Končí jeden prestižní vědecký časopis. Kéž by jich takových skončilo víc

Tzv. „open access“ – tedy praxe, kdy akademici publikují výsledky svého výzkumu v časopisech, které jsou volně přístupné a ve velké většině publikované online – se přežil. To je sdělení, které si lze vzít z rezignace redakční rady Journal of Human Evolution. Jako každá podobná myšlenka stál i „otevřený přístup“ ze začátku na dobrém a bohulibém nápadu. A stejně jako každý bohulibý nápad byl i tento nakonec zneužit.

Jako řada dalších věcí v akademickém provozu vychází i open access z prostředí přírodních věd. V nich je zpravidla hlavním výstupem článek, který shrnuje výsledky jedinečného experimentu nebo projektu, často je i kolektivním počinem, a vzhledem k jedinečnosti a konkrétnímu zaměření výzkumu nedává moc smysl, aby byl opakován. Proto je žádoucí, aby byl přístupný dalším výzkumníkům. 

V jiných vědních oborech jsou ale typickým výstupem monografie, přičemž ty zdaleka nejsou tak konkrétní a jsou v jistém smyslu nahraditelné/zaměnitelné. Řečeno jinými slovy – mimo oblast přírodních nauk je vědecký kánon předmětem neustálé diskuse.

Jenže v poslední době se stal otevřený přístup normou. Kdo nepublikuje v tzv. „prestižních“ časopisech, nemá šanci na dobré hodnocení. A individuální hodnocení se samozřejmě promítá do hodnocení celé univerzity, takže akademici jsou svými zaměstnavateli tlačeni k tomu, aby výsledky své práce posílali právě do těchto periodik.

Na druhé straně jsou stejně důrazně upozorňováni, aby nepublikovali v žurnálech „predátorských“, přičemž hranice, která je mezi těmito dvěma skupinami (jednou žádoucí a druhou nežádoucí), je asi ta nejtenčí, již si lze představit. 

V laickém pohledu přežívá představa predátorského časopisu jako média, které zneužívá „povinnosti“ akademiků publikovat výsledky svého bádání a nabízí jim možnost je publikovat „za úplatu“. Do téhle pasti spadla v době nedávné řada osob veřejně činných nebo se o veřejnou funkci ucházejících – viz (dnes již zapomenutá) loňská „kauza Tuleja“. Jenže ono je to složitější.

Jak ukazuje skandál kolem Journal of Human Evolution, ve věci peněz není mezi predátorskými a prestižními časopisy vůbec žádný rozdíl. Ani jedny autorům nic neplatí (mimochodem, to byl i jeden z argumentů pro open access, že autoři stejně nic nedostávají, a tudíž nemá smysl chránit jejich autorská práva) – naopak obě skupiny požadují platby za publikaci.

Pro objektivní úplnost dodejme, že existuje řada menších, byť ne tak prestižních časopisů, které sice také autorům nic za jejich články neplatí, ale aspoň po nich za jejich zveřejnění nepožadují peníze.

I časopisy nabízející otevřený přístup totiž požadují „výpalné“. Říkají mu stejně jako časopisy predátorské „Article Processing Charges“ (APC), tedy poplatek za redakční zpracování. 

Obvykle se uvádí, že zahrnuje náklady na grafické a redakční zpracování a též na nezávislé recenzní posudky, tzv. peer-review (ponechme stranou skutečnost, že řada časopisů za zpracování takového posudku stejně neplatí). Jenže tyto poplatky jsou neúměrně vysoké, v případě Journal of Human Evolution dosahují bezmála čtyř tisíc amerických dolarů za článek.

Redaktoři, kteří z vedení Journal of Human Evolution rezignovali, uvádějí jako důvod, že poplatky jsou vybírány selektivně (tj. že se od některých autorů nevyžadují), že redakční zpracování textů bylo „z důvodu úspory nákladů“ svěřeno nástrojům AI a že se začalo šetřit na editorech. 

Jenže tohle všechno jsou podružné problémy. Je totiž zjevné, že si vydavatelství Elsevier udělalo z otevřeného přístupu dojnou krávu, úplně stejně jako „predátorské časopisy“.

Byla by ovšem chyba vnímat vydavatelství Elsevier jako černou ovci. Úplně stejně se chovají všichni nakladatelé a vydavatelé, kteří se těší statusu určité prestiže. A tu se rozhodli „monetizovat“. Výjimkou není ani slavný Nature – původně jeden prestižní časopis se v současnosti rozrostl na hned několik specializovaných edic, a to z prostého důvodu: dává to ekonomicky smysl. 

Výsledek je bizarní, leč zároveň dost charakteristický. V otevřeném a neziskovém prostředí získává několik subjektů privilegium chovat se ekonomicky – ale proč by to nedělaly, když můžou. Ne náhodou to připomíná dotační byznys.

Jaká je tedy ta skutečná hranice mezi prestižními a predátorskými časopisy? Údajně v tom, jak důkladné jsou nezávislé recenze přijímaných textů. No, jestli tomu chce někdo věřit…

Ale pojďme ještě o krok dál. Čisté jako lilie nejsou ani ta vydavatelství a nakladatelství, která sice úplatu za vydání článku/knihy nepožadují, ale zároveň autorovi nezaplatí ani symbolickou odměnu za jeho práci. Stále je to svým způsobem výpalné. A jediný rozdíl je v tom, že silnější boss žádá silnější výpalné.

Vzhledem k výši poplatků v prestižních nakladatelstvích a vydavatelstvích (zhruba od tisíce do pěti tisíc dolarů) je zřejmé, že velmi často tyto poplatky neplatí samotní badatelé – pokud nejsou v zoufalé situaci a nepotřebují publikaci pro přežití v akademickém ekosystému. Poplatky jsou tak často hrazeny z grantů nebo z rozpočtů výzkumných ústavů či univerzit. 

Univerzita nebo výzkumná instituce dostane určité finance ze státního rozpočtu, z nich platí badatele působící na dané instituci, a ještě jim poskytuje prostředky, aby výsledky své práce mohli publikovat u společností typu Elsevier, které z toho ve finále profitují. I při letmém pohledu zvenčí je jasné, že celý tento systém je zvrácený a čeká se jen na to, aby do něj někdo praštil palicí.

Ránu by to chtělo skutečně silnou. Dominovým efektem by se totiž zhroutil celý systém hodnocení univerzit a grantů. Čím více časopisů jako Journal of Human Evolution se zhroutí, tím lépe. Bude to znamenat nastartování ozdravného procesu ke skutečnému vědění.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.