ANALÝZA MARTINA MAŇÁKA | Vládní koalice si v parlamentu prosadila zavedení nové „rafinerské“ daně, která spadá do kategorie tzv. mimořádných a sektorových. Jenže spíše než sektorová je ve své podstatě selektivním trestem zadluženého státu vůči jedné rafinérské firmě.
Shodou náhod se přitom premiér Babiš chytil do verbální pasti, když záhy po prvním schválení nové daně, která má plnit tuzemskou státní kasu, si veřejně stěžoval, že Evropská komise chce mít v členských zemích Unie větší podíl na daních, aby mohla více naplnit kasu bruselskou. Samozřejmě, že tuto expandující pyramidu nových daňových zátěží nakonec odnesou nejen poplatníci, ale všichni obyvatelé.
Dva sliby jednou daní
Zavádění nových daní, jako je ta rafinérská, je banální fintou, jak se vyhnout nařčení z neplnění programového slibu o nezvyšování daní. Jistě, zavedení nové daně není totéž jako zvýšení některé z již existujících. Každopádně i nová daň vede ke zvýšení celkové daňové zátěže a je tedy porušením vládního programu.
Nemluvě o zjevném nesouladu zavedení speciální daně na jeden podnikatelský sektor a programovém slibu Babišovy vlády snižovat firemní daň ze zisku ze současné sazby 21 % na 19 %, který byl potichu odložen k ledu.
Vládní koalici se uvalením retroaktivní rafinérské daně povedl „husarský kousek“, když jednou ranou dokázala porušit či zpochybnit hned dva své daňové sliby. Takto flagrantní obcházení programových slibů je překvapivé v tom, že se tak děje – když trochu nadsadíme – doslova pár týdnů po volbách.
A vyvolává to pochybnosti o integritě dnešních držitelů nejvyšší exekutivní moci, kteří se tváří, že teprve teď „objevují Ameriku“, tj. zjišťují skutečnou rozpočtovou realitu v zemi.
Rafinérská daň: Stát chce zdanit marže, nikoliv zisky
Zavádění rafinérské daně má jedinou zjevnou „logiku“: přiživit se na rostoucích cenách ropy, respektive vzlínajících cenách pohonných hmot. Rafinérská daň je v jistém smyslu šalamounský postup – není to klasická daň ze zisku firmy, jde totiž o daň ze zvýšené marže oproti roku 2025.
Stát tedy nebude danit finální hospodářský výsledek firmy na konci roku, ale bude danit jiný, provozní ukazatel, a to marži, když zdaní nárůst rafinérské marže, tedy rozdíl mezi cenou surové ropy a cenou „vyrafinovaných“ produktů, benzínu a nafty.
Vytváří se tak specificky až téměř bizarní situace: firma sice může skončit v celkové ztrátě, ale přesto bude muset onu „ziskovou“ daň platit, což působí destruktivně a paradoxně to může být právě tím faktorem, jenž korporaci zhorší konečný výsledek. To, že má firma vysokou či zvýšenou marži, ještě automaticky neznamená, že bude ve výsledku ziskovější a tedy ekonomicky úspěšnější.
V důsledku se dá fabulovat, že rafinérská daň (a obecně vzato sektorové daně) je jakousi vznešenější analogií onoho pověstného a neblaze proslulého „zaklekávání“ na podnikatele, potažmo na firmy. Nabízí se paralela s celkově neúspěšným konceptem tzv. windfall tax (tedy daně z neočekávaných zisků), na níž si spálila prsty předchozí Fialova vláda.
Jenže, jak napovídá název, ta se týkala zdanění výsledného, řekněme nadměrného zisku firem. Úplně jiná věc je, že se z ní mnohé firmy dokázaly legálně vykroutit pomocí daňové optimalizace a díky chybám v načasování či v konstrukci zákona.
Zřejmě proto nyní Babišova „sborná komanda“ zaútočila na průběžné marže, nikoliv na zisk. Tak či onak, ve výsledku je daň z marže ještě ostřejší, než daň ze zisku – je pro stát výhodnější a pro firmy (zatím tedy jednu firmu) ničivější. Rozpor mezi realitou a daňovým slibem Babišovy vlády na snižování sazby korporátní daně je tak nejen zjevný, ale vyhrocený na maximum.
