Londýnský banán: Kde se doopravdy dobře žije v „nejlepším městě na světě“

Ještě než se dostaneme k samotnému „banánu“ – připomeňme si, že Londýn je jediné evropské město, které je skutečně a ve všech ohledech světové. 

Ostatní, včetně Říma, Paříže, Madridu, Berlína atd. jsou – při veškerém respektu a lásce k nim, ve světovém měřítku (opakuji, ve světovém měřítku, kde jsou parametrem srovnání Tokio, Šanghaj, Nové Dillí, Mexico City, Káhira atd.) vlastně svým způsobem „provinční“. 

Nejde jen o počet jejich obyvatel, ale i o jejich ekonomický výkon či výtlak, zčásti (byť nikoli na prvním místě) rovněž o politickou moc a v neposlední řadě o jejich sociokulturní přitažlivost. 

V anglických/britských, evropských a světových dějinách tomu tak bylo od raného novověku; nahlíženo anglickýma/britskýma očima přinejmenším od počátku tudorovské vlády na konci 15. století, prakticky soustavně.

V 19. století a přinejmenším až do rozpoutání Velké (první světové) války v létě 1914 byl pak Londýn, srdce Britského impéria – nad nímž podobně jako nad Španělskem o několik staletí dříve „nezapadalo Slunce“ – oprávněně pokládán za „hlavní město světa“. 

Město si své mimořádné postavení navzdory úpadku Spojeného království ve světě udrželo i po skončení druhé světové války v roce 1945 a udržuje si ho prakticky dodnes. Jak to koneckonců stálo v legendárním článku v novinách The Daily Telegraph v dubnu 1965, a hlavně o rok později v časopise The Time v textu pod názvem London: The Swinging City. 

Jeho autor v něm poukazoval na fakt, že centrum kdysi nejmocnější říše na naší planetě znovu určuje módní vzory pro zbytek světa, díky čemuž měla britská metropole, jak poznamenal Robert Fraser, majitel jedné z mnoha londýnských uměleckých galerií: „Něco, čím se dříve pyšnil New York. Každý zde chtěl žít.“

V posledním roce se, pokud jde o Londýn, postaral o rozruch již zmíněný vědec (mimo jiné autor a editor The Intertextual Tanakh [židovské bible], influencer, komentátor se zájmem o reality, městské plánování a fungování trhů) – Saul Sadka. 

Konkrétně se jednalo o jeho post na sociální síti X z 24. srpna tohoto roku, kdy publikoval mapu britské metropole, na níž vyznačil rozlehlou oblast s názvem „London Banana“ s poznámkou, že „zůstanete-li uvnitř banánu, prožijete v Londýně skvělé chvíle. Mimo banán je ale podle Sadky „v současnosti téměř všechno strašlivé a je lépe se takovým místům vyhnout. Není jasné, proč tomu tak je, ani kdy se tak stalo/kdy k tomu došlo. Ale je to tak“.

Vzhledem k tomu, že post doposud vidělo na deset milionů uživatelů sociální sítě X a spousta dalších lidí mimo X, strhla se – mírně řečeno, a nejen v Londýně – mela. 

Oblast zvaná „banán“ je sice poměrně velká – od městských obvodů Barnet (včetně židovské čtvrti Golders Green), Islington (s Highbury), Camden (s Hampsteadem, Belsize Parkem a Primrose Hillem), přes Westminster (Mayfair, Belgravia, Soho), Kensington a Chelsea, Hammersmith a Fulham, dále Merton a Kingston upon Thames, až po Claygate a Oxshott v Surrey.

Celkem v této zóně žije přibližně 1,2–1,5 milionu z celkových 9 milionů obyvatel tzv. Velkého Londýna (Greater London), mnohem více lidí (více než sedm milionů) ale žije mimo „banán“. 

A právě v tom spočíval jeden z mnoha „problémů“ Sadkova tweetu.

Hlavní diskuse se vedla přirozeně o tom, zda něco jako London Banana reálně vůbec existuje – a výsledky jsou poměrně rozporuplné. Na jedné straně není nejmenších pochyb o tom, že se jedná o bohatší čtvrti a atraktivní místa k životu s vysokými cenami nemovitostí i s vysokými nájmy, s výtečně fungující hromadnou dopravou (podzemka, železniční spoje), s nižší zločinností (zejména pokud jde o násilné trestné činy), o prvotřídních školách, vyhlášených a pohodových restauracích a dobrých hotelech nemluvě. 

