Otázka přece nestojí tak, že vyrábíme málo a musíme chrlit víc tun komodit. Otázka zní, zda jsme schopni vygenerovat přidanou hodnotu a zda tato hodnota zůstane zemědělci, aby se uživil a mohl rozvíjet.

Řešením je co nejvyšší míra vlastního zpracování, co největší diverzifikace činností a přímá cesta k zákazníkovi. To se pak automaticky projeví i na polích. Nesázíte na jednu nebo dvě plodiny, ale máte pestrý osevní postup, půdu celoročně krytou zelení, využíváte moderní technologie, regenerativní postupy a odolné odrůdy. Když pak přijde přísušek na jednu plodinu nebo propadnou výkupní ceny, vyrovnáte výpadek jinou činností.

To je princip rodinné farmy. Na světě je přes půl miliardy rodinných farem, které živí planetu i celou Evropskou unii. Je to staletími prověřený, životaschopný model založený na mezigenerační kontinuitě a lokálních vazbách. Neexistuje žádný důvod si myslet, že by rodinné farmy nezvládly adaptaci na sucho. Jen jim stát nesmí svazovat ruce.

Platí tento model udržitelnosti i pro velké zemědělské podniky?

Nemohu mluvit za ně, ale z toho, co sledujeme, oni tento model prakticky neřeší – nemají ho totiž jak do svého korporátního fungování zasadit. Využívají nepopiratelné výhody z velikosti, ale dělají tabulkové zemědělství. Manažer si spočítá náklady, očekávaný zisk a ostatní konsekvence ho nezajímají, protože za ně nenese celostní odpovědnost. Řekne: „Já jsem tady manažer, agronom nebo zootechnik, mám svou dílčí roli.“

Rodinná farma musí všechny tyto věci řešit zcela přirozeně z podstaty své existence – stará se o vazby v obci, zná své zákazníky a vychovává novou generaci, které chce půdu předat v dobrém stavu.

Menší farmáři si často stěžují, že musejí najímat lidi jen na papírování. Jak moc vás byrokracie v praxi zatěžuje?

Ta zátěž je enormní a pro sedláka neúnosná. Na rodinné farmě musíte zastat všechno – od poslední děvečky až po ředitele podniku. Náš pracovní den nemá osm a půl hodiny, to je v zemědělství nesmysl, pracujeme běžně šestnáct hodin denně. Když po celém dni přijdete večer domů, už nemáte sílu ani čas sedět u počítače a vyplňovat formuláře.

Sám provozuji penzion. Dříve jsme hlásili pobyty cizinců jednou za čtvrt roku, teď musíme jednou měsíčně. Do toho přichází nová elektronická evidence tržeb, chystá se systém e-Turista s dalšími povinnostmi pro ubytovatele. Ono to na první pohled vypadá hezky, že se všechno digitalizuje, jenže každá kontrolní organizace a každý úřad po vás chce něco jiného v jiném formátu a neustále se měnících aktualizacích. Velký podnik má na tohle specializované úředníky, kteří nedělají nic jiného, než že sledují termíny a komunikují s úřady. Sedlák tuto možnost nemá.

Navíc Česko trpí obrovským nešvarem zvaným gold-plating. Když jezdíme na farmy do zahraničí, vidíme, že úředníci tam fungují podpůrně, jako poradci. U nás se každá evropská směrnice ještě přizdobí, zpřísní a k jedné unijní povinnosti si čeští úředníci s chutí přidají dvě další.

Pokud by stát uvolnil byrokratická pouta a nechal sedláky svobodněji hospodařit, pomohlo by to stabilitě krajiny víc než ministerské regulace?

Zcela nepochybně. Sedlák je své půdě nejblíž, tráví na ní celý život a rozumí jí nejlépe. Stát by nám neměl diktovat každý krok a tvářit se, že nás zachrání, ale měl by nám uvolnit ruce, abychom mohli operativně reagovat na výkyvy počasí a hospodařit udržitelně pro další generace.

Má to i opomíjený bezpečnostní rozměr. V dnešní době, kdy kolem nás probíhají válečné konflikty, představuje sázka na několik obřích agropodniků obrovské strategické riziko. Koncentrace zemědělské výroby a potravin do několika málo distribučních center vytváří snadný a zranitelný cíl pro jakéhokoli protivníka. Pokud chceme zajistit skutečnou potravinovou bezpečnost a odolnost státu, musíme mít zemědělskou produkci co nejvíce diverzifikovanou, rozptýlenou v regionech a postavenou na tisících nezávislých rodinných farem.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a pochopíte, že problémy se mají řešit včas. Díky moc.