Bohemians vs. Bohemians: Když palestinští aktivisté narazí na razovitý vršovický kolorit

„Nestává se moc často, abychom vyjeli někam na západ a měli tam horší stadion, než máme my“, glosuje postarší fanoušek v zelenobílém dresu pražských Bohemians, zatímco mžourá očima do sluníčka na drolícím se betonu tribuny stadionu Dallymount Park v irském Dublinu. Tak nějak se mi přihodilo, že po otci „Klokanům“ od nepaměti fandím a vzhledem k dlouhodobě nevalným výsledkům v ligové soutěži nejsou příležitosti vyjet za bohemkou do zahraničí nijak zvlášť časté. Co to má společného s fanděním irských Bohemians Palestině proti Izraeli?

Fandění notoricky neúspěšnému klubu je svého druhu psychoterapií a autotorturou pro silné žaludky. Jít se zelenobílou kůží na „trh“ mezi kamarády po tom, co „klokani“ utrpěli o víkendu zase někde výprask, je otázkou osobní statečnosti a integrity. Prostě nic pro slabé povahy - znám dost lidí, kteří nevydrželi a dnes se bijí v prsa za Spartu či Slavii a při sebemenším neúspěchu nadávají. Jsou ale kupodivu i tací, kteří změnili dres v opačném gardu.

Za moje dospělé fandění byla Bohemka v lize přinejlepším dvakrát čtvrtá, ale také strávila několik sezón o patro až dvě níž. O novém stadionu u Botiče už se mluví přinejmenším od jediného titulu v roce 1983, ale do země se poprvé „koplo“ až loni a teprve uvidíme, jak to půjde dál. No nic, to je prostě život, nic co by vršovické mistry nízkých cílů rozhodilo. 

Přesto mají Bohemians Praha 1905 několik drahokamů, které je činí všeobecně populárními a početné fandy hrdé na svou značku. Předně je to sám cizokrajný název („Bohemians“ = Češi, název, který klub AFK Vršovice provizorně obdržel pro zájezd do Austrálie v roce 1927 a spolu s klokanem už jim zůstal), který zejména za „bolševika“ působil mezi všemi Duklami, Rudými hvězdami a Dynamy jako zjevení i červený hadr současně. 

Spousta lidí chodí na Bohemku ani ne tak ne za fotbalem, ale za atmosférou a ta je na prastarém stadionku (poslední větší rekonstrukce 1970) zasazeném mezi domovní bloky a potok Botič fakt jedinečná. Kdo si jednou stoupl s pivem pod topoly za brankou a zařval si „góóóóóóóól!“, je už zpravidla navždy ztracen.

Klub „rázovitý“ řeklo by se na Ostravsku. A pak je tu samozřejmě živoucí ikona jménem Antonín Panenka, kníratý kluk, který vyrostl v Moravské ulici na Vinohradech. Právě on dal Bohemians bez přehánění punc světovosti svojí geniální bělehradskou penaltou před 50 lety. Typickému kopu zvanému v Praze 10 i jinde u nás „Vršovický dloubák“, se od té doby ve světě neřekne jinak než „Panenka Kick“ a Tondovo jméno nese i prestižní španělský časopis o fotbale.

Ťeď ale sedím v pátečním spoji Ryanairu spolu s tatíky, maminami, floutky i pozéry v zelenobílých barvách a letíme v reprepauze, ve které si Češi pod novým koučem neporadí s Lukou Modričem a spol., na přátelák do Irska. Proč zrovna tam? Pouze a jedině proto, že v hlavním městě Dublinu sídlí od roku 1890 klub jménem Bohemian FC, familiárně řečený též „Bohemians“ nebo „Bohs“. Střetnutí dvou Bohemek je pro domácí bojující o přední příčky vítaným zpestřením sezóny, pro hosty hlavně vítaným výletem a kuriozitou - ostatně také domácí stánek „Bohs“ se bude brzy bourat, resp. přestavovat.

Fotbal byl v Irsku dlouho vnímán jako „posádkový sport“ (garrison game) – tedy sport, který do země přivezli britští vojáci. I proto byl gaelskými nacionalisty dříve bojkotován. Dnes už tato bariéra téměř neexistuje a fotbal si stále drží image sportu „pro všechny“, bez ohledu na původ nebo sociální status

I proto je fotbal v Irské republice až sportem číslo 3 za „gaelskými sporty“  - gaelic footbalem a hurlingem a někdy i rugby. Irsko je v důsledku toho pravděpodobně jedinou zemí na světě, kde většina fotbalových fanoušků podporuje týmy v jiné zemi. Pro průměrného Ira je „jeho“ klubem Liverpool, Manchester United nebo skotský Celtic FC. Každý víkend létají z Dublinu tisíce lidí na zápasy do Anglie. 

A tak zatímco soutěže gaelských sportů vrcholí v krásném dublinském Croke Parku pro 83 000 lidí, špičkový tým první fotbalové ligy Bohemian FC hraje své domácí zápasy v ošumělém Dallymount Parku doslova vtěsnaném mezi typické ostrovní řadovky, kostel a silo. Z dálky jej dokážete najít pouze podle havarijně vyhlížejících stožárů umělého osvětlení - podobných jako stávaly v Ďolíčku od roku 1966.

