Za bytové bouře mohou politici. Hlavně jejich sliby o bydlení jako sociální dávce

Není od věci dovozovat, že nepřímým (a samozřejmě nezamýšleným) strůjcem „masových lidových bytových bouří“ v zemích typu Francie, Itálie, Španělska, Portugalska atd., stejně jako nenásilné, ale všudypřítomné nespokojenosti s bytovou situací například v Česku, jsou politici všech stran a zabarvení, kteří u veřejnosti vytvářejí dojem, že dostatek bytů je záležitost pouhého chtění a plánování ze strany státu a veřejné moci. Což je mýtus neboli pouhá fikce.

Byty se totiž fyzicky nerodí ve stranických sekretariátech ani v útrobách vládních úřadoven. Jsou produktem trhu, nad jehož vnitřními, přirozenými mechanismy nemají a nebudou mít státy, vlády ani politici nikdy dostatečně nadřazenou moc.

Každopádně na kontinentu zesílil viditelný rozpor, který se stává spouštěčem revolty, kdy politici slibují bytový ráj, jehož pilířem je „dostupné bydlení“ (myšleno zřejmě téměř pro všechny, jako v komunismu). Jenže na obyvatele číhá tvrdá realita, v níž bytový ráj nenastal; snad s výjimkou Babišovy vlády, v níž skoro každý ministr vlastní více bytů či dokonce domů, případně bydlí ve zvýhodněném nájmu…

Ještě horší je, že po desetiletích politického bytového mámení dnes již může být pozdě začít veřejnost přesvědčovat o tom, že cenově dostupné bydlení pro všechny, kdo po tom touží, je čítanková utopie. Ano, je v moci státu či obcí generovat zvýhodněné bydlení pro velmi úzkou elitu vyvolených, jenže to už pak není utopie, nýbrž v jistém smyslu dystopie, tedy opak vysněného ideálu.

Lidé se však bouří, neboť nadále zůstávají v očekávání bytové utopie, když v realitě, včetně té tuzemské, čelí obtížně dostupnému, potažmo „nepřiměřeně“ drahému bydlení. Problém má přinejmenším dvě jasně viditelné roviny. Jednou je zmiňovaný neblahý vliv státní a veřejné moci, která vytváří matoucí dojem, že bydlení je do značné míry politický problém v tom smyslu, že je v rukách státu či obcí a měst to, zda lidé budou mít kde bydlet a jestli budou byty snadno cenově dosažitelné.

Druhou je suchý a holý fakt, že bydlení je skutečně drahé. Pro část obyvatel, typicky těch mladších a na trhu práce se rozkoukávajících, je prakticky nemožné dosáhnout na koupi vlastního bytu či domu. Pod vlivem vyhrocených pouličních bitev ve Francii či Itálii, jež mají v podkresu bytový problém, se může zdát, že tamní situace je katastrofická a většina obyvatel nemá kde bydlet. Což je dojem nepřesný.

Připomeňme, že v Česku činí podíl vlastnického bydlení 60 %, ale v Itálii je to 77 % a ve Španělsku 70 %, zatímco ve Francii 58 %. Zajímavé je, že podle dostupných analýz je situace s bydlením u nás špatná, potažmo zhruba stejně „špatná“, jako v uvedených zemích. Statistiky dokonce říkají, že Česko je jednou z nejhorších zemí v EU z hlediska počtu platů potřebných na zakoupení průměrného bytu. Například v Praze je potřeba téměř 17 ročních platů, zatímco například v italském Turíně necelých 5 ročních platů…

Sluší se také dodat to, na co se zapomíná. Totiž, že nikdy v minulosti u nás bydlení nebylo cenově dostupné, myšleno pro každého, kdo po tom zatoužil. A někdy nebylo dostupné vůbec – vzpomeňme celoživotní pořadníky na byty v bývalém komunistickém režimu. Tak či onak, zatím je v tuzemských městech „bytový klid“. Lidé nerevoltují v ulicích. A to možná i proto, že nadále věří ve zlepšení situace.

Aby taky ne, když jim to slibuje tak výtečný politický marketér, jako je Andrej Babiš. Ten nově oznámil, že zatočí s drahými bankami a přinese lidem levnější hypotéky, což sice sliboval už před volbami; ale reálná situace je totálně odlišná. Nutno vyzdvihnout, že slibovat „levnější hypotéky“ je skvělý politický tah, jímž nelze nic pokazit. Pokud by úroky náhodou poklesly, budou se moci Babiš a jeho hnutí chlubit, že pro lidi vybojovali něco skvělého, viditelného a hmatatelného.

