KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA| Když byl Donald Trump v roce 2016 poprvé zvolen prezidentem USA, vystoupil jako výrazný kritik americké angažovanosti ve světě. Odmítal vojenské intervence v konfliktech, jako byly války v Iráku, Afghánistánu či Sýrii, a zpochybňoval význam členství v mezinárodních organizacích, které považoval za zastaralé či nadbytečné – například NATO, WHO, UNESCO nebo Mezinárodní trestní soud (ICC).
Po svém druhém zvolení v roce 2024 otevřeně prohlašoval, že by si zasloužil Nobelovu cenu míru. Argumentoval tím, že zprostředkoval dohody mezi Izraelem a arabskými státy (tzv. Abrahámovské dohody) a usiloval o denuklearizaci Korejského poloostrova. Sám sebe označoval za „mírového prezidenta“, který „ukončil sedm válek“ a „zachraňuje životy“.
Ponechme stranou, že sedm válek zcela jistě neukončil a o Nobelově ceně míru si mohl nechat jen zdát. Ačkoliv se často prezentuje jako zastánce míru, suverenity států a odmítání „zbytečných válek“, jeho konkrétní kroky vyvolávají opačný dojem – od podpory tvrdých sankcí přes hrozby vojenskou intervencí až po otevřenou eskalaci napětí. Uveďme si tři ilustrační případy: Írán, Ukrajinu a nově Nigérii.
Trump se vzteká, že nedostal nobelovku míru. Teď mu ji alespoň symbolicky věnovala laureátka Machado
Paradox v praxi: Írán, Ukrajina a Nigérie
Donald Trump nařídil letecké útoky (22. června 2025) na íránská jaderná zařízení ve Fordu, Natanzu a Isfahánu. Tento zásah byl ostře kritizován nejen Íránem, ale i některými evropskými spojenci USA, kteří varovali před destabilizací regionu. Trump však útok obhajoval jako „nezbytný krok k zajištění globální bezpečnosti“ a zdůraznil, že šlo o preventivní akci, nikoli o začátek války.
Trumpova nečitelnost v zahraniční politice se výrazně projevuje i v jeho přístupu k válce na Ukrajině. Na jedné straně dlouhodobě vyjadřuje obdiv k Vladimiru Putinovi, označuje ho za „silného lídra“ a kritizuje NATO za eskalaci napětí. Na straně druhé však dokáže náhle otočit, aby potvrdil americké dodávky zbraní Ukrajině (31. října 2025), včetně možných dodávek střel Tomahawk, přičemž tvrdí, že „USA musí chránit své zájmy a spojence“.
Rozpory vyvolávají i Trumpovy výroky ohledně americké role v Nigérii. V sobotu (1. listopadu) na svém účtu na síti Truth Social oznámil, že nařídil ministerstvu obrany, aby se připravilo na možnou vojenskou akci v této „zkompromitované zemi“, protože místní vláda nečiní dostatečná opatření proti islamistickým teroristům, kteří páchají „hrozná zvěrstva“ na křesťanech. Za tímto účelem Trump nařídil zastavit „veškerou pomoc a podporu Nigérii“.
Strategie krátkých úderů po vzoru Reagana
Donald Trump si dobře uvědomuje, že současné veřejné mínění není nakloněno rozsáhlým vojenským intervencím – alespoň ne v podobě, jakou měly konflikty v Afghánistánu, Iráku, Vietnamu nebo na Korejském poloostrově. Vnímá, že americká společnost je unavená dlouhými válkami bez jasného konce, a proto se snaží vystupovat jako ten, kdo přináší mír. Ne snad z čistě idealistických pohnutek, ale proto, že ví, že mu to politicky prospívá.
Pokud se rozhodne použít vojenskou sílu, činí tak zpravidla v rámci jednorázových nebo časově omezených operací. V tomto ohledu se jeho přístup podobá zahraniční politice Ronalda Reagana. Ten sice vystupoval rétoricky velmi ostře – označoval Sovětský svaz za „říši zla“ a zahájil ambiciózní zbrojní programy – ale zároveň se vyhýbal rozsáhlým vojenským kampaním. Americké vojáky nasazoval do krátkodobých misí s omezeným počtem jednotek: například do mírových sil v Libanonu (1982), při invazi na Grenadu (1983) nebo během odvetného bombardování Libye (1986).
Paradoxně to byl právě Reagan, kdo nakonec usedl k jednacímu stolu s vůdcem SSSR a zásadním způsobem přispěl k ukončení studené války. A právě takový obraz by si přál zanechat i Donald Trump – jako prezident, který dokázal jednat s těmi, kdo byli dříve považováni za nepřátele Západu, a uzavírat s nimi trvalý mír.
Proč Trump není Reagan
Jenže tato analogie má své limity. Reaganova zahraniční politika byla pevně zasazena do rámce studené války, kdy Spojené státy čelily jasně definovanému ideologickému protivníkovi – Sovětskému svazu. Jeho intervence byly součástí širší strategie zadržování komunismu a měly jasný geopolitický cíl. Trump naproti tomu operuje v mnohem roztříštěnějším světě, kde hrozby nejsou tak jednoznačně vymezené a kde se často mísí náboženské, ekonomické i kulturní motivace.
Zatímco Reagan dokázal svou rétoriku spojit s promyšlenou diplomacií, která nakonec vedla k zásadnímu geopolitickému průlomu, Trumpova zahraniční politika je často impulzivní, založená na momentální kalkulaci a mediálním efektu. Jeho hrozby vojenskou silou někdy působí spíše jako nástroj domácí politické mobilizace než jako součást konzistentní mezinárodní strategie.
Navíc Reagan byl ochoten ustoupit, když to bylo strategicky výhodné – například při stažení z Libanonu po útoku na americké vojáky. Trump se naopak často prezentuje jako neústupný lídr, který „nikdy neprohrává“, což může komplikovat hledání kompromisů a diplomatických řešení. A právě v tom spočívá zásadní rozdíl: zatímco Reagan dokázal spojit sílu s diplomacií, Trump se zatím spíše snaží sílu prezentovat jako diplomacii samu.
Trumpova zahraniční politika odpovídá tomu, co někteří odborníci (např. Frank L. Klingberg, Jack E. Holmes) označují jako introverzi americké zahraniční politiky – tedy důraz na domácí agendu a vyhýbání se dlouhodobým mezinárodním závazkům. Nejde o absolutní izolacionismus, ale o selektivní přístup, který nevylučuje jednorázové nasazení vojenské síly, zejména formou leteckých útoků.
Trump kombinuje politiku uzavřenosti s demonstrací síly, aniž by Spojené státy zavazoval k vleklým konfliktům. Tento přístup mu poskytuje prostor pro tvrdou rétoriku i rychlou akci – aniž by se vzdával obrazu prezidenta, který „nevede války“.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
