KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Spolkovou republiku dělí od vládní krize jen vlásek. 170 dní od vzniku velké koalice se projekt s pracovním názvem „Poslední náboj“ – tedy poslední šance zvrátit úpadek hospodářské velmoci a zabránit dalšímu nárůstu podpory AfD – otřásá v základech. Důvod? Kancléř Merz si zas jednou pustil „pusu na špacír“, jak by byly řekly naše babičky. V souvislosti s tématem nelegální migrace si totiž dovolil zmínit problém „městské krajiny“, či doslovně přeloženo, obrázku německých měst.
Od oné nešťastné tiskové konference v Postupimi už uplynulo devět dní a Merzův „Stadtbild“ stále rezonuje.
Levice – tedy takřka vše od extremistů z Die Linke až po několik poblouzněnců z Merzovy vlastní strany – zázračně obživla a připomíná upíra, který po týdnech abstinence našel klíče od transfuzní stanice. Demonstrativní pobouření jí totiž dává křídla a již nejméně dvě desítky let je esencí její politiky.
Merze obvinili z rasismu všechny prominentní tváře Zelených*, sociálně-demokratičtí starostové a starostky, aktivisté všech barev, celá řada novinářů a nově i soudruh Klingbeil, vicekancléř.
Tytam jsou nevinné romantické časy rodící se koalice, kdy Bedřich s Larsem zakopali válečné sekyry, kterými se hlava nehlava rubali během předvolební kampaně, a několik týdnů vypadali jako Bert a Ernie ze Sezamovy ulice, navlečení do značkových obleků. S tím je teď konec. Schluss. Ende. A začíná nová předvolební kampaň. Heslo: Gegen Rechts (Proti pravici, pozn. red). Přesněji, gegen Merz (proti Merzovi). S takovými přáteli, pardon, koaličními partnery, opravdu nepotřebujete nepřátele.
* Z členské základny se však ozvaly i hlasy vyjadřující kancléři podporu a pochopení. Jedním z nich je Ryyan Alshebl, mladý syrský Drúz, který do Německa přišel v roce 2015 a dnes je starostou vesnice Ostelsheim v Bádensku-Württembersku.
Merzova vágní věta o městské krajině zasáhla neuralgický bod celé republiky. Paradoxem je, že nikdo vlastně neví, jak přesně ji myslel, a zároveň všichni vědí, co chtěl říct. Ti s transparenty „Wir sind das Stadtbild“ (Obrázkem města jsme my, pozn. red.), nadšení, že letošní manifestační sezóna začala ještě před Dušičkami, odpřisáhnou, že Merzovi vadí lidé jiné barvy pleti.
A svůj názor na věc má i zbytek republiky – ten výrazně větší, zahrnující také migranty ze všech koutů světa, kterým nové poměry lezou na nervy ještě víc než domorodcům. Pochopitelně. Velká část z nich totiž neutíkala z Aleppa, Islamabádu, Banjulu nebo Bagdádu, aby o mnoho tisíc kilometrů dál skončili na místě, které se jejich domovinám podobá čím dál víc.
Mlčící většina, která se přestává bát
První asociací desítek milionů obyvatel spolkové republiky byl obrázek skupin znuděných výrostků arabského nebo afghánského původu, poflakujících se na centrálních náměstích a v pěších zónách, obtěžujících kolemjdoucí a příliš často vytahujících nůž.
Další pak městská jádra, která hrozivě rychle ztratila svůj nedávný lesk a místo karnevalu tržní ekonomiky a luxusních parfémů korzujících dam dnes nabízejí prázdné, často zabedněné výlohy, hromady odpadků, zápach moči a stále vyšší pravděpodobnost, že se stanete obětí násilného trestného činu. Nebo místa ve veřejném prostoru, z nichž se nějak vytratily ženy, a ty, které zůstaly, buď jen rychlým krokem směřují do svého cíle, nebo jsou s okolním světem spojeny jen úzkou škárou pro oči.
„Zeptejte se svých dcer,“ dodal Merz o několik dní později. A aktivistická úderka Pobouření a spol. zareagovala dle očekávání. Prominentní dcera Luisa Neubauerová, kdysi přezdívaná „německá Greta Thunberg“, svolala v Berlíně demonstraci jménem čtyřiceti milionů dcer. K berlínské centrále CDU jich podle údajů policie nakonec dorazily zhruba dva tisíce. Ne proto, že by termín další ze stovek manifestací kognitivní disonance kolidoval s jejich hodinami jógy, tanga nebo thajského boxu, ale proto, že bio-německé** i nově-německé dcery vědí své.
