KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Potřebujeme vůdce? Vždy jsem tvrdil a stále tvrdím, že ano. Většina komentátorů veřejného dění však soudila, že v demokracii záleží na kolektivním vedení. A že lidé jako Klaus, Zeman či Topolánek patří na „smetiště dějin“ a jejich vliv je vlastně spíše negativní než pozitivní. Kam ale tahle strategie vedla? Jen k tomu, že místo silných demokratů přicházejí hlasití populisté, demagogové a extremisté.
Co stojí za úspěchem Donalda Trumpa? Deficit „standardních“ lídrů. Vyprázdnění, ba přímo impotenci politiky vidíme všude v západním světě. Chybějí osobnosti, které si něco myslí, co si myslí, to říkají a co říkají, to také udělají. Spojené státy, Velká Británie, Francie, Německo… Kde jsou velikáni typu Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové, Francoise Mitterranda, Helmuta Kohla (abychom zůstali u období kolem pádu komunismu)?
Moc nesnáší vakuum. Pokud ji z ulice nezvedne mocný lídr, zvedne ji (ne)mocný autoritář. Ti, kteří tvrdí, že kolektiv je víc než jedinec, nepochopili podstatu vládnutí. Demokracie není nic jiného než systém, jak vybrat člověka do čela, a to způsobem, aby do toho mohl mluvit lid. To je samozřejmě zásadně důležité. Ale není to vše, není to automat na „zářné zítřky“. Jde o projev svobody. Ta však nefunguje dobře bez zodpovědnosti.
Zvolení parlamentu není konec, ale začátek procesu. Ve skutečnosti je demokracie „čínskými zdmi“ oddělená od exekutivy, od samotného výkonu moci. Ta patří vládě, která drží osmdesát procent faktického vlivu, přičemž v řízení země je omezena jen zákony a ústavou. A v jejím rámci má vždy výsadní postavení jediný člověk – prezident, premiér, kancléř. Navíc lidé mají přirozenou tendenci ztotožňovat se s lídrem, ne s davem.
Jak se ale můžete identifikovat s Kamalou Harrisovou, Keirem Starmerem, Emmanuelem Macronem, Olafem Scholzem? Nebo u nás s Petrem Fialou? My pravičáci jsme tuto vládu volili hlavou. Ale příznivci Andreje Babiše mohli hlasovat srdcem. A emoce nakonec vždy porazí rozum. Přitom od palácového převratu v ODS u nás bohužel převládají zlé vášně. Vít Bárta i Andrej Babiš se dostali k moci skrze barnumské negativní kampaně a černou propagandu.
Jedinou výjimkou, kdy se za posledních patnáct let podařilo postavit něčí výrazný úspěch na vlně pozitivních pocitů, byl Karel Schwarzenberg. Do značné míry díky jeho aristokratickému „knížecímu“ kouzlu. Od té doby ovšem žádnému tradičnímu politikovi mainstreamoví novináři ani liberální influenceři a voliči netolerovali „vůdcovské“ vystupování (a už i nějakou dobu před ním). Pak není divu, že se s takovým chováním prosazují ti netradiční.
Opravdu se ve standardních stranách nenajde žádný „silný pes“, nebo je ona impotence důsledkem dlouhodobé sterilizace mediálními inseminátory? To je jako otázka, zda byla dřív slepice, nebo vejce. Prostě na „demokratické“ straně není dnes žádný opravdový lídr, ať už proto, že opravdu neexistuje, nebo potenciální adepty odradí, že by museli čelit smršti hloupých útoků. Nahoru se tak dostávají převážně „hodní, milí a výmluvní kluci a holky“.
Za Andreje Babiše můžeme být nakonec rádi.
