KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Dlouholeté „německo-ruské“ ekonomické přátelství, s projektem Nord Stream jako špičkou ledovce, propojilo obě země nejen obchodně, ale i (geo)politicky. Spolu s Německem teď má ale celá Evropa na talíři těžce stravitelné ovoce naivity kombinované s vypočítavostí a osobní ziskuchtivostí. Jak hluboko sahá ruská infiltrace a vlivové operace? Mohla se invaze na Ukrajinu odehrát jinak a došlo by k ní vůbec? To odhaluje čerstvě vydaná kniha dvou německých investigativních novinářů, která má potenciál vybuchnout těsně před volbami jako atomovka.
Německo vyčítá Americe bezskrupulózní prosazování jejích sobeckých zájmů, bez ohledu na partnery. Kritika se v souvislosti s nejnovějším vývojem kolem ruské okupace Ukrajiny ještě zintenzivnila – pochopitelně.
Trump dává otevřeně najevo, že mu na Ukrajině záleží jen málo, pokud vůbec. Nezapadá do jeho východoasijské strategie, běžné Američany jakési předpolí Ruska nezajímá – většina jen mlhavě tuší, kde vlastně leží. Není tudíž důvod podporovat ji dál v míře, v jaké to činily předchozí administrace.
Tyto priority reflektuje i ostudný návrh, aby Ukrajina „splatila“ již poskytnutou pomoc postoupením práv na část svých nerostných zásob. Ostudný, protože zneužívá bezvýchodné situace jedné strany. Pro Evropu je to samozřejmě nemilé „probuzení“, jak píší světová média. O probuzení přitom nemůže být řeči: signály, že Trump přesune těžiště svého geopolitického zájmu mimo Evropu, zde byly již během jeho prvního období.
Místo účinných kroků v podobě formulování a důsledné implementace „plánu B“ pro případ, že se Evropa bude muset postavit na vlastní nohy a své teritorium i své geopolitické zájmy hájit vlastními silami, marnili evropští politici celá léta záležitostmi, které se ve světle posledních tří týdnů zdají být banální. Místo toho v médiích bohorovně spekulovali o tom, kdo by se jim v Bílém domě líbil víc.
Je však bezskrupulózní prosazování „národních“ zájmů, či lépe řečeno své politické agendy – protože ta není vždy totožná s tím, co je pro „národ“ či stát doopravdy a dlouhodobě dobré – výsadou prostořekého, náladového oligarchy v Bílém domě? Jednají evropské země ohleduplně alespoň vůči svým evropským sousedům? Jedná tak Německo?
Jak Německo platí Putinovu válku
V době, kdy světoví lídři debatují v Mnichově o budoucím osudu Ukrajiny a němečtí představitelé takzvaného politického středu se předhánějí v tom, kdo pošle amerického viceprezidenta ke všem čertům jadrněji a peprněji, se na pultech německých knihkupectví objevuje kniha dvou investigativních novinářů Steffena Dobberta a Ulricha Thieleho rozkrývající pozadí plynovodů Nord Stream 1 a 2. A jejich zásadní roli v rusko-ukrajinské válce.
Její název – Nord Stream: Wie Deutschland Putins Krieg bezahlt (Nord Stream: Jak Německo platí za Putinovu válku) – nepotřebuje dodatečné komentáře. V den vydání o ní referuje pouze Neue Zürcher Zeitung – jeden z nejdéle kontinuálně vycházejících evropských deníků, přezdívaný také švýcarské Timesy. V německých médiích o ní zatím najdete jen pár zmínek.
Tři roky důkladných rešerší odhalují míru, v níž Rusko zejména prostřednictvím svého „státu ve státě“ (Gazpromu) skrytě prosazovalo své zájmy a geopolitickou agendu ve Spolkové republice Německo.
Vytvořilo si hustou síť „influencerů“ (v tom pravém slova smyslu) ve všech významných oblastech politicko-společenského dění a rozhodování – od kancléře a kancléřky, spolkového prezidenta a ministrů přes státní úředníky, poslance, členy zemských vlád a stranické aparáty až po média, filmaře i někdejší struktury východoněmecké tajné policie Stasi (jejíž legitimaci nosil kdysi v kapse i Vladimir Vladimirovič).
Rusku se zkrátka ve stále větší míře dařilo ovlivňovat německou politiku až do nejvyšších pater, přimět Velkou koalici k nerespektování sankcí a od loajálních „přátel“ získávat klasifikované informace.
V tomto textu i v jeho pokračování pokračování se budu k Dobbertově a Thieleho dokumentu opakovaně vracet. Doplním ho kontextem aktuálních událostí a výroků.
Mnichov, neděle 16. února 2025 hodinu po poledni, hotel Bayerischer Hof: Na pódium plesového sálu přichází prezident Mnichovské konference o bezpečnosti Christoph Heusgen. Bude to jeho poslední projev ve funkci šéfa MSC. Po několika větách se mu láme hlas, přemáhá ho dojetí a slzy. Ze scény mezinárodní politiky odchází v momentu, kdy se v transatlantických vztazích objevuje trhlina, která může mít (přinejmenším) pro Evropu fatální důsledky.