Jedna krytá - hlavní tribuna, jeden polorozpadlý „beton“ za jednou z branek, provizorní protilehlé montované těleso a konečně jakžtakž ucházející ochoz za druhou z branek. Stav toho celého ponejvíce připomíná nějaký ze stadionků druhé srbské ligy nebo Viktorku Žižkov v 90. letech. Zato pivo několika kvalitních druhů zde ovšem točí prvotřídní rychlostí - pěnění je zjevně pojem známý především v Čechách. Mimochodem, platí se výhradně kartou.

Pak je tu u nás nevídaný politický aspekt celé věci, resp. celého irského fotbalu. Hned když si rozkliknete domácí stránky Bohemians.ie, zamává vám nepřehlédnutelná palestinská vlajka. Klub Bohemian FC se oficiálně hlásí k podpoře palestinských nároků vůči Izraeli, ale i další politické agendě. 

Od roku 2010 přijali irští Bohemians levicovou politickou identitu, kterou začlenili do své image, veřejné komunikace i komunitní práce. Pod vedením provozního ředitele Daniela Lamberta se klub spojil s tématy, jako jsou palestinský nacionalismus a protirasistický aktivismus, stejně jako s podporou komunit LGBT, uprchlíků a lidí bez domova. Tento přístup čerpá přímou inspiraci z německého klubu FC St. Pauli, který je známý svými levicovými politickými postoji a antifašistickou identitou. 

V kancelářích klubu ve čtvrti Phibsborough se nacházejí politické předměty, jako je busta Lenina či levicová literatura, což posiluje toto ideologické směřování klubu.

Politické postoje klubu vyvolaly jak podporu, tak kritiku. Zastánci tohoto přístupu tvrdí, že posiluje vazby s komunitou a nabízí v rámci irského fotbalu jedinečnou identitu. Kritici, jako například bývalý manažer Roddy Collins, uvedli, že mají pocit, že se Bohemians začali více soustředit na politiku než na úspěchy na hřišti. 

Termín přáteláku Bohemek v Dublinu připadl shodou okolností na den předcházející zápasu irského nároďáku proti reprezentaci Izraele, který Irové nakonec na neutrálním území v maďarském Debrecínu vyhráli 3:0. Dlouho ale vůbec nebylo jasné, zda k zápasu ligy národů UEFA nastoupí. Hlasování hráčů nakonec dopadlo v poměru 15:7 ve prospěch konání zápasu, náhradní brankář Gavin Bazunu však tým před kvalifikačním cyklem na protest opustil.

Možná to nevíte, ale irské výhrady vůči politice Izraele mají hluboké historické, kulturní a politické kořeny, které sahají desítky let zpět. Nejčastěji se zdůrazňuje paralela s irskou zkušeností s britskou koloniální nadvládou, partition (rozdělením země na Irksou republiku a Severní Irsko) a bojem za sebeurčení. Není to rozhodně jen „móda“ posledních let – jde o dlouhodobý a široce sdílený sentiment napříč politickým spektrem i veřejností. 

Irsko bylo v roce 1980 první zemí Evropského hospodářského společenství, která oficiálně podpořila právo Palestinců na sebeurčení a státnost. Dlouhodobě prosazuje dvoustátní řešení, kritizuje osadnictví a blokádu Gazy. V květnu 2024 formálně uznalo palestinský stát (spolu se Španělskem a Norskem). Veřejné mínění je dlouhodobě jedním z nejvíce pro-palestinských v Evropě.

Také kotel „naší“ vršovické Bohemky prošel od 90. let několika politickými převraty, nakonec ale vždy platilo, že jde asi o nejliberálnější fotbalový koncentrát na klubové úrovni v Česku. Na několika metrech čtverečních tak vedle sebe v kotli „pod hodinami“ fandí tatíkové pamatující ještě Tondu Panenku v akci, huliči trávy, levicoví skinheads s blízkým vztahem k zmiňovanému hamburskému St. Pauli, manažeři, kteří jsou prostě z Vršovic a okolí a na Bohemku chodí od malička „po tátovi“, autobusáci z Kačerova i tvrdí chuligáni, kteří se po zápasech chodí servat a fotbal je v podstatě nezajímá - i takoví bohužel vyrazili do Dublinu, ale vlastní fans s nimi byli rychle hotovi. Buď jak buď, Bohemka je celkově dost „punkový“ klub, politiku bych mu ale za každou cenu nepodsouval.

A jak to nakonec dopadlo s tím přátelákem? Inu, hrálo se v neirsky krásném počasí (starý taxikář nás informoval, že takhle hezky bylo v Dublinu naposledy v roce 1976), na úvod zazněly hymny obou klubů a pak už se šlo za zpěvu chorálů rovnou na věc. Vršovičtí sice od začátku prokazovali větší taktickou vyspělost, soupeř ovšem důrazně a pozorně bránil, takže šance se rodily jen poskrovnu. 

A když už se domácí tu a tam utrhli do protiútoku, v zakončení se jim nevedlo o nic lépe. Utkání proto bez velkého vzruchu dospělo k nudné bezbrankové remíze, až jsme si s kolegy z Vršovic říkali, že nechápeme, proč se aktéři nedomluvili třeba na atraktivní remíze 3:3. To už bychom toho ale asi po Bohemians chtěli moc a tak bylo důležitější, že se večer před zápasem v dublinském Templu všichni jaksepatří fotbalově družili, při zápase nepršelo a po něm se šlo zase svorně na pivo. Fotbal je prostě fenomén který nezná hranic - a ten bohemácký obzvlášť. Politiku do toho ale netahejte.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.