Drahý benzín plní státní kasu. Nová daň řidičům nepomůže
Neobstojí vládní obhajoba poukazující na mimořádnost situace, která má objektivně vzato své kořeny v Perském zálivu a v mezinárodním ropném a plynovém chaosu i cenové volatilitě na světových trzích. Smysl rafinérské daně je jediný: stát si chce urvat na dani to, o co přichází tím, že – již na jaře a nyní opět – snížil spotřební daň z nafty.
Přitom však příslušní vládní činitelé zapomínají dodat, že kvůli do nebe vystřeleným cenám benzínu a nafty stát – navzdory mírnému snížení daně z nafty – rýžuje „neočekávané“ miliardy skrze zvýšený výběr DPH. A benzín s naftou od únorového spuštění konfliktu Spojených států s Izraelem proti Íránu u nás podražily v průměru o 12 až 13 korun na litr, což je brutální skok.
Nemá snad ani smysl dodávat, že rafinérská daň nijak nepomůže spotřebitelům, neboť z podstaty věci nebude mít pozitivní dopady na cenu pohonných hmot.
Kritizuje Brusel, ale sám dělá totéž
Tak či onak, jsme na domácí politické scéně svědky značné nekonzistence, která je ovšem, paradoxně, naprosto logická. Vláda premiéra Andreje Babiše na jedné straně zavádí či plánuje zavádět nové daně, ale na druhé straně se samotný premiér rozčiluje nad tím, že Evropská komise chce vůči Česku zavést také „nové daně“, respektive že plánuje v příštím rozpočtovém období více těžit z daní členských států EU. Konkrétně má Komise zálusk na tuzemskou daň z tabákových výrobků, na daň uhlíkovou a na „povolenkovou“ daň, tedy na příjmy z prodeje emisních povolenek.
Podobnost záměrů na konstruování nových daní a nových příjmů mezi tuzemskou vládní koalicí a šéfy Evropské unie není náhodná. Česká vláda potřebuje čím dál více peněz na rozkošatělou plejádu státních výdajů, z nichž část je určena na cílené transfery relevantním voličským skupinám.
Stejně tak EU potřebuje čím dál více peněz a tedy i více zdrojů příjmů na dotační přerozdělování (ať už přímo či skrze nepřehlednou záplavu unijních programů), které slouží nikoliv k získávání voličů, nýbrž k udržování loajality, potažmo poslušnosti členských států závislých na dotacích a v důsledku na posilování moci Bruselu.
Nejvíce podivné je tedy to, že se Andrej Babiš snaze EU o posílení svých daňových příjmů diví. Vždyť je to právě on, respektive jeho (napůl bývalé, napůl rodinné) podnikatelské impérium, které patří mezi největší příjemce eurodotací…
Daňová pyramida, jejíž účet zaplatíme my všichni
Z prstu nově vycucaná rafinérská daň ukazuje, že daně jsou solí státu. A že když stát kvůli nevoli či odporu obyvatel nemůže zvyšovat klasické daně, tak se snaží zavádět daně speciální, což je průhledná kamufláž, která ovšem po nějakou dobu může „dobře“ fungovat.
V kontextu unijního členství a kvůli prakticky nekonečným finančním potřebám EK i národních vlád jsme pak svědky přirozeného jevu, kdy tlak na vytěžení čím dál většího balíku finančních zdrojů z ekonomiky pro potřeby vládnoucích exekutiv neustále roste.
Postupně tak sílí a mohutní zátěž oné složité daňové pyramidy, v níž národní státy pro své masivní přerozdělování požadují čím dál více příjmů, ale stejně tak i suprastát EU potřebuje od národních států čím dál více peněz, což v důsledku ještě více zvyšuje potřebu národních států vybrat ještě více peněz od poplatníků nebo tyto prostředky získat jiným způsobem, typicky zadlužením příštích generací, tedy vykrádáním budoucnosti.
Vzhledem k tomu, že zadlužování státu je schůdnější alternativou ke zvyšování daní, vede kombinace vymýšlení nových či skrytých daní a překotného zadlužování k riziku ještě větší pohromy. A ta – jak jinak – při konečném zúčtování dopadá a bude dopadat nejen na přímé daňové poplatníky, ale i na všechny domácnosti bez rozdílu, například ve formě inflace či jinými typy státního plácání přes kapsu obyvatel.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a čtěte solidní analýzy od lidí s názorem. Díky moc!
