Ještě před deseti lety platilo pravidlo: Dovolená v Česku je pohodlná, levná a je hlavně blízko. Dnes je situace dramaticky jiná. Bavorsko, Polsko i Rakousko dnes českému hotelnictví nastavují nepříjemné zrcadlo. Cenou už jsme se jim přiblížili. Kvalitou služeb často ne.
V zimě Špindl, v létě Vary a pak Lipno. Roky jsem v tomto módu fungoval taky. Byl jsem jako rozvařená turistická žába, která tolik nehledí na protáhlé obličeje obsluhy, průměrný standard ubytování nebo na pocit, že když jste na dovolené, tak vám všichni okolo hlavně chtějí podojit peněženku. Jenže dřív nebo později narazíte do zdi.
U mě ten aha-moment přišel během víkendu na rakouské straně Šumavy. V Bad Leonfendu, pitoreskním láteňském městysu, který na rozdíl od české strany netone v davech turistů. Místo je totiž utopené v hlubokých lesích a hlavně – v tichu. Asi tři hodiny jízdy z Prahy pak najdete jeden z hotelů sítě Falkensteiner, který českému hospitality nastavuje zrcadlo.
V tomto případě nejde jen o čtyřhvězdičkový standard na úrovni pěti hvězd, o oceněné wellness s několika bazény, saunami a relaxačními zónami anebo o bohatou místní gastronomii a česky mluvící personál. Klíčový rozdíl je v tom, že o vše je postaráno – a nic není problém. Narazit na otrávenou obsluhu, nekvalitní služby nebo nízký standard tu prostě neexistuje, platíte si za totální „headache-free“.
Je to sice trochu zobecnění, přesto platí, že rozdíl je proti Česku systémový. Tuzemský turistický průmysl stále často funguje systémem „máme plno, tak proč se snažit“. Personálu je nedostatek, služby bývají nevyrovnané a zákaznický servis mnohdy působí jako nutné zlo. Host je vítaný hlavně do chvíle, než zaplatí účet. Sám jsem na to narazil, když jsme na v hotelu půjčených kolech přejeli zpátky do Česka. Protáhlý obličej Lipenského vrchního a pocit že obtěžuji by nám tu mohl sloužit jako národní poznávací znamení.
Přitom dnes už za lepšími službami stačí přejet hranice. Do Bavorska, Polska, Rakouska. Top hotely jsou hned „za čárou“, dvě, tři hodiny autem. Úroveň služeb často za stejné peníze řádově lepší. Třeba jako ve Falkensteineru. A právě tady se český turistický průmysl dostává do problému. Dlouhé roky mohl těžit z toho, že Češi, kteří neodjeli na Jadran, zůstali na dovolenou v Česku. Bylo to levné a pohodlné, nemuseli řešit jazyk, dlouhou cestu ani cizí prostředí. Jenže domácí výhoda se postupně vytrácí.
Rakousko je dnes z Prahy dosažitelné za dvě až tři hodiny autem. Polské Krkonoše jsou stejně daleko jako ty české. A nabídka hotelů v Bavorsku a Horním Rakousku je výrazně širší. Výsledkem je nepříjemný paradox. České hotely jsou vytížené a obsazenost zůstává vysoká, přesto mezi lidmi sílí oprávněný pocit, že poměr ceny a hodnoty přestává fungovat.
Pokud ale česká turistická centra chtějí dlouhodobě uspět, nestačí spoléhat na nostalgii domácí dovolené. Musí k tomu nabídnout i služby odpovídající cenám, které si účtují. Protože jestli dnes našinec zaplatí za prodloužený víkend na Lipně nebo ve Špindlu podobné peníze jako v kvalitním rakouském wellness resortu, začne si stále častěji klást nepříjemnou otázku: Proč vlastně zůstávat doma?