Jindy proklamovaná hesla o tom, že na subjektivním vnímání obětí záleží úplně stejně jako na skutkové podstatě trestných činů, v tomto případě, zdá se, neplatí. Zdejší ženy a dívky, které se ve večerních tramvajích nebo parcích necítí dobře, nebo se jim programově vyhýbají, zřejmě jen hromadně halucinují: Německo je přeci bezpečná země.
A když se přesto něco stane, nemohou za to vznešení divoši, ale okolnosti, které je k tomu dohnaly: válka, útěk, špatné sociální zázemí, nezájem ze strany atraktivních žen. Kultura nebo náboženství s tím nemají společného vůbec nic. Krásná kurdská dívka z místního pekařství sice tvrdohlavě trvá na tom, že na městské koupaliště přestala chodit, protože jí chlapci ze Středního východu, vychováváni k tomu, že ženy jsou majetek, nadávali do šlapek – nejenže nechodí zahalená, ale opaluje se v bikinách (!) – ale jí se aktivisté neptají.
** Autorem termínu Bio-Němec je kabaretista tureckého původu Muhsin Omurca. Původně sarkastický termín byl označen za „Unwort“ (škaredé, zlé slovo) roku 2024 – prý ho často používají pravicoví extremisté a rasisté. „Brambora“ – urážka, kterou zejména Turci a lidé z Blízkého východu častují Bio-Němce, aniž by si někdo dovolil obvinit je z rasismu, toto ocenění nikdy nezískala.
Zlý bílý německý muž, který v přestávkách mezi přebalováním svých dětí loupí a znásilňuje
Ani tentokrát úderka nezapomněla poukázat na to, že problémem nejsou migranti, nýbrž muži jako takoví, především ti němečtí. A tak zatímco je podnapilý Uwe zírající o vteřinu déle na bujné poprsí Jette, zvýrazněné balkónovou podprsenkou, sexistické prase, usvědčený násilník Ahmed může počítat s obrovským pochopením ze strany médií, jimi oslovovaných expertů, soudů i aktivistické veřejnosti.
„I některé německé matky mají špatné syny. Jedním z nich jsi ty, Bedřichu,“ hlásá transparent jedné z aktivistek. Podobně jako po silvestrovské noci, která rok „Wir schaffen das“ v Kolíně uzavřela hromadným útokem na sexuální sebeurčení slavících dívek a žen, i nyní by bylo žádoucí přesunout fokus ze vznešeného divocha na zákeřného domorodého bílého muže.
Podle údajů Spolkového kriminálního úřadu je přitom počet migrantek (!) podezřelých ze spáchání násilného trestného činu přepočtený na sto tisíc obyvatel vyšší než počet mužů s německým občanstvím dopouštějících se stejné trestné činnosti.
Merz je vlastně novodobý Goebbels!
Dalo se čekat, že dojde i na reductio ad hitlerum, což je zejména v německy mluvícím prostoru nasnadě. Merzův „Stadtbild“ je prý podprahovým odkazem na deníkový záznam Hitlerova propagandisty z roku 1941.
V něm Goebbels v souvislosti s připravovanou deportací berlínských židů poznamenává: „Neničí jen vzhled našich ulic, ale také morální cítění našeho národa“. Co na tom, že Merz nejenže nepřipravuje deportace migrantů per se, pouze se víceméně (spíš méně než více, nutno dodat) snaží naplnit svůj slib o vrácení migrantů povinných vycestovat do zemí jejich původu, respektive těch, kde poprvé vstoupili na území Unie.
Co na tom, že je to právě Merz, který svojí dvoumetrovou figurou tvoří onu protipožární zeď k Alternativě pro Německo slibující „remigraci“, i za cenu koalice se sociálními demokraty a určité závislosti na Zelených (viz hlasování o povolení dluhové brzdy, pro které byla potřeba dvoutřetinová většina). A platí za to vysokou daň, jak naznačují poslední průzkumy volebních preferencí, v nichž AfD vede nad CDU o dva až tři procentní body.
Že po přirovnání ke Goebbelsovi sáhl i hamburský influencer Raheem Boateng, zarytý antisemita propagující myšlenku chalífátu, je už jen zábavnou anekdotou.
