KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Blauäugig. Toto německé slovo má dva významy. První označuje jedince s modrýma očima. Ten druhý lidi dětsky naivní a důvěřivé. Modré jsou oči Angely Merkelové, která se nechá přesvědčit, že s levným ruským plynem získává výhodu pro německé hospodářství – Němci platí za kubík méně než Ukrajina – a že díky měkké síle ekonomické spolupráce drží Rusy jakžtakž na uzdě. I když Nord Stream občas proklíná jako ďábelský projekt. Je však postoj německé vlády skutečně jen bezbřeze naivní?
V září se v interpelaci na ministerstvo zahraničí zeptá poslanec Spolkového sněmu za AfD, Leif-Erik Holm, zda spolková vláda nadále trvá na výroku někdejšího ministra Heiko Maase o neexistující závislosti na Rusku. Od státní tajemnice „zamini“ Susanne Baumannové obdrží tuto odpověď: „V době vydání citovaného prohlášení neměla tehdejší spolková vláda žádné náznaky ani indicie, že by Rusko využívalo dodávky plynu jako prostředek politického nátlaku na Německo.“
Naivitu a chybu v odhadu rizika spojeného s importem plynu z Ruska přizná v říjnu 2022 i Christoph Heusgen, tou dobou již šéf MSC. „Mylně jsme se domnívali, že můžeme pokračovat v politice vůči Rusku, nastolené před několika dekádami. Přes námitky východoevropských států jsme vybudovali nejen Nord Stream 1, ale také Nord Stream 2, a stali se závislými na ruských dodávkách plynu. Chyby jsme se dopustili i v případě prodeje zásobníků Rusku. Jak se to mohlo stát?“
Odpověď na jeho otázku přináší chronologicky řazený dokument Dobberta a Thieleho o plynovodu jako nástroji hybridní války. Ruské peníze promění některé německé úřady, kulturní a vědecké instituce, sportovní svazy, zavedená média a vlivné novináře, orchestry, školy a další organizace na prodloužená chapadla Kremlu.
Do února 2022 se za zájmy Ruska zasazují desítky zvolených německých zástupců lidu a i po invazi se ruský obtisk čas od času projeví i jinde než ve vyjádřeních populistů. Systém této infiltrace nazvali autoři knihy Nord Stream: Jak Německo platí za Putinovu válku „strategickou korupcí“. Jde o využití slabostí a zájmů jednotlivců i organizací k naplnění tří cílů: vytvoření závislosti Německa na ruském plynu a ovlivňování německé politiky ve prospěch Ruska, rozkolu uvnitř Evropské unie a re-kolonializaci Ukrajiny.
Po nástupu do prezidentského úřadu vytvoří Putin s přáteli, které zná ze své služby u KGB, systém, který mu zajistí absolutní kontrolu nad Ruskem. Jeho velké imperiální plány lze zatím jen tušit – třeba při pohledu na záběry z Čečny.
Klíčem k obnovení sovětského impéria se mají stát přírodní zdroje. Systém plynovodů je „sovětským výtvorem“, řekne německému kancléři Schröderovi během oficiální návštěvy Jekatěrinburku v roce 2003. Putina (a vlastně ani Schrödera) nezajímá, že téměř 39 tisíc kilometrů sovětského systému k přepravě plynu leží na území Ukrajiny. Pokud by si Evropská unie náhodou usmyslela nerespektovat ruskou kontrolu nad plynovým impériem, varuje Putin, pozná sílu „ruské ruky“.
Gazprom je postsovětská hybridní struktura sestávající z byznysu, politiky a tajných služeb.
Gazprom není obyčejný koncern. Kromě toho, že je největším a nejmocnějším státním podnikem v Rusku, je také nejvýznamnější plynárenskou společností světa. Pro energetický gigant, který plyn nejen těží, ale i distribuuje a prodává, pracuje po celém světě přibližně půl milionu „gazoviků“.
Pod logem Gazpromu se těží také ropa, po celém světě působí banky, letecké, stavební, pojišťovací a investiční společnosti Gazpromu. Kolem Země obíhá pět satelitů GSS Yamal, které tvoří 30 procent satelitní kapacity Ruska. Gazprom má soukromou armádu s tanky a bojovými vrtulníky, a mediální pilíř Gazprom Media ovládá nejdůležitější ruské noviny, televizní a rozhlasové stanice.
„Gazprom není normální korporace. Gazprom je postsovětská hybridní struktura sestávající z byznysu, politiky a tajných služeb. Nikdo kromě Putina neví, kde končí Gazprom a začíná nejvlivnější zbraň putinismu,“ píší autoři. Jinými slovy, Gazprom JE Putin.
Největší aktivum Gazpromu v Německu nenajdete v účetních knihách, ale v Hannoveru. Jmenuje se Gerhard Schröder. Dnes již popáté ženatý, v ústraní a společenském vyhnanství – v roce 2022 mu Spolkový sněm zrušil kancelář, kterou stát obvykle poskytuje bývalým kancléřům, a média ani významné instituce už ho nikam nezvou. Nenavštěvuje ho ani jeden z jeho nejbližších přátel – na kterého byl pro podezření ze spáchání válečných zločinů vydán mezinárodní zatykač, takže sedí v bezpečí tlustých kremelských zdí.
19. března 2022 kdosi na bílou bránu dvojdomku v hannoverské čtvrti Zooviertel načmárá slovo Massenmordlobbyist (lobbista za masovou vraždu). Schröder tam však už nebydlí. V současné době vyšetřuje korupci spojenou s Nord Streamem sněmovní výbor v Meklenbursku-Předním Pomořansku. 81letý Schröder, který byl přizván jako svědek, se omluvil ze zdravotních důvodů. Diagnóza? Burnout.
8. září 2005, Berlín. Deset dní před tím, než Schröder prohraje volby, zveřejní v deníku Handelsblatt článek, ve kterém tvrdí, že Němci a Rusové jsou „dnes spojeni těsněji než kdy dříve“ a že „německo-ruské vztahy dalece přesahují hospodářskou sféru“.
Ještě toho dne se v hotelu na okraji berlínského parku Tiergarten setká s ruským prezidentem, aby společně podepsali smlouvu o plynovodu. Původně se jejich dostaveníčko mělo konat až v říjnu v Moskvě, Schröder však zná předvolební prognózy a chce obchod zpečetit ještě před volbami do Bundestagu.
Součástí smlouvy je státní záruka za půjčku Gazpromu. Pokud projekt neuspěje, ručí Německo až 900 miliony EUR (plus úroky), což je jedna z nejvyšších státních záruk v historii SRN. Schröder však není jediným prominentním sociálním demokratem, který prosazuje ruské zájmy.
