Skalní převis Velký Mamuťák v Českém ráji vstoupí do světových učebnic archeologie. Mezinárodní vědecký tým za účasti českých vědců v této lokalitě jako první na světě vyzkoušel s úspěchem novou metodu určování pravěké DNA, která může znamenat doslova revoluci v archeologii.
To, co vědci pomocí této metody dokáží, možná překonává i ty nejsmělejší představy autorů „science fiction“. Z půdy (nebo ze sedimentů) odeberou vzorky a z nich pak naprosto věrně určí, kdo zde žil i před několika tisíci lety. Zároveň jsou ale schopni zjistit, co lidé a zvířata na tomto konkrétním místě jedli, co zde dělali a dokonce v některých případech i jakými nemocemi trpěli.
To všechno umožňuje nová metoda určování „starobylé sedimentární DNA“ (sedaDNA), vyzkoušená mezinárodním týmem vědců právě pod převisem Velký Mamuťák v Českém ráji. „Na archeologickém nalezišti je to zřejmě vůbec poprvé, co bylo pomocí této metody dosaženo tak úspěšných výsledků,“ řekl INFO.CZ Petr Pokorný, environmentální archeolog z Univerzity Karlovy a jeden z hlavních autorů studie.
Studii publikoval nedávno prestižní vědecký časopis Current Biology
a kromě Petra Pokorného se na ní z české strany podílely i Michaela Ptáková a Lenka Kovačiková z Laboratoře archeobotaniky a paleoekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Hlavním archeologem celého týmu byl Petr Šída z Univerzity Hradec Králové.
Vědci si Velký Mamuťák v Českém ráji nevybrali náhodou. Předem věděli nejen to, že se jedná o místo pravěkého osídlení, ale také že zdejší přírodní podmínky představují tzv. „suchou ledničku“ s dobře zachovanými zbytky organického původu, navíc v mohutném sledu archeologických vrstev. A moderní technologie dnes umožňují, aby z těchto vzorků vědci sekvenovali a analyzovali fragmenty pravěké DNA.
JakkoIi se to může někomu zdát nemožné, každý živý organismus – ať už rostlina nebo živočich – po sobě v prostředí zanechává dlouhou biologickou stopu. V sedimentech i po tisíce let zůstávají záznamy nejen o tom, kdo v daném místě žil, ale také o tom, co konkrétním živočichům (včetně člověka) v tu dobu procházelo žaludkem a jakou potravu (rostlinnou i živočišnou) měli k dispozici.
A pokud jsou podmínky pro uchování této stopy tak dobré jako pod Velkým Mamuťákem, lze pomocí někdy i malých fragmentů DNA takřka dokonale číst ze sedimentů historii krajiny a jejích obyvatel i po uplynutí dlouhých věků.
To je ale možné jen díky tomu, že vědci dnes mají přístup do obsáhlé databáze (takzvané knihovny) DNA prakticky všech žijících organismů a rostlin, což jim dává možnost najít shodu se starobylými fragmenty v půdních sedimentech až po mnoha tisíciletích.
Co tedy vědci o životě pod Velkým Mamuťákem vlastně zjistili? Mimo jiné například to, že během doby bronzové (asi před 4 000 lety) zde lidé přešli od pastvy ovcí k pastvě prasat, což významně ovlivnilo okolní lesy – protože je primárně pásli právě v nich. Přítomnost většího počtu těchto hospodářských zvířat v lesích měnila druhovou skladbu rostlin, což postupně vedlo k chudší biodiverzitě. A ta je na některých místech patrná dodnes.
„Náš výzkum ukazuje, že naše lesy mají hlubokou lidskou historii, kterou bychom si měli uvědomit, když přemýšlíme o jejich ochraně,“ říká Petr Pokorný. To, co dnes považujeme například za zbytky původních, člověkem nedotčených pralesů, mohlo a také v mnoha případech bylo ovlivňováno lidskou činností už v době bronzové.
Úspěšné využití starobylé sedimentární DNA ve výzkumu lokality pod Velkým Mamuťákem však především rozšiřuje možnosti archeologie dosud nevídaným směrem. Tato nová metoda byla zatím na světě úspěšně odzkoušena jen na dně některých jezer (kde jsou pochopitelně lepší podmínky pro uchování biologických vzorků) a také na věčně zmrzlé půdě na dalekém severu a v Tibetu.
V případě Velkého Mamuťáku jde ale prakticky o první úspěšný pokus využít sekvenci sedimentární DNA pro archeologický výzkum v podmínkách archeologické lokality v klimatických podmínkách mírného pásma.
Jen s mírnou nadsázkou otevírá tato studie, s významnou účastí českých vědců, cestu k dosud netušeným možnostem poznání historie pomocí „čtení z půdy“. Jeho prostřednictvím je možné odhalit poměrně přesně a detailně pravěkou historii řady lokalit. Dokonce i těch, na nichž se nedochovaly žádné zbytky lidského osídlení.
„Tato nová technologie otevírá vzrušující možnosti pro pochopení historie našeho života a interakcí člověka s životním prostředím,“ řekla Dr. Giulia Zampirolo, první autorka studie z Kodaňské univerzity.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
