Akademická perverze: Čínské univerzity převálcovaly Oxford i Cambridge. Proč to nevadí?

Časopis Nature patří bezpochyby k jedněm z nejprestižnějších vědeckých časopisů dneška. Předložené texty procházejí důkladným recenzním řízením, jejich otištění skutečně není záležitostí pár týdnů a dopad těchto studií je významný. 

Na druhou stranu, reputace časopisu v poslední době celkem utrpěla: za otištění vědeckého článku požaduje kolem šesti tisíc eur, což z časopisu dělá komplice v neudržitelném systému „predátorských“ publikací. Přesto žebříček nejlepších univerzit světa, který časopis Nature zveřejnil, vyvolal pozornost, až paniku.

Západní univerzity, zejména ty evropské, ale i americké, si v něm totiž vůbec nevedou dobře – lépe řečeno, vedou si mnohem hůře oproti předchozím vydáním. 

První je sice Harvard, pak ovšem následuje deset čínských institucí, dvanáctý je Stanford, třináctá MIT. Oxford je sice čtrnáctý, Cambridge ale až jednadvacátá, přičemž se mezi ně vklínila tokijská univerzita, což je bizarní úkaz, protože tokijské vzdělávací instituce (hlavně kvůli svému izolacionismu) v podobných žebříčcích většinou absentují.

Co z toho číst? Je to opravdu důvod k panice? Anebo se lze uchlácholit konstatováním, že takové žebříčky jsou vposledku arbitrární? 

Třeba Šanghajský žebříček za rok 2024, vlastně ten úplně první, mezi prvními desíti neuvádí žádnou nezápadní univerzitu (vede Harvard před Stanfordem a MIT, mezi americké instituce se do první desítky vešly ještě Oxford a Cambridge). Nejlepší čínská vzdělávací instituce, Univerzita Čching-chua, je až na dvaadvacátém místě.

Nad šokujícím výsledkem indexu Nature by bylo chybou jen tak mávnout rukou, přestože to důvod k panice rozhodně není. 

Potvrzuje však velký vzestup Číny, a to zejména v oblastech, které při výpočtu pořadí jasně preferovali editoři Nature: jsou to především tzv. tvrdé vědy neboli STEM (Science, Technology, Engineering, Mathematics). 

Čili oblasti, které nejvýznamněji přispívají k rozvoji moderních technologií, zejména umělé inteligence, kde se Čína stává zdatným soupeřem Spojených států.

Tyto vědy dostaly v hodnocení přednost před vědami biologickými (The Economist připomněl, že ty tvořily pouhých 20 procent celkového hodnocení) a vědami lékařskými. Úplně stranou zůstaly vědy humanitní a společenské, ale tak je tomu ve všech žebříčcích.

Je to přitom paradoxní, protože právě na tyto vědní obory se hlásí nejvíce studentů, které by hodnocení té či oné instituce mělo zajímat. 

Zvláštní je to i proto, že právě tyto vědy tvořily to, co bylo po staletí chápáno jako univerzita. Že jsou nyní v hodnocení zcela ignorovány, je fakt, který se nezmění, ale vypovídá to ledacos o našem vztahu k tradici, který hodnocení pomáhá narušovat.

Řada kritiků přitom již dlouho poukazuje na to, že žebříčky nejlepších univerzit jsou vysoce problematické. Hned z několika důvodů: jak je patrné z výše řečeného, zcela závisí na výběru oborů, ale i vědeckých publikací, které budou brány do úvahy pro stanovení pořadí. 

Ještě závažnějším problémem je však to, že hodnocení zcela odděluje výzkum od výuky. Tím se opět dostáváme k rozchodu s tradicí.

Univerzity byly tradičně místy vzdělanosti, ale především výuky. Ta je v moderním hodnocení odsunuta úplně na vedlejší kolej – a týká se to prakticky všech významných žebříčků. 

Z těch úplně nejvýznamnějších pouze THE (Times Higher Education) a QS berou v potaz cosi jako „reputaci“. Čímž se ale dostáváme do začarovaného kruhu, protože posledních dvacet let reputace velmi často odráží právě postavení v žebříčku.

Ostatně, pokud se hodnocení výuky vůbec provádí, což je případ třeba tzv. „teaching excellence framework“ ve Velké Británii, posuzují se tři kritéria: průzkum spokojenosti studentů, propadovost studia a výdělky absolventů. Je na první pohled zřejmé, že všechna kritéria jsou vachrlatá.

