Krize bydlení se dál zhoršuje. Politici ji totiž vyřešit nemohou

Komunální volby v Česku jako vždy virtuálně rozvířily čím dál temnější hladinu věčného bytového problému v zemi, když se politici všech směrů a barev předháněli v obligátních slibech na zajištění dostatku bytů a podobných snových fantaziích. Záměry politiků na vypořádání bytové problematiky jsou však buď sociálně-inženýrské pokusy plynoucí z nepochopení základních principů trhu a jiných ekonomických souvislostí, nebo jen volební populismus a marketingové gesto bez reálné ambice dostát honosným slibům.

Ve výsledku však – z důvodu komplexnosti problematiky – od politiků nelze čekat zásadní pokrok. A pokud přece jen, pak půjde vždy jen o selektivní, a tedy nesystémovou a částečně nespravedlivou pomoc úzké skupině osob, vybraných politicky; někdy dokonce v přímé vazbě na konkrétní politiky. Vše probíhá v rámci „klasické“ sisyfovské strategie, která buď nevede nikam, nebo skončí velmi špatně.

Na úvod je však nutno potvrdit, že nepříjemností je u nás v oblasti bydlení víc než dost. Nelze je bagatelizovat, ba právě naopak. Aktuální vývoj naznačuje, že bytový ráj „kupodivu“ stále není ani na dosah. Půjčit si na koupi nemovitosti je čím dál finančně náročnější, když se hypoteční úroky sunou k 6 procentům, tedy úplně opačným směrem, než jaký v parlamentní kampani slibovalo hnutí ANO.

Jedním dechem je však nutno dodat, že trable s „nedostatkem“ bytů, potažmo s jejich drahotou existuje od nepaměti; nemluvě o náročnosti hypoték. Vždyť ty se u nás začaly „rozmáhat“ až po roce 2000. Související pozoruhodností je fakt, že politici a stát (a to i ten předlistopadový) se snažili bydlení „intenzivně řešit“ úplně vždy.

Neodbytně tak vyvstává potřeba se zamyslet, zda vůbec existuje nějaký zázračný recept, či nikoliv. Navíc, jak ukazuje příklad aktuálního dění ve Španělsku, kde dochází k masovým pouličním nepokojům právě kvůli problémům s bydlením, jedná se o nadnárodní téma, které je mnohem hlubší, než aby jej tuzemští komunální politici vyřešili během následujících čtyř let. Co je alespoň trochu „potěšující“, situace se zjevně nemá tak, že by politici, neschopní vyřešit bytovou problematiku, existovali a působili specificky jen v Česku…

Pokud se Česká republika vyznačuje tím, že je zde zhruba 60 procent bydlení ryze vlastnického (tzn. tři pětiny obyvatel Česka bydlí ve svém), ve Španělsku je to více než 70 %... Evidentně zde neplatí, že valná většina obyvatel nemá kde bydlet. Přesto se obě země – dle názoru politiků a části veřejnosti – zmítají v bytové krizi, která zasahuje primárně mladé lidi, potažmo mladé rodiny.

Jenže, v čele státu, měst a obcí se u nás vystřídalo za posledních 36 let nespočet vlád, primátorů, starostů a obecních rad. Politici i strany s železnou pravidelností před komunálními i sněmovními volbami ve svých programech vždy vábili na řešení bytové krize. Výsledkem je co? Prohlubující se bytová krize... Jak v Česku, tak třeba v inkriminovaném Španělsku.

To ovšem politiky nemůže odradit od dalších a dalších eskapád kroužících kolem tématu bydlení. I letos se komunální kandidáti předháněli, kdo navrhne lepší bytovou pomoc a více bytů, když se otázka bydlení celoplošně (zejména ve velkých městech) zařadila mezi ta nejkřiklavější.

Za v jistém smyslu prototyp fantasknosti, či bezbřehé víry ve stát lze potom označit předvolební nápad Pirátů na zavedení povinnosti státu (tj. vlády, potažmo státního rozpočtu) z nějaké části proplácet bytové domy, které obce, nezávisle na souhlasu či požadavku státu, před tím postaví. Babišova vláda to odmítla, když se lze obávat, že ve skutečnosti jen proto, neboť šlo o nápad Pirátů a nikoliv vládní koalice. 