Jenže, dopady nižších hypotéčních sazeb nejsou tak jednoznačné, jak se může na první pohled zdát. Umožnily by sice půjčovat si na bydlení tzv. „levněji“. Jenže, tím se zvýší dostupnost hypoték a tedy i vzroste poptávka po bydlení; s logickou konsekvencí v podobě tlaku na další zvyšování cen nemovitostí (pokud pro něco takového vůbec ještě na předraženém trhu existuje prostor…). Nula pak od nuly pojde.

Jak bylo zdůrazněno, politici nadále vytvářejí či přiživují výbušnou iluzi, že to bude buď stát, nebo jeho nižší územní orgány, kdo lidem zařídí dostupné bydlení. „Bytové bouře“ v části Evropy ukazují, že takové vábení může být nebezpečné. Mnoho lidí si stále myslí, že je v moci vládnoucích garnitur chrstnout na trh nekonečné množství bytů tak, aby nemovitosti byly k mání za pár drobných pro každého. Výsledkem jsou pak – s nadsázkou řečeno – zbořené radnice a vyrabované obchody a to vše konané také ve jménu dostupného bydlení.

V realitě však platí nepříjemný fakt. Byty se do značné míry stávají investiční komoditou, jejíž pořízení těm movitějším slouží na obranu před inflací. To z pohledu běžného obyvatele není příjemná situace. Co je nejhorší, v důsledku nakonec není rozhodující, zda bytů přibude ročně 10 % nebo 50 %. Poptávka po nich je a bude nadále vysoká, neboť strach z inflace a snaha bezpečně zaparkovat peníze jsou a budou všudypřítomné a nekonečné, což bude nadále na volném trhu šponovat či držet ceny bydlení (včetně nájemního) vysoko.

Politici by měli přestat mást lidi v tom, že jsou to oni, kdo lidem dodají bydlení. Ano, dokáží to, ale vždy jen pro úzké elity či vybrané skupinky obyvatel. Mnohdy to dokáží také pro politicky či jinak spřízněné osoby, jak ukazuje nespočet tuzemských kauz.

U obecní či veřejné výstavby nájemních bytů jde vždy jen o přelévání peněz z kapes poplatníků (z nichž mnozí mají problém s bydlením) do kapes vyvolených šťastlivců, jimž se v politické loterii podařilo uspět a urvat zvýhodněné bydlení. Obecně vzato však stát ani obce nemohou uspokojivě řešit bydlení obyvatel, neboť by to znamenalo zavést komunismus a poskytovat byt všem „potřebným“, kterých u nás ovšem (vzhledem k drahocennosti této komodity) bylo, je a bude – s nadsázkou řečeno – vždy minimálně 10 milionů…

Ostatně, vlády nejen v tuzemsku, ale i v západní Evropě řeší bydlení desítky let, prakticky od konce druhé světové války. Výsledkem je revolučně-radikální nespokojenost (nejen) se situací v oblasti bydlení. Lid je nadále radikálně nespokojen s tím, že nemá levné byty. Jaký chce kdo ještě jiný důkaz toho, že státní řešení nefunguje a situaci v důsledku vlastně jen zhoršuje? Lepší řešení může přinést jen trh a správná ekonomická konstelace, zejména absence státem generované latentní inflace a zásadní redukce drtících regulací v oblasti bydlení i v podnikání jako takovém.

Cestou k optimalizaci poměrů v oblasti bydlení je to, aby veřejná politická moc přestala deformovat trh politicky motivovanými „bytovými“ záměry, které v důsledku vždy jen zhorší jak situaci na trhu, tak situaci ve státní pokladně, v níž přibydou dluhy a ubyde v ní peněz na plnění základních funkcí státu, mezi něž jistě nepatří stavět byty.

Jak ukazuje radikalizace obyvatel v některých zemích, dlouhodobým, ale bohužel zřejmě nesplnitelným úkolem pro politiky je to, aby nevytvářeli falešné iluze a nemátli veřejnost utopickou iluzí o tom, že z nebe již brzy začnou pršet byty skoro zdarma pro každého a to hned poté, co se stát a politici všech barev uvolí a konečně lusknou souhlasně svými „božskými“ prsty.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a nalejeme vám čistého vína. Díky moc!