KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA | Administrativa prezidenta Trumpa v pátek 23. ledna představila novou Národní obrannou strategii USA (NDS). A nejde o kosmetickou úpravu. Dokument znamená jeden z největších obratů v americkém strategickém myšlení za poslední roky. Dokonce i Trumpova vlastní strategie z roku 2022 působí vedle té letošní jako umírněný text.
Proč je NDS důležitá
Národní obranná strategie je základní kompas americké obranné politiky. Navazuje na Národní bezpečnostní strategii (NSS), ale jde mnohem dál: překládá obecné priority do konkrétních úkolů pro armádu. Zatímco NSS vychází každý rok, NDS se objevuje jen tehdy, když chce Pentagon vyslat jasný signál o změně kurzu.
A přesně to se teď stalo. Nový dokument, který má 34 stran, navazuje na heslo „America First“, ale zároveň přináší několik zásadních novinek. Odborníci si toho všimli okamžitě: Politico mluví o „dramatickém posunu“ (zdroj), MENA FN o „radikální změně“ (zdroj) a MSN dokonce o „ohromujícím obratu“ (zdroj) v americké vojenské doktríně.
Amerika na prvním místě — doslova
Největší změna je vidět hned na první prioritě. Pentagon říká, že musí „prioritizovat mise, které jsou nejdůležitější pro bezpečnost, svobodu a prosperitu Američanů“. A první úkol shrnuje do jediné věty: „Defend the U.S. Homeland.“
To je výraznější obrat, než se může na první pohled zdát. Zatímco posledních dvacet let se americká strategie točila kolem Blízkého východu a později Indo‑Pacifiku, nyní se těžiště vrací domů. Dokument popisuje celou škálu kroků — od posílení hranic přes systém „Golden Dome for America“ až po modernizaci jaderného odstrašení a kyberobrany.
A ještě jedna věc: Washington znovu oživuje Monroeovu doktrínu. Tentokrát v podobě „Trumpova dodatku“ (Trump Corollary), které má být prosazováno stylem „rychlost, síla a přesnost“. Jinými slovy: Západní hemisféra je zpět v centru pozornosti a USA v ní chtějí jednat mnohem rozhodněji než v minulosti.
Nový tón vůči Číně
Velká změna přichází i v přístupu k Číně. Zatímco předchozí strategie ji označovaly za hlavního rivala, NSD 2026 volí jiný jazyk. Cílem podle dokumentu není „dominovat Číně“. Místo toho se mluví o přístupu „síla, ne konfrontace“ a o snaze dosáhnout „stabilního míru, férového obchodu a vztazích založených na respektu.“
Nejde nutně o ústup. Pentagon hodlá „otevřít širší spektrum komunikace mezi armádami“ a zároveň být „jasný“ (clear-eyed) a realistický ohledně rychlosti a rozsahu čínského zbrojení. Cílem je zabránit tomu, „aby kdokoli, včetně Číny, mohl dominovat nám nebo našim spojencům“. Prakticky to znamená posílení obrany tzv. Řetězce prvních ostrovů (od Aleut po Filipíny) a větší zapojení regionálních partnerů.
Velkou nejasnou zůstává vztah k Tchaiwanu, který NSD 2026 vůbec nezmiňuje. Může to být záměrná strategická ambivalence, který by USA ponechal manévrovací prostor v této bezpečnostně citlivé otázce. V každém případě se jedná o odklon od předchozích obranných strategií USA, které Tchaj-wan jmenovaly jako klíčový prvek americké politiky v Indo‑Pacifiku.
Evropa ustupuje do pozadí
Nová strategie popisuje evropské bezpečnostní prostředí kritičtěji než dříve a dává jasně najevo, že „starý“ kontinent už není v centru amerických priorit. Dokument ostře hodnotí přístup předchozí administrativy, která podle něj „efektivně povzbudila [evropské spojence], aby se vezli zdarma“, což vedlo k tomu, že „Aliance nebyla schopna odstrašit ani efektivně reagovat na ruskou invazi na Ukrajinu“.
NDS proto říká, že spojenci už nemají fungovat „jako závislosti minulé generace“. USA se chtějí soustředit na obranu vlastního území a na odstrašení Číny. V Evropě mají „spojenci převzít vedení proti hrozbám, které jsou pro ně závažnější než pro nás“, zatímco americká role bude „kritická, ale omezenější“.
Pro Evropu je to nepříjemná zpráva. Strategie otevřeně říká, že hrozby v Evropě jsou pro USA méně závažné. Očekávání, že evropské státy rychle převezmou hlavní tíhu obrany, naráží na realitu jejich omezených kapacit a pomalé modernizace. Americká podpora navíc není samozřejmá — spojenci mají jednat „ne jako laskavost vůči nám, ale ve vlastním zájmu“.
Výsledek? NATO sice zůstává, ale Evropa musí počítat s menší americkou přítomností a větší vlastní odpovědností. A to v době, kdy evropské armády nejsou na takovou roli připravené.
USA a geopolitika
NSD 2026 tak nepůsobí jako strategie velmoci, ale jako politický manifest, který se bojí vyslovit i to, co je v Indo‑Pacifiku zcela zjevné. Vynechání Tchaj-wanu není opomenutí — je to kalkul. A ten kalkul říká, že administrativa raději přepíše realitu, než aby čelila jejím důsledkům.
Tento dokument je spíš zrcadlem Trumpovy politické logiky než skutečným plánem pro obranu USA. Logiky, která věří, že když se Amerika stáhne, svět se poslušně stáhne s ní. Jenže geopolitika nefunguje jako sociální sítě — nejde ji umlčet tím, že ji přestanete sledovat.
A právě proto je NSD 2026 tak nebezpečně zavádějící. Ne proto, co říká, ale kvůli tomu, co zamlčuje. V době, kdy se soupeření velmocí vyostřuje, přichází strategie, která se tváří, že největší ohniska napětí zmizí, když je přestaneme jmenovat. To není odvaha ani realismus. To je rezignace převlečená za sebevědomí.
A svět si všimne — spojenci i protivníci. Možná dřív, než by si Washington přál.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a sledujte geopolitická dramata po celém světě. Děkujeme za pozornost a těšíme se, že si poslechnete i některých z našich podcastů.