Pokud by se legislativně zakotvila automatická povinnost státu proplácet obcím (byť jen částečně; což ale může být třeba i 99 %) náklady na bytovou výstavbu, byla by to cesta, či spíše univerzální lektvar k robustní obecní/městské bytové výstavbě, plně v duchu nostalgických vzpomínek na předlistopadové časy, jejichž doménou byl setrvalý a bezútěšný nedostatek čehokoliv, včetně bytů. Výsledkem by zcela jistě nebylo vyřešení problému (relativního) nedostatku bytů, neboť poptávka po zvýhodněných obecních nájmech je pochopitelně nekonečná a tedy neuspokojitelná.

Výsledkem by zcela jistě bylo urychlení krachu veřejných financí, potažmo nevratné předlužení státní kasy. Nepřekvapuje ovšem, že se Babišova vládní posádka nenechala pirátským lákadlem zahanbit a přispěchala záhy s gestem cíleným na „hypotékáře“. Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) oznámila záměr na zavedení daňového odpočtu na hypotéky až o 50 tisíc korun, který by se měl týkat lidí do 36 let věku. Už to samo o sobě vyvolává smíšené pocity. Copak lidé v 37 či 38 letech jsou na tom automaticky lépe, než když byli o rok či o dva mladší? Celkově tento výkřik přesně zapadá do strategie řešení-neřešení z kategorie Potěmkinovských vesnic, jež sice navenek marketingově „omračují“ veřejnost, aniž by v reálu mohly cokoliv změnit, natož snad – nedej bože – cokoliv vyřešit.

Co je podstatné, v jedné linii je bytová krize sužována mnoha zjevnými a praktickými překážkami, jako jsou nedostatek snadno dostupných stavebních pozemků či složitost stavebního řízení, která fakticky vylučuje ze „hry“ mnoho potenciálních stavebních subjektů a ponechává v ní jen úzký okruh developerů, kteří mají dostatečnou kapacitu na zdlouhavou administrativu.

Do toho působí přehršle dalších regulatorních překážek včetně nových greendealovských zátěží. Nemluvě o problému investičních bytů, který je přímým důsledkem státem (a jeho deficitními rozpočty) vědomě organizované inflace. Neoddiskutovatelný je také faktor tzv. Airbnb, jenž „užírá“ byty z trhu klasického bydlení a je nejvíce bolavý v turisticky nejatraktivnějších městech. Všechny tyto faktory lze – teoreticky – více či méně „vyspravit“. Zapomíná se však na zásadní past, která je ukryta kdesi v pozadí.

Pokud by stát či obce – a neřešme jak, za jakou cenu a zda to je vůbec možné – dokázaly vyřešit bytovou problematiku, znamenalo by to, že by musely dostat na trh relativně neomezené množství bytů a domů; a ještě k tomu v místech, kde před tím existovala nejvyšší poptávka. Což by vedlo k radikálnímu zlevnění nemovitostí v Česku: to je a musí být konečný cíl každého, kdo chce absolutně a definitivně vyřešit bytovou krizi v ČR.

Jenže takové, zatím opravdu jen pomyslné radikální zlevnění nemovitostí by se netýkalo jen nových bytů. Bylo by v důsledku celoplošné. Došlo by tak (čistě hypoteticky) k něčemu, co je v příkrém rozporu se zájmy všech stávajících vlastníků nemovitostí, tj. v rozporu se zájmy 60 procent obyvatel Česka, tedy tří pětin potenciálních voličů. Což je kritická překážka všech politických snah o úplné vyřešení problému nedostatku bytů.

I proto se nelze zbavit dojmu, že bytová problematika je ze své podstaty tvrdošíjně odolná vůči všem bytovým přáním a volebním programům. Věřit, že politici, vlády či rady měst dokáží tentokrát již definitivně a bez negativních dopadů onu zpropadenou bytovou krizi nadobro vyřešit, by bylo naivnější, než věřit v osídlení Marsu a vyřešení bytové krize na Rudé planetě… 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.