KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Bývalá německá kancléřka Angela Merkelová vydala paměti, které řada kritiků a recenzentů okamžitě ztrhala pro jejich údajnou malou otevřenost a zamlčování důležitých detailů. Přínos memoárů Angely Merkelové je ale v něčem úplně jiném.
Zvlášť v době, kdy se stal americkým prezidentem znovu Donald Trump, se neustále řeší, nakolik je politika divadlo a nakolik seriózní správa věcí veřejných. V Trumpově podání je jeho osobní i politická prezentace natolik excentrická, že se opravdu nabízí otázka, zda se jedná o „hraní“, nebo o autentický projev jeho osobnosti.
Ale nechoďme daleko. Když nedávno v poslanecké sněmovně Andrej Babiš „seriózně“ posílal premiéra Fialu do psychiatrické léčebny, také se možná mnozí lidé ptali, jestli to byl „úlet“, blouznění nebo pečlivě promyšlený záměr, pracující s emocemi voličů.
A co premiér Fiala? Co stálo za tím, že se jinak velmi seriózní a umírněný politik vytasí s bulvární tezí o rychlém dohnání německých platů? Zkrátka žijeme v době, kdy celá řada lidí považuje politiku za nějaké divadlo, plné falešných projevů a přetvářky, které nejsou (možná) jejím aktérům v soukromí vůbec vlastní.
I z těchto důvodů se s napětím očekávalo vydání memoárů „Svoboda: Paměti 1954-2021“ Angely Merkelové. Tedy něco v tom duchu „jak to bylo doopravdy“. Co se dělo na pozadí uprchlické krize či rozhodnutí o „energiewende“, v čem udělala Merkelová s odstupem chybu, kdo z kolegů světových politiků ji zklamal.
„Svoboda neprozrazuje prakticky nic. A s tím možná všechno,“ napsal třeba magazín Der Spiegel. V podobném duchu se nesou i další recenze v německých médiích. Bývalá kancléřka podle nich z detailů zákulisí politických schůzek takřka nic neprozradila, zato se soustředila na úpornou obranu svých rozhodnutí a odmítání chyb. „Dokonalý autoportrét,“ napsal recenzent vlivného německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Podle něj měla Merkelová raději nazvat svou knihu „Žádná alternativa“. Tím by dostatečně vystihovala své přesvědčení, že když se ohlédne za svou politickou kariérou, všechna její rozhodnutí byla nutná a správná. A to včetně těch, za které je dnes zatracována.
Žádné chyby
Příkladem může být její vztah k Putinovi. Merkelová tvrdí, že už před ruskou invazí prohlédla sebestředné a mocenské sklony ruského vládce, zároveň si ale stojí za tím, že bylo v zájmu Západu, když do poslední chvíle jako hlavní prostředník udržovala s Putinem dialog. A to údajně i kvůli přístupu zemí střední a východní Evropy, které, jak píše, „měly velmi malou chuť investovat do jakéhokoli vztahu s Ruskem… Zdálo se, že si přály, aby jejich gigantický soused zmizel z mapy, prostě přestal existovat."
Ve stejném duchu (jako ve své době nutné) hájí i zvýšení německé závislosti na ruském plynu a budování ekonomických vazeb s Ruskem. Merkelová také sice píše, že ji dodnes trápí „brexit“, tedy odchod Británie z EU, zároveň je ale přesvědčena o tom, že vystoupení Britů z unie bylo předem rozhodnuté už v době, kdy se bývalý britský premiér David Cameron rozhodl usmířit s euroskeptiky ve své vlastní straně.
Ani uprchlická krize není ničím, co by si Merkelová ve svých memoárech vyčítala. Její slavná věta „wir schaffen das (zvládneme to)“ podle ní není ničím, co by chtěla vzít nazpátek. Naopak přesně vystihuje její životní dráhu. „Takhle jsem dělala politiku. Takhle žiju. Tak vznikla tato kniha,“ napsala Merkelová.
Co se týče osobních a možná i pikantních detailů, ani v tomto ohledu se v knize neobjevila žádná senzační odhalení. Popis toho, že k ní Vladimir Putin schválně pustil svou fenku, protože věděl, že se bojí psů nebo přišel pozdě na jednání s vysvětlením, že se zdržel pitím německého piva, už byl zveřejněn dříve.
Jako jeden z mála pikantních detailů Merkelová zmiňuje svůj telefonický hovor s bývalým řeckým levicovým premiérem Alexisem Tsiprasem, který jí údajně v telefonu oznámil, že doporučí řeckému lidu, aby hlasoval proti záchranné dohodě, kterou přitom s Merkelovou předtím sám vyjednal.
„Buran“ Trump
Jinak ale bývalá německá kancléřka hodnotí politiky, se kterými jednala, velmi smířlivě a přátelsky, ovšem s výjimkou Donalda Trumpa. Vzpomíná, jak jí Trump odmítl schválně podat ruku před kamerami. Za svou velkou chybu považuje, že se k Trumpovi zpočátku chovala, jako by byl „úplně normální“. Rychle prý ale poznala jeho emociální povahu a slabost pro autoritářské vládce a tyrany.
V memoárech Merkelová zmiňuje i své studijní pobyty v bývalém Československu a vzpomíná na srpen 1968, který tady strávila na dovolené s rodiči. Recenzenti se většinou shodují v tom, že právě pasáže popisující mládí budoucí kancléřky a její cestu k politické kariéře jsou na celé knize možná to nejzajímavější.
Detailům z důležitých politických rozhodnutí se Merkelová vyhýbá stejně jako hodnocením svých případných chyb. Na druhou stranu ale znalci bývalé kancléřky upozorňují, že přesně tím způsobem, jakým psala svou knihu, se také řídila v politice. A v tom je kniha vlastně velmi poučná.
Vystihuje totiž určitou lidskou tvář politiky a vyvrací teze o tom, že politik je často jen divadelní herec, plný přetvářky a falše. Merkelová, ať už si o ní myslí kdokoliv cokoliv, byla autentická.
„Všechny lidské vlastnosti, které z Merkelové udělaly sympatickou a oblíbenou vůdkyni, jsou v této knize: nedostatek šoumenství, podceňovaný smysl pro humor, oddanost budování spojenectví a vytváření kompromisů,“ napsal recenzent britského listu The Guardian. Když si ale lidé podle něj přečtou knihu „Svoboda“, nutně se musí ptát sami sebe, zda „dobré lidské bytosti automaticky dělají dobrá rozhodnutí“.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