Každý, kdo v Londýně nějaký čas pobýval (já sám mám za sebou vysoké desítky kratších i delších pobytů a bydlel/žil jsem jistě ne úplně ve všech, ale v mnoha částech města, takže mohu dobře srovnávat), ví, že v zásadě, až na občasné výjimky, je „banán“ reálný. Jste-li v něm, cítíte se skutečně dobře a máte oprávněný pocit bezpečí. 

To ovšem neznamená, že se vám tu nemůže nic zlého přihodit, že neskončíte v mizerném hotelu nebo ve špatné restauraci, stejně jako to neznamená, že jste-li mimo „banán“, je všechno „strašné“ a hrozí vám nebezpečí na každém kroku, jak napsal – jistě trochu ironicky – Sadka.

Jasné geografické vymezení „banánu“ a pocit mnoha Londýňanů, že je snobské a povýšené, bylo a je hlavním důvodem vášnivých diskusí a polemik. Zejména obyvatelé „venkovských“ obvodů na jižním okraji metropole, kde se žije ve všech ohledech velmi příjemně, se cítili Sadkovým vymezením „báječného Londýna“ dotčeni.

Totéž platí o některých částech západního, a dokonce i východního Londýna – například v oblasti v okolí stanice metra Wapping, kde se nachází slavný pub ze 16. století The Prospect of Whitby, jsou luxusní byty a je zde velmi bezpečno, stejně jako třeba o Greenwichi či Ealingu.

Složitější je to s „banánem“ i v jiných ohledech. Podle řady novinářů, sociologů, ekonomů i obyvatel Londýna se nejedná o nic víc než o provokativní vtip či dokonce o záměrnou urážku (což je podle mě nesmysl) části obyvatel města, jež navíc do značné míry ignoruje „londýnskou diverzitu“ (v „banánu“ totiž žije hodně bílých Angličanů/Britů). 

Tím se ovšem dostáváme na pole rasové, genderové, kulturní, politické a další korektnosti, takže je třeba být při čtení takových komentářů velmi obezřetný a dobře se podívat, kdo je píše a kdo je vydává, respektive tiskne; někteří autoři logicky nemohou ani připustit, že by – z těchto důvodů – mohlo něco jako „banán“ existovat.

O tom, jak citlivým tématem je „diverzita“ v dnešním Londýně, v jehož čele stojí už třetí volební období charismatický muslimský labourista Sadiq Khan (* 1970, starostou od května 2016), by mohl vyprávět například známý anglický herec, komik, scénárista, režisér, producent a spisovatel Ricky Gervais (* 1961).

Londýnská radnice, přesněji řečeno úřad Transport for London, který se stará o městskou dopravu, mu zakázal v metru billboard, na němž popíjí prémiovou vodku Dutch Barn Vodka a říká: Vítejte v Londýně a nezapomeňte si vzít vestu, která vás ochrání před bodnutím nožem (Welcome to London. Don’t Forget Sour Stab Vest).

Jednalo se o umělcovu reakci na rostoucí počet útoků bodnou zbraní, nejčastěji nožem, z čehož bývá krom jiných obviňován starosta města Khan s ohledem na jeho údajně nedostatečně tvrdý postoj vůči pouliční kriminalitě.

Gervaisův billboard a jeho zákaz vzbudily značnou pozornost veřejnosti, a hlavně médií, a nejspíš i proto se umělec do metra vrátil, tentokrát s méně šokujícím, ale stále kontroverzním billboardem, na němž popíjí tutéž whisky, tentokrát ovšem s poznámkou: Užívej/te si života. Brzy budete mrtví. (Enjoy Life. You'll Be Dead Soon). V souvislosti s billboardem, jenž musel z metra zmizet, je i poselství toho nového jasné, takže bych si vsadil, že se v některých stanicích podzemky dlouho neohřeje ani on.

Proč vůbec o Gervaisovi a jeho billboardech píšu? Je tomu tak nejen proto, abych v souvislosti s hodnocením „londýnského banánu“ upozornil na jeden z největších problémů města na Temži, který má podle některých analýz souvislost s legální i nelegální migrací (byť, přirozeně, nejen s ní) a s tzv. rizikovými lokalitami, ale také proto, abych, přiznám se, že trochu provokativně, řekl: V „banánu“ je pravděpodobnost takového útoku, na jaký upozorňuje Gervais, mnohem menší než v některých částech města mimo něj.

Tak se, přátelé, do Londýna, teď už bez provokování a bez ironie, vypravte a užijte si ho, nejen před Vánoci je rok co rok naprosto úchvatný. Před pár dny jsem se odtud vrátil se svým jedenáctiletým synem, takže to mohu potvrdit osobně.

Pár momentek z předvánočního Londýna:

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.