Průzkumy spokojenosti mohou vycházet mnohem lépe na nenáročné univerzitě, jež upřednostňuje tzv. „edutainment“ před náročnou výukou, výdělky absolventů samy o sobě nic neříkají a tolik vzývaná propadovost se podobá prvnímu kritériu: nenáročná škola bude vykazovat lepší výsledky než náročná.

Majitel PORGu Martin Roman v nedávném rozhovoru srovnával MIT a ČVUT, přičemž se kriticky vyjadřoval k vysoké propadovosti druhé zmíněné školy. 

Tohle přirovnání ovšem kulhá na obě nohy: jednak kvalita uchazečů, kteří se dostanou ke studiu na těchto institucích, je dosti jiná (na MIT skutečně nejde nikdo, kdo neví, co by studoval), i motivace školu dokončit je – vzhledem k prostředkům vynaloženým na školné – diametrálně odlišná.

Ještě horší je to, že žebříčky podporují již zmíněný systém akademických časopisů (psali jsme o nich ZDE). Dnes si i ty nejprestižnější účtují obscénní poplatky za otištění článku. Chce-li instituce v takové soutěži uspět, musí disponovat nejen kvalitními vědci, ale i obrovským fondem na placení těchto publikací. Vzniká perverzní začarovaný kruh.

Kritici často a právem poukazují na to, že autoři vysoce ceněných článků jen zřídkakdy přicházejí do kontaktu se studenty. 

Pochopitelně: uspět v nemilosrdném boji vyžaduje značné publikační nasazení, které nelze rozptylovat výukou, konzultacemi nebo opravami studentských prací. Scény z filmu Oppenheimer, kde vědecká špička diskutovala se studenty, jsou dnes skutečně scénami ze světa dávno zmizelého. 

Do extrému tuto praxi dovádějí ambiciózní instituce z arabského světa, které si na částečný úvazek platí dobře publikující akademiky za to, že některé ze svých publikací upíší jejich univerzitě – aniž by tam fyzicky byli.

Není od věci se podívat, kde má tento systém kořeny. Jde totiž o fenomén s relativně mladou historií. Globální hodnocení univerzit je stejně jako rozbujelý cirkus mezinárodních konferencí záležitost posledních dvaceti, třiceti let. A překvapivě má čínský původ.

Dohnat a předehnat. Tak by se dal shrnout úkol, jenž dal čínským akademikům prezident Ťiang Ce-min v roce 1998. Ten vyhlásil projekt 985, jehož cílem bylo vyrovnat se západním univerzitám. 

Aby takové vyrovnání bylo možné, bylo zapotřebí nejdříve srovnání. A tak vznikl Šanghajský žebříček. Záhy následovaly další podobné. Dnes jich je na dvě desítky, přičemž vedle původního šanghajského jsou nejrespektovanějšími QS Ranking a žebříček Times Higher Education.

Žebříčky se velmi brzy staly něčím na způsob olympiády. Každá vláda najednou chtěla mít ty své univerzity v čele – a začala podle toho jednat. Logicky tak vlády pro podporu univerzitního vzdělání začaly přejímat kritéria editorů žebříčků, tedy zejména důraz na vědecké výstupy, určité preferované obory, internacionalizaci a výsledky publikované v angličtině.

Průkopníky v tom byli Němci, kteří už před dvaceti lety přijali tzv. „Exzellenzinitiative“, zjevně v reakci na to, že věhlasné německé univerzity nebyly v žebříčcích tam, kde by je národní hrdost ráda spatřovala. 

I tato reakce stála u narativu, že západní vzdělávací instituce, zejména ty evropské, ztrácejí a že je třeba s tím něco dělat. „Excelence“ se od té doby stala zaklínadlem každé iniciativy směřované k univerzitám.

To vše přispělo ke vzniku zvláštní rozpolcenosti. Na jedné straně se neustále zdůrazňuje „respektující“ prostředí, práce se studenty, individuální péče, na straně druhé, když přijde na hodnocení, nehrají studenti žádnou roli.

Stejně tak veškeré úsilí, jak univerzitám pomoci, směřuje k tomu, aby si vedly lépe v mezinárodních žebříčcích, které jsou přinejlepším pofidérní. 

Naštěstí studenti hlasují nohama: pokud by narativ o úpadku západních univerzit, který svým žebříčkem podporuje Nature, byl směrodatný, pravděpodobně by čím dál tím méně asijských studentů mířilo studovat do Evropy a USA a naopak by vyhledávali univerzity v Číně. Jenže to se neděje.

Spojené státy teď ponechme stranou, tam úbytek zahraničních studentů obecně odráží kroky Trumpovy administrativy, ale třeba v Británii je čtvrtina univerzitních studentů z Číny. I to samozřejmě představuje problém, ale jiného druhu – o něm příště.